vesper001

Slova mají moc a někdy mají moci moc… Asi každý si zpočátku myslí, že ho velké hříchy nedoženou. Jenže ony „mají dlouhé stíny“, a když člověka doženou, ruku v ruce s nimi přichází zjištění, že jakékoli napravování minulosti je vždycky jen částečné. Ale dost vznešených slov. Rory (protivně ubrečený Bradley Cooper) opere cizí knihu, sklidí vavříny a když si konečně sedne na svůj piedestal, aby se opájel svou výjimečností, dožene ho svědomí v podobě Starého muže. A jak to bývá, čím usilovněji se člověk snaží z bahna vyhrabat, tím víc se ušpiní. Spoilerovat nebudu, aby se neukázalo, že jsem pointu možná nepochopila (správně), řeknu jen, že tahle Slova se zadřou pod kůži, i když některé hlásky (jako Dennis Quaid) jsou trochu neznělé.

O kosmonautech jsem nikdy moc nepřemýšlela, ale při a po tomto filmu jsem musela začít. Opustit, byť dočasně, všechny své blízké, doslova celý svůj svět bez možnosti kontaktu, je taková malá smrt. Pro matku od dítěte snad úplně nejtěžší. Sarah bojuje o své místo na palubě, bojuje se svým tělem, svým rozhodnutím, svými city i hodnotami, a je to tvrdá bitva. Proxima má své chyby, ale ukazuje lidem kousek nového obzoru, inspirující příběh statečnosti, i to, že extrémně těžká rozhodnutí zůstávají nedoceněná. „Tak dlouho trénuju, abych opustila zemi, a teď, když nastal čas, se k ní cítím pevně připoutaná.“

Bond s muži jedná zásadně přes pistoli a s ženami přes postel. S občasným diskrétním mrknutím na hodinky, jestli stíhá to druhé. Sean Connery mi jako chlap nic neříká, staré bondovky mám ale ráda, mimo jiné i kvůli originálním záporákům. Za nejlepší scénu nepovažuji zrození Venuše Ursuly z lastury, ale večeři, u které dr. No Bonda stítá s takovým přehledem, že superagent radši pošle bondgirl pryč. ;)

Citlivý pohled na úsek života BB, v němž zúročila vliv, jakého se filmovým hvězdám dostává, pro ochranu bezbranných. Kéž by si z ní umělci, kteří svou nezaslouženou autoritu u lidí využívají jen k hrdinských výrokům do médií a vágním gestům, kterými samozřejmě nic neriskují, vzali příklad. Brigitte dala do banku všechno, co měla, hodně ztratila, ale nakonec se jí podařilo změnit svět.

Podstatné není to, co vidíme, ale co je za tím. Ve skříni, v mrazáku nebo dávno v minulosti. Přežít na tomhle předměstí je těžší než v amazonské džungli – lidé tady nejsou tím, čím se zdají být, minulost se podceňuje, budoucnost přeceňuje a (slovy básníka) láska už není, co nikdy nebyla. Vítejte v království zoufalých žen, co se neštítí dělat zoufalé věci.

Milá a naštěstí italská komedie. Proč naštěstí? Protože hrdinčin italský temperament nemá nic společného s uječenou afektovaností mnohých protagonistek téhož žánru made in America. Giulia je uvěřitelná. Unavená věčnou touhou zavděčit se, snahou vyhovět všem, předvést oscarový výkon ve všech rolích, které v životě hraje, a udržovat loď na klidné vodě. Když se ovšem rozpozutá její osobí bouře, řádí jako tsunami a na nikom nezůstane nit suchá. A v závěru možná ani divákovo oko, tedy pokud i on má v sobě kapku silných jižanských emocí.

Kdyby film o Ester byl prezentován jako dokument o známé osobě, hodnotila bych nepatrně výš. Potíž je, že má ambice být něčím víc, být inspirativním příběhem o mimořádné ženě, zajímavým příběhem o jejím životě... jenže ničím z toho není. Je to potrtét. Plochý, vybledlý, uprášený.

Deset šachových figurek s temnou minulostí uprostřed bělostné pustiny. Sledování notoricky známé partie může být trochu únavné, proto jsem některé překvapivé tahy vcelku ocenila. Některé ne. Párkrát si sice tvůrci dali šach, občas to vypadalo na mat, nakonec z toho ale byl neočekávaný pat. Nejzajímavější pro mě bylo obsazení Maria Adorfa do role komorníka.

Začátek byl dobrý. Všechny ostatní části nebyly dobré. Jak přibývalo křiku a náznaků, jemných jako pěst na oko, že se blíží morální kopanec, měla jsem čím dál větší chuť to odpískat. Porady fanatických Já-istů nemají konce ani východiska, stokrát opakovaný vtip je nuda a stokrát opakovaný trapný vtip je opruz. Achilova pata blbce je hlava, Achillova pata filmu je, že Havelka neví, kdy přestat.

Chudáci Aztéci by žili šťastně až do sežrání, kdyby se jim na zahrádku nenasomrovali zlí fousatí křesťani, aby jim předali víru a naučili je chudobě a poslušnosti. Rexíci se ale ukážou jako pěkní neznabozi, a střet dvou kultur se rychle stane střetem dvou chutných chodů. Naneštěstí je tu Romeo, chrlič mouder a ctnostný jura, který když nešťouchá do ještěrek, tak toká jako tetřev. Nepomůže ani když mu scénáristi šoupnou trochu vlastního matroše. A co se triků týče… všechny fígle tvůrci ještě zmáknuté nemají, ale třeba s Majkosoft vordem válej. OMG…