vesper001

Je to jak jsem se obávala. Jen o celou hromadu horší.

„Umím stát poblíž katastrofy v pěkný čepici, cokoli víc nezvládnu!“ Přelidněná blbinka s mým milovaným Hughem. Zdejší nízké hodnocení přičítám tomu, že v Česku jsme zkrátka zvyklí na trochu jiný typ blbinek.

Aristokratku považuji na nejlepší humoristický román posledních let. Číst ji musím v naprostém soukromí, protože přitom ztrácím dobré vychování a řehtám se jako kůň, když vás uvidí kecnout si do své vlastní a ještě teplé produkce. Pokud filmovou Aristokratku budete brát jako vánoční film inspirovaný knihou, přidejte hvězdičku. Je to hezká pohádka s krásnou kamerou a příjemnými herci, ale výše popsanou koňskou reakci nevyvolá.

„Rádoby důležitým lidem tohoto světa šlo vždycky jen o dvě věci: o peníze a jejich vlastní postavení, pověst.“ Gatsby působil jako jejich prototyp. Jenže jemu šlo paradoxně o něco úplně jiného – o tupým manželem důsledně vykrmovanou husu jménem Daisy. Moje úsilí přežít nemilosrdnou stopáž bylo hnáno povrchní touhou pohledět zas jednou na starodávného fešáka Redforda. Bohužel tady je podáván v rosolovité omáčce, která se leskne mastnotou a už napohled je silně prošlá. Postavy jsou nesnesitelné, vedle zmíněné husy zevluje na dvorku opelichaný kapoun Nick a kolem něj pobíhá hejno pomatených slepic v ubíjejícím rytmu charlestonu a komíhání cingrlátek. Zlatej Leo.

Vybavil se mi jeden starý nápěv s novými slovy: Plytká, plytká, plytkááá. Anna připomíná životem unavenou ovci, jejíž herecký rozsah se pohybuje od tupého výrazu s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem k oknu, aby její zornice získaly zdání záblesku (= láska) po tupý výraz s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem od okna, aby její zornice zdánlivě potemněly (= zármutek). Objekt jejích vybledlých tužeb budí soucit a působí, jako kdyby si před každým setkáním s ní musel šlehnout dávku sedativ. A mě vede soucit k tomu, že se zdržím výčtu dalších hrůz. Řeknu jen, že tento film drží hned dvě malinová prvenství. Nejhorší adaptace Jane Austen ever a nejstrašnější filmový polibek – taky ever.

Truchlící mamka adoptuje vycpaného panáka z výlohy secondhandu, který se aranžuje po domě do různých dekorativních póz, mluví jako záznamník, ovládá funkce kuchyňského robota a jen když mu občas zamrzne aktivní okno, obsesivně škrtá zapalovačem. Mamka je novým spotřebičem tak okouzlena, že nedbá o varování zbytku rodiny, že z panáka začínají lítat jiskry. Taktové filmy fakt jednomu vezmou chuť do domácích prací.

Pamatuju si, že jsme v první třídě měla dvě spolužačky jménem Michaela. Hezké, rozdílné, v kolektivu vynikaly a v pravidelných intervalech se měnily z nejlepších kamarádek v největší sokyně. Holt hledání vlastní identity je složité, pro normálního člověka i pro psychopata. Pro toho druhého je ovšem delší, protože prvně zmíněného většinou o dost přežije.

Jedna ze všech dobrých adaptací Malých žen. Zvedne Asylum hozenou rukavici a natočí verzi, kde z Jo bude masožravé jojo, z Meg megalodon, a z Beth nemrtvý Beethoven, toužící po mozku pětkrát přeoperovaného transsexuálna Laurieho a živoucí barbíny Amy? Pokud nebude obnovena rovnováha sil kvalitních filmů a humusu, bojím se o osud lidstva.

Tak jsem si jednoho slunného odpoledne neohroženě řekla, že horůrek pro děti hluboko pod zákonem ještě zvládnu. Jenže to jsem netušila, co dnes rating povoluje třináctkám vidět. Navrhuju zavést rating, který některé filmy povoluje jen otrlým dospívajícím a zakazuje dospělým. Pokud nechtějí na zbytek života ztratit chuť na guláš.

Může se vrátit někdo, kdo nikdy neodešel? Michelle Dockery to v duchařském hororu z prostředí venkovského sídla velice sluší a její výkon posouvá klasické schéma o příčku výš. A vedle zjištění, že aristokraticky vyhlížející brunetka je v boji s duchy mnohem přesvědčivější než prsatá blondýna, jde i poznání, že u zlých harantů je úplně fuk, jak vypadají.