Oktavianus

Jojo, chodit za královou favoritkou, to se nevyplácí. Ale co byste chtěli od hudebníka, že jo. Důležitá je ale jiná věc: nejen pro dobu první dekády, ale snad pro celou polovinu 20. století jsou typické happy endy a absence jakýchkoli přehnaných krutostí. Proto mimořádně potěší snímek, kde dva hrdinové zahynou, a to zazděni zaživa. Škoda jen, že Mary Pickfordovou nezazdili doopravdy. Jak by byl svět bez jejích naivních dívenek krásnější.

Zatímco kolegové zde popisují a hodnotí poslední část krátkého snímku, já jej viděl celý. A nejsem ani trochu nadšený. Zmiňovaná pasáž je totiž zdaleka nejlepší a nejkoukatelnější - po zbytek dlouhých sedmnácti minut tam ďáblové poskakují, pitvoří se, dělají kotrmelce, prostě chovají se jako klasičtí čerti z počátků kinematografie. Nebýt zajímavého výletu v kočáře, vyfasuje tento film ode mě dvě hvězdy, a to ještě jen z úcty k jeho stáří.

Čerti se s tím moc neserou a hříšníky hází do kotle pěkně bezcitně. Zvlášť tu první oběť, kterou předtím ještě zabalí do prostěradla. Tuším v Katyni jsem četl, že v Japonsku popravovali bolševiky tak, že s nimi přikládali do kotlů v lokomotivách. Nevím proč, ale teď jsem si na to vzpomněl. Asi že všichni bolševici skončí v pekle. No, bude-li jako toto Méliésovo, budu spokojený.

Lze se nudit u dvouminutového filmečku? Ano, lze. A navíc čert vypadá jako chrobák a tančí kozáčka.

Přestože se kladným vztahem k tanečnicím nijak netajím (a po nedávné zkušenosti s jednou takovou, co dělala taneční křoví v letošní Superstar, už zřejmě navždy pozitivní zůstane), s tancem už to se mnou už tak valné není. A to i přesto, že kvapík tančím jako bodnutý včelkou. Tenhle tanec bych ovšem povětšinou zvládl taky. A to je, vedle zábavnosti kraťásku, důvod vysokého ohodnocení.

"Jakožehororový" vtip s kostlivci po rentgenech. Ačkoli se dá očekávat, zasmál jsem se mu. Jeden z těch lepších kraťasů.

Gymnastika je vynález ďáblův. Říkal jsem to už v tělocviku na základce a zjevně to věděl i Méliés před 111 lety.

Židle sama uhne, pak se na ní zjeví jeptiška a ta se promění v kostlivce. Jasně, Méliésovy triky jsou s odstupem neskutečných 116 let geniální, ale na rozdíl od jiných jeho kraťasů mi tu chybí pointa, nějaké zakončení (jak ostatně velmi dobře umí).

S přivřením všech očí, které mám (ne, nejsou jen trapný dvě), první hororová komedie. Mno... kdyby na mou postel v noci vylezl brouk, co má snad třicet čísel, cejtil bych se asi ještě zaskočeněji než Řehoř Samsa takhle po ránu. A hopsal bych divočeji než chlapík v záběru. Nicméně Méliésův film s pořadovým číslem 26 (podle Star Films catalog) se do dějin právě nezapsal a já se ani moc nedivím.

Nejvyšší formou života ve vesmíru je člověk. A naopak nejnižší formou je člověk, který si hraje s vláčky. Tvůrci neprávem opominuté mysteriózní detektivky si s vláčky hráli hodně - všechny záběry na lokomotivy a vlaky (snad kromě těch v depu) jsou tak očividné modely, že se to autoři ani nesnažili skrývat. Mě nikdy mašinky, autodráhy a podobné voloviny nebavily, místo ovladače v pravačce mnohem radši svírám vy-víte-co, ale pátrání po přízračném vlaku a gangu zločinců na dráze mě bavilo. A když se k tomu přidá sympatická délka, snadno odpustím některé naivity, zbytečné kecací pasáže a infantilní rozuzlení.