kleopatra

První pohled se nepovedl, asi jsem si tehdy nevybrala tu nejvhodnější chvíli, ale s krásně vypravenou klasikou o babinci Bennetových, