Proxima
Proxima - Die Astronautin
Proxima
Proxima
Proxima
Proxima
Režie:
Alice WinocourScénář:
Alice WinocourKamera:
Georges LechaptoisHudba:
Rjúiči SakamotoHrají:
Eva Green, Matt Dillon, Lars Eidinger, Alexej Fatějev, Sandra Hüller, Nancy Tate, Jan Oliver Schroeder, Zélie Boulant, Delcho KoprivshkiVOD (1)
Obsahy(1)
Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima" podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Perfekcionistka Sarah se snaží v práci podávat stoprocentní a soustředěný výkon, s blížícím se odloučením je to však čím dál složitější. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou. (Aerofilms)
(více)Videa (4)
Recenze (126)
Čekal jsem hutné drama, které se bude diametrálně lišit od ostatních vesmírných sourozenců upozaděním astronautské stránky filmu, ale zato výrazným vyzdvižením emocionální stránky a pouta matka-dcera, ale bohužel ani tohle mě tady nijak neoslnilo. Eva Green je šikovná a ačkoliv moc nehraje, její tvář si divák pamatuje (po tomhle filmu i více než jen tvář) a výkon podala dobrý, ale nic víc film prakticky nenabídne. Našlo se pár zajímavých scén výcviku (scénáře pádu záchranné kóje do vody/do přírody, zkoušky stavu bez tíže nebo vyprošťování kolegy v simulacích pod vodou), ale jinak je to tak strašně nevděčný, pomalý a táhlý film, že to velké procento diváků doma u obrazovky vzdá, přetočí nebo rovnou vypne. Celé je to strašně uloudané a s místy nevšedními záběry, ale bohužel nevýraznou emoční stránkou, která na mě vůbec nezapůsobila a to i přesto, že by to měl být hlavní tahoun Proximy. Škoda. (KVIFF 2020, cinestar Praha) ()
Běhala patnáct kilometrů denně, pod vodou či v nepřetržitém a neměnném pohybu prošla intenzivním výcvikem, procvičovala si sledování světa hlavou dole, i knihy nebo filmy četla/sledovala obráceně, sžívala se se skafandrem, lékaři proklepli všechna její možná zdravotní rizika, vnímala různé vůně a chutě, jakoby to mělo být už naposledy. S Rusem a Američanem stráví Francouzka Sara rok tam nahoře. Hlavně se tak loučila se svou malou dcerou, kterou dlouhé měsíce neuvidí. Nebude součástí řady věcí, které se dcerka za tu dobu naučí, nebude u problémů, které bude muset překonat. Jejich společné scény mají sílu, jinak mě ale nejvíc napadá slovo „obyčejný“. Prostě nijak vybočující snímek s minimem vzrušení nebo dramatu, který má eso v rukávu v podobě tradičně velmi dobré Evy Green, pro kterou mám roky slabost. Hraje poměrně málo, ale když už na něco kývne, její oči a sex-appeal zaručí mnohé. ()
Proxima je ženou napsaný a ženou natočený film o jiné ženě, která si chtěla splnit svůj sen a letět do kosmu. Resp. je to o kolizi tohoto snu s tím, že je matkou. Takže v jedné rovině sledujeme přípravu, kterou musí absolvovat; nejednoho diváka asi překvapí, jak zastarale a civilně vše působí...prostředí i vybavení je nahony vzdálené americké načančanosti a to třeba včetně bezpečnostních protokolů. A souběžně sledujeme, jak s dcerou i matkou lomcuje dlouhé odloučení během přípravy i vidina mnohem delšího odloučení, až matku vystřelí do vesmíru. Winocour se k poukazování na genderovou diskriminaci moc často neuchyluje a když ano, tak ty její občasné pokusy moc nefungují. Soustředí se spíš na to, že Sarah musí zvládnout nejen co chlapi, kteří se soustředí jen na sebe, ale současně to musí ustát i coby matka. Mě osobně takto vykonstruovaný příběh moc neoslovoval a hlavou mi táhly myšlenky, že podobné věci řeší tisíce žen, které upřednostnily kariéru před rodinou a že je to věcí osobní volby. Takže jakožto maskulinní hovado jsem nebyl se Sarah schopen soucítit. A to i navzdory tomu, že ...Eva. Nicméně k uvedení do kontextu postačilo setrvat do závěrečných titulků, kde se objevily fotografie skutečných astronautek-matek. A že jich nebylo málo! Takže mi docvaklo, že ten příběh není vykonstruovaný a že Alice Winocour natočila film, který má být poctou všem ženám, které zvládají být nejen matky a manželky, ale také naprosto rovnocené kolegyně i v takových oborech, jako je astronautika. Takže i když jsem pořád to muskulinnní hovado, tak jo...před těmi ženami smekám a tuhle oslavu ženství žádnými výhradami a šťouráním, kazit nebudu. ()
Proxima sice ilustruje něco z náročných fyzických příprav, přervávaných rodinných vztahů a tmelení týmu, čili z toho všeho, co tak bohorovně odignorovali a popřeli v Gravitaci, kde o sobě astronauti na společné misi uvnitř jedné lodi nevěděli víc než náhodní známí na jednu noc, ale i tohle je jen pohádkově naleštěný a načančaný film o tom, jak se stačí snažit a vydržet a všechny - i ty největší - sny se vyplní, i holčičkám. Všemožné komplikace samy mizí a všechno jde nakonec všem hladce jako po másle, všichni jsou báječní a skvělí klaďasové, pot jim zásadně sluší, vymknuté kotníky stačí zatajit a ony se samy potichu zase vemknou, nehojící se a stále bolavější infekce nikoho nevzrušuje a zapomenutá někde stranou v poslední den asi otráveně vyšumí, z machistického kolegy se vyklube největší správňák, dyslektická, dyskalkulická a dysortografická dcera jako zázrakem v nové náročnější škole po jakože horším rozjezdu a ještě bez mámy všechno báječně zvládá a navrch si k tomu stihne najít kamarády, naučit se bruslit a jezdit na kole a nerozhází ji ani ruka v sádře, ženská, která denně běhá 15 km a absolvuje ve dne v noci nejnáročnější fyzické tréninky, má ve sprše celé tělo hebké, vláčné a bílé jako porcelánová panenka, bez jediného vyrýsovanějšího svalu, bez jediné otlačeniny, modřiny nebo šrámu ze všech těch fyzických masakrů, bývalý manžel, který je v úvodu představen jako laxní týpek, se najednou chová jako ten nejzodpovědnější, nejchápavější a nejlepší chlap a táta pod sluncem, dva týdny v předodletové karanténě se snadno vynahradí pomatláním lahvičkou Betadine, všichni jsou fotogeničtí a cool a empatičtí a navzájem jim na sobě záleží - všem na všech, do poslední uklízečky, takže prostě nikdo nic nezkazí a všechno je pořád jenom lepší a lepší, až je to pak úplně nejlepší a supermatka odlétá s úsměvem od usmívající se superdcery ke hvězdám a zkrátka: vydržte, noste mejkap i do skafandru, konverzujte s úsměvem plynně ve čtyřech jazycích o poezii a nic se nepodělá, co bylo podělané, se spraví, ani nebudete vědět jak, a všechno bude fááájn. ***** Ještě bych to nějak skousla, i diváci filmů á la "Bejby nebude sedět v koutě" mají nárok na příběh o kosmonautce, ale dopálily mě ty autentické historické snímky ženských astronautek, co si od dětí odskakovaly do vesmíru v průběhu minulých desetiletí, jimiž jsou proloženy závěrečné titulky - těmi totiž Proxima vstupuje do úplně jiné disciplíny společenské kritiky reálného světa. *** Dokud to byl jen melodramatický naivní kýč o tom, jak umanuté děvče vlastní snahou dokáže, co si usmyslí, a svět mu půjde na ruku, dalo se nad tím mávnout rukou, prostě jenom nejsem cílová skupina. Ale film, který takto (pozor, sarkasmus) nemilosrdně odhaluje krutou pravdu o exkluzivních trablech astronautek ve službě světu, je ignorantskou fackou do tváře všech rodičů bez podobných privilegií, opouštějících své děti na mnohem déle než jeden rok, protože je potřebují uživit, všech migrantů za prací, klimatických a válečných uprchlíků, samoživitelů bez vzdělání a zázemí, lidí, kteří odcházejí od svých dětí třeba i na většinu jejich dětského života a dospívání a posílají z ciziny jen obálky s penězi - aniž by si mohli vybírat? Zdaleka nejen otcové, ale houfně i matky odjíždějí třít bídu a prodávat své životy v ponižujících agenturních zaměstnáních, v živoření po ubytovnách ve vzdálených státech s vyšším ekonomickým statutem, mnohdy i na jiném kontinentě (třeba takoví Vietnamci v Babišových otrokářských drůbežárnách a ohavných ubytovnách, Ukrajinci v našich či německých nemocnicích, v západních uklízecích a pečovatelských firmách, dělníci, skladníci, prodavačky, přidavači atd. etc.)? Co váleční migranti, kteří své děti posílají nezajištěné do neznáma pro špetku naděje, že nepřijdou alespoň o zdraví nebo o život, když už přicházejí o všechno ostatní? A tak dál a tak dál. - Za mě je Proxima zkrátka především velice snobský a povrchní počin, po formální i obsahové stránce štítivě vydezinfikovaný a anestetický, a vlastně ve mně svou ignorancí komplexního reálného světa a opovrhováním hlubšími souvislostmi vyvolává jen stud. *~ () (méně) (více)
Kontemplativní pohádka na kterou se dá dívat feministickou optikou. Dát přednost kariéře nebo rodičovství je ve vymírajícím Německu /nemyslím ty miliony přistěhovalců) a pro rodinu zaměřené Francií žhavé téma. Je zde přitažlivá ženská hlavní postava, nahota. Ale vyprávění je poněkud líné. Jedna z nejpopulárnějších hereček současnosti kvůli filmu podstoupila náročnou fyzickou přípravu ve skutečných výcvikových střediscích pro kosmonauty - štáb konkrétně natáčel v prostorách Evropské kosmické agentury nebo na kosmodromech v Rusku a Kazachstánu. Před kamerou se mihne i skutečný francouzský astronaut Thomas Pesquet, který strávil přes půl roku na Mezinárodní vesmírné stanici. Snímek Proxima má univerzální téma - hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou. Hudbu k Proximě složil Japonec Rjúiči Sakamoto, podepsaný pod soundtracky filmů Poslední císař nebo Revenant Zmrtvýchvstání. Francie film vyslala myslím neůspěšně bojovat o Oscary. ()
Galerie (16)
Zajímavosti (5)
- Ve scéně, kdy leží Sarah (Eva Green) v pokoji na posteli hlavou dolů, sleduje scénu tance z ruského velkofilmu Vojna a mír (1966). (Roztržitý Luke)
- Sarah (Eva Green) má ve filmu dceru Stellu (Zélie Boulant), jejíž jméno je pro vyznění filmu více než příznačné – „stella“ je latinského původu a znamená „hvězda“. (Stanislaus)
- Některé scény byly natočeny ve skutečném centru pro vesmírný výcvik – a sice v European Astronaut Centre, které se nachází nedaleko Kolína nad Rýnem v Německu. (Stanislaus)
Reklama