Oktavianus

Nádherná hrůza s tragickým nádechem. Mistrovské dílo, kterému neublížily ani některé slabší herecké výkony (sám Frankenstein Colina Cliveho). Je mi vlastně líto lidí, kterým tu chyběla hudba, nelíbilo se jim to atd. Příběh je klasický, ale co na tom? Vyčítejte originálu, že po něm vznikly kopie. Je tu fantastický Boris Karloff, tradičně dobří Van Sloan a Frye, co si v podstatě zopákli role z Draculy, utopená holčička a posedlý vědátor. Temnou hrůzu střídá tragický podtext, což Frankensteina povyšuje z béčkové záplavy hororů mnohem výš. Jedinečný zážitek.

Je to zážitek. A mohou za něj tři lidé: Conrad Veidt, nejlepší evropský herec němé éry, jehož Gwynplaine působí komicky, tragicky a hrůzně zároveň, přičemž všechny tři polohy jsou opravdu chtěné (a nemylte se, to není zdaleka samozřejmost ani v dnešní době!), krásná Mary Philbinová a živočišná ruská tygřice Olga Baclanovová. I když jsem moc nechápal, jak se taková bonvivánka a milovnice života mohla zakoukat do znetvořeného Gwynplaina, držel jsem jí (i jemu, solidarita je solidarita) palce, aby ho do postele dostala. Ale to by se nesmělo jednat o moralistické doby před pětaosmdesáti lety. Jen je škoda, že ve snaze věrně postihnout děj knihy zůstala spousta scén vlastně nedořečená: jak kdo reagoval poté, co se děj divoce přenesl jinam? To jsem se nedozvěděl ani v případě, že šlo o královnu Annu. A to je chyba.

Lesy jsou zlé, to je známá věc. Třeba mě by tam nikdo nedostal. Je tam mokro, i když týden praží slunce, lezou tam mravenci, slimáci, pavouci, klíšťata, myslivci, nad tím vším poletujou komáři, a když máte jo smůlu, narazíte i na nějakýho domorodce. A když si vezmete, co nebo kdo všechno v nich žije, překvapuje mě, že se čas od času nějakej houbař vrátí do civilizace vcelku. Kdepak, Starbucks na Václaváku bych za lesní mýtinu nevyměnil ani náhodou a představa, že bych naproti přes ulici neměl sushi bar, ale stromy a šišky, je přímo depresivní. A zase tam dva pitomci vyrazí. Stojí jim to utrpení za to? Co se týče diváka, tak Michaelovo ano, protože Josh Randall je kretén na pěst. A pacifistka Brianna Brownová by taky zasloužila pár facek. Nebo si zahrát s Tarantinem, respektive Peterem Lorrem hru o malíček. Naštěstí je mimořádně hezká, což zachraňuje mnohé, té jsem opravdu fandil, aby přežila. Křesťanští burani byli ale málo vyšinutí, málo ujetí, to nebyli ti praví záporáci, ani ten znetvořenej hezoun se srpem, věřím tomu, že kdyby těmi úchyláky měli být ti tři bratři z úvodu, vypadalo by to lépe. Celkem jde o průměrný hixploitation, který ale nesmírně, nesmírně sráží dolů dementní závěrečná scéna. Zuby nehty a dodatečným googlováním Brianny v plavkách jsem se rozhodl tři hvězdy podržet, ale tvůrci dělali všechno pro to, aby dojem maximálně zkazili.

Všechna zdejší žánrová zařazení trošku pokulhávají, já bych film označil jako klasickou oldschoolovou detektivku. Ale na tom koneckonců nezáleží. Příběh je velmi jednoduchý - z vězení těsně přes popravou na elektrickém křesle uniká trestanec (některé scény se nápadně podobaly Frigovi pod šibenicí), přičemž ve stejnou dobu dostane John Hampton tajuplný vzkaz od podepsaný Fantomem, že o půlnoci navštíví jeho sídlo. A rozjede se klasická detektivka v tradičních kulisách starého sídla (podoba například s Fantomasem kontra Scotland Yard či Fantomem Morrisvillu je nepřehlédnutelná). Problém tedy není v klasických kulisách takového příběhu, kde nechybí ani tajné chodby, nadutí, ale tupí policisté, skvěle uvažující novináři a krásky v neznázích (minimálně pro mě neznámá Allene Rayová je opravdu roztomilá), ale v neskutečně statických záběrech - celou dobu jsem měl pocit, že sleduju zfilmovanou divadelní hru - a v tom, že se film bere neskutečně vážně. Třeba Tom O´Brian (policista) se snaží tvářit drsně, přehrává, až to hezké není, a ve výsledku působí směšně a hloupě. A takových je tam víc... Celkem rozumím, proč The Phantom zůstal zapomenutým snímkem: když si vezmete, jaké nesmrtelné perly v roce 1931 vznikly, není divu, že tento film diváci dodnes přehlížejí.

