vesper001

Budu spoilerovat, jo? Zloději paměti jsou... zloději paměti. Překvapení!

Kýč jak bič, koňská dávka patosu, ale závěr mě dojal.

Čekala jsem, že půjde hlavně o dvorské intriky, ve kterých se brzo ztratím jako batole v záplavě spodniček, královské manýry a ženské vrtochy, to všechno v hezkých kulisách, napudrovaných parukách a načechraných róbách, ale ve skutečnosti je to ten příběh vlastně jen a „jen“ o lásce. Nevhodné, nepohodlné, skandální, nepožehnané, ale lásce, která přežila smrt, lži, nenávist, odsouzení, zklamání i různá nedorozumění. Výpravné, dlouhé, hezky obsazené, romantické.

Tak trochu jiný film o holčičce a koni. Koník je totiž strakáč a hrdinka ho nejdřív ustájí v domě. Pak už jede klasickou dráhu. Po řadě takových filmů si říkám, jestli vůbec k těm kopytníkům smí někdo, kdo není roztomilý a nemá světlé lokýnky. A taky se mi začíná zajídat, jak tyhle sladké holčičky odbydou základní výcvik během čtvrt hodiny, skáčou už v polovině filmu, ve druhé třetině vyhrávají závody a rodea a na konci by člověk čekal, že pojedou k západu slunce stojíce s paraplíčkem na koňském hřbetě. Člověk, jehož ambice se za týdny tréninku posunuly jen od snahy nespadnout k touze nespadnout moc blbě, se při takových pohádkách občas cítí jako měkoň. ;)

Popelka alias Jablko mi byla sympatická, když měla šokující nadměrnou velikost L, dvě stejně vorvaní kamarádky, hákovala v kanceláři, trávila vášnivé noci s počítačem a občas chodila rozcuchaná. Pak přestala jíst oříšky, utáhla prince na moudra z Bravíčka, zakoupila nejohavnější štekle na světě a žila šťastně až do titulků. Umím si představit, jak tohle pouštějí za trest na odtučňovací klinice za tajně ocucanou mentolku. Tak kdo si dá tři ohryzky po Popelce?

Kýčovitá pitomost o bájném koni, který existuje a bláznivém starci, který je úplně normální, obsahuje jedinou myšlenku, ovšem zakydanou hodně hluboko pod senem a koňským trusem. A máte štěstí, dnes budu hodná, nenechám vás vyvážet kolečko za kolečkem a naservíruju vám tu moudrost na ekvipáži. Takže, milé děti: pytláctví je špatné. Nikomu to neříkejte, ať se vaši nepřátelé k tomuto poznatku protrpí hezky sami jako já.

Pubertu mám už snad za sebou, ale ze jména té kobylky mě taky přechází zrak. Příběh je klasický, ale obě hrdinky jsou moc hezké a navíc je tu pár pum a nejsou to boty. :)

Všichni, kdo flákají svou práci, skončí v pekle, kterému šéfuje pokérovaný šílený Max.

V moři člověk jako v zrcadle spatří sám sebe. Juan Antonio Bayona spatřil leklou rybu. Akvarijní efekty, krev, pot a slzy cudně zastíněné, rozkošné děti a katalogoví rodiče, co chvíli honí vodu a pak voda je. Tahle tsunami rodinných pout a sentimentu mě nesmetla a u vrcholné ruky nad hladinou jsem zívla.

Kdyby se z průměrnosti tloustlo, byl by tohle hezký dokument ze života velryb. Ostatně, z téhle rodiny by se v moři nikdo neutopil. Archimedův zákon by to jistil a duté hlavy spolehlivě udržely nad vodou.