vesper001

Smrt k životu patří, předtím je ale žádoucí, aby bytosti byly živé. Tím by se dal shrnout hlavní problém téhle neživotné adaptace a mrtvolných postav. Nové, naleštěné, křečovité a rádobyumělecké zpracování Plavého koně, který je sám o sobě tak temný, originální a překvapující, že každé další vylepšení je o jedno vylepšení navíc. Ze všeho nejhorší je ale toporný výkon koženého Marka, který vypadá jako by jel na koňských sedativech. Jeho mimika se omezuje na tupý výraz a tupý výraz s mrkáním. I když ono se to mezi ostatními vyšinutými postavami ztratí. A stejně ztracený je i čas s tímto pastelkami pomalovaným koníkem. Možná by Sarah Phelps už měla přesedlat na jiného autora.

Všichni lžou. Všichni podvádějí. Všichni se přetvařují. Všichni intrikují. Politika je jako velké podmořské akvárium, člověk do ní vidí přes sklo, které je někdy hodně kouřové. A ministr Peter Laurence je skutečně elegantním exemplářem žraloka. Hugh Laurie mu dokázal dodat potřebnou nejednoznačnost, díky níž ho nelze šmahem zaškatulkovat jako bezohledného predátora, a divák mu drží palce trochu proti své vůli. Díky sympaticky umírněné stopáži jsou možná některé linky trochu osekané, nedokreslené vztahy mezi postavami ale celkový dojem nezkazí. V politice je samozřejmě důležité, kdo je (zrovna) s kým, ale především hraje každý za sebe.

Dokument, který v mnoha ohledech klouže po povrchu a papouškuje novinové články rozdílných úrovní. Nesrovnalosti jsou zřetelnější, pokud znáte Claudiinu autobiografii (Já, Claudia, ty, Claudie). Hodnotné jsou především záběry z úplně prvních filmových záběrů, ve kterých se objevila a díky kterým svět objevil ji. Také je třeba podotknout, že dokument zahrnuje jen první polovinu jejího života, jehož další etapy také stojí za povšimnutí.

Je dítě věc nebo majetek? A není nakonec lepší, aby se některá přání nesplnila? Co nám na světě skutečně patří? Nejde nějak obejít problém se semenem, které musí umřít, aby dalo život rostlině? Tyto a ještě další otázky film hodí do placu první polovině. A ve druhé si začnete klást vlastní. Proč ti dva mudrlanti ten báječný dům snů nepodpálili? Proč se prostě neodstěhovali? Proč si taky nezkusili přát něco nemateriálního, třeba mír na zemi? A kdy už bude konec? Nebo aspoň reklama. ;)

Langmajerova postava kope podrazáckou Ligu mistrů, a je jen otázkou času, kdy ho jeho oběti nakopou do míst, kde má achillovu patu. V příběhu defiluje spousta nul, které jsou v anonymním internetovém světě nebezpečně životaschopné, naštěstí pro lidstvo jim však světla moc škodí. No a pak je tu ženské postavy, které mají být jedničkami, ale jsou spíš uvozovkami, bez kterých by to scénáristické ticho bylo trapné.

Slizka potká slizku, slizka zblbne, a žijí slizce až do smrti. Ale aspoň na ně bylo konečně dobře vidět a Ripleyová má konečně trochu šmrnc. Ovšem biologické hodiny tikají pomalu, ale jistě – bohužel. Hlavně pro diváka.

Počátek přesvědčení, že kdo nemá v režijní filmografii nějakého toho Vetřelce, jakoby nebyl. Nového nic a recyklace starého nakonec vyprodukovala jen hromadu odpadu. S mariňáky se ještě jakžtakž dalo vyjít, ale naháněčka tuctem špinavců někde v předaleké galaxii? Žádná velká zábava, ani když fandíte zubatému vysavači.

Filmoví mariňáci bývají obvykle jen tupým namachrovaným stádem určeným k rychlému transportu na kompost. V tomto případě – je to přesně tak, ale předtím je přeci jen poznáme trochu blíž, abychom při jejich nehezkých závěrech kariéry věděli, koho litovat a koho škoda není. Chránit jednu hezkou holčičku je mnohem efektnější, než aby po plátně lítala (další) banda ječících postav v různých stádiích sežranosti. Vetřelčí máma má mezitím napilno, aby zavedla doma pořádek, bohužel kvůli přehnané horlivosti několika hrdinů pro i proti své vůli tohle Velikonoční pondělí nedopadlo úplně podle jejích představ.

Do kosmu! Jsou tu všichni. Ne zrovna spolehlivý lodní počítač, kocour, budoucí bývalá posádka, volodroid a šmejd z vesmíru. Chybí jen Rimrák syčák – tedy jak komu. :) Napětí je přímo leptající, zubatec operuje za velké tmy, pod níž se skryje i většina násilí. Nepočítám-li legendární entrée během hostiny, tak vlastně jediná echt brutální scéna, která se odehraje za plného osvětlení, zas není až tak hrozná, jak vypadá (sorry, Ashi). Vetřelec je jeden z filmů, které nestárnou – a jeho morální poselství taky ne: nikomu nevěřte. Posádce? Pche. Počítači? To tak. Společnosti? Jak myslíte…

Uf. Psychopatická vědkyně Vera Farmiga hází tragicky odhodlané a odhodlaně tragické výrazy, když budí pohádkové draky ze spánku spravedlivých, aby vyhlazením většiny „lidské infekce“ obnovila zemi. Zvířátka jsou na úrovni čtyřky Harryho Pottera, což stačí, protože za denního světla z nich neuvidíte ani šupinu. Celkově dost nuda. Drak Šmak ukrutně dramaticky mává křídly za úsvitu civilizace, pak je tu přerostlá světluška, ještěrka a pár kousků další chamrati. Což v rámci žánru patrně stačí, ale ty mizerné triky ne.