Zábavně hravý animák s nádhernou skladbou Charlese Gounoda "Funeral March of Marionette", která se proslavila především ve spojitosti s Alfredem Hitchcockem (a v četných variacích, odkazech a parodiích na něj). Z cyklu Silly Symphonies je Hell´s Bells můj nejblíbenější. Jojo, byly doby, kdy i Disney za něco ještě stál...

Po chvíli mučivého váhání jsem se rozhodl, že se mi tento podivný surrealistický horor líbil. A to i navzdory hudbě, kterou jsem měl tu smůlu, že jsem v té "své" verzi slyšel (melodie jak z Princezny ze mlejna se střídaly z flétnovými pokusy o hudbu od peruánských indiánů). Ve filmu bylo všechno, co mám na starých hororech tak rád - ponuré tajuplné sídlo, poeovská bezútěšná podzimní atmosféra, záhady a tajemství, šílený majitel panství Roderick Usher - i něco navíc (nádherně surreálná scéna pohřbu), takže bych si neměl stěžovat, ale stejně mi to nějak nesedělo, škoda přeškoda. Jako jednotlivé výjevy a obrazy uchvacující, jako soudržný film už podstatně méně. A to jsem vždycky myslel, že mám pro surrealismus slabost - ale asi jen v literatuře.

Maestrův první majstrštyk. Nu, proč ne? Popravdě mi to nepřijde ještě tolik vybroušené jako pozdější klenoty, ale to se není při mládí režiséra co divit. Zajímavé však je (a v posledních měsících jsem zhlédl snad všechny němé horory / thrillery, tak mám co porovnávat), že techniku při výstavbě dramatického napětí použil Hitch zcela jinou, než jak bylo do té doby zvykem. Skutečně, The Lodger je na první pohled jiný než ostatní, preciznější, opravdovější a - ač jsem nechtěl toto slovo použít - značně modernější. Chybí mi snad jen méně smířlivý konec a výraznější postava v titulní úloze: zhostit se role podezřelého nájemníka třeba Conrad Veidt, mohlo vzniknout nesmrtelné dílo.

Démonický Lon Chaney a na tu dobu nezvykle sexy Joan Crawfordová, to jsou hlavní atributy tohoto tragického a hrůzostrašného příběhu. Alonzo není žádný dobráček, klidně neváhá uškrtit potencíálního tchána, ale i tak ho chápu, že když si nechá odoperovat ruce kvůli nějaké cuchtě, aby vzápětí zjistil, že to bylo naprosto zbytečné, tak byl vytočený k smrti. Doslova. Fascinující jsou ovšem především záběry, kdy si Alonzo jen nohama dokáže zapálit a kouří, vyndá si z kapsy kapesník a otírá si oči, dává hlavu do "dlaní" - neskutečné a mrazivé. Je to jiné monstrum, než na jaké jsme v hororech zvyklí, monstrum o mnoho skutečnější - a o to znepokojivější.

Dobrou čtvrtinu filmu sledujeme nezáživnou detektivku, kde se zbabělý účetní a naprostý nekňuba s úlisnou vizáží Johnnyho Arthura snaží hrát si na detektiva (a má k tomu i příručku). Jakmile se však trojice hrdinů - nekňuba, jeho milovaná Betty a její současný přítel - dostanou do zdánlivě opuštěného blázince, celý příběh dostane správné grády. Hlavní roli samozřejmě hraje ďábelský Lon Chaney, který si vystřihl další brilantní part, tentokrát šíleného doktora. A je úžasný jako vždy. Filmu nechybí k tomu ani všechny správné propriety, jež má takový horor mít: temnou bouřlivou noc, tajné dveře, podzemní kobky, elektrické křeslo, uprchlé nebezpečné šílence, krásku v nesnázích, překvapivé zvraty a happy end. To nespoileruju, doufám, že nikdo nečeká, že to v roce 1925 mohlo dopadnout jinak než dobře. Nebýt zbytečného "humoru", založeném na groteskovém chování opilého Arthura, mohlo být mé hodnocení ještě vyšší. K zhlédnutí na YouTube.

Na zdejší stížnosti na neoriginalitu neberu zřetel, to je sice možná pravda, ale když to ve filmu funguje, nemám nejmenší důvod si stěžovat. A pár lekaček a strašidelných momentů tam bylo - zřejmě i kvůli tomu, že netrpím úchylkou na Asiatky, a taky kromě toho, že mi všechny přijdou stejné, vypadají strašidelně, aniž by se o to musely snažit. A to je pro horor plus. Nikdy jsem netrpěl nadšením z mánie kolem Ringu, ba právě naopak, zrovna jeho považuju za mizernej asijskej import, takže Shutter mi přes slabší pointu přesně sedl do škatulky, která zahrnuje asijskej horor. A k mému nadšení dozajista přispěla i má společnice, s níž jsem na film koukal. Kombinace rozšklebených a mrtvolně bledých dlouhovlasých duchů s živými kráskami zakrývajícími si u sledování oči je prostě neodolatelná. Nicméně - focení už asi nikdy nebude jako dřív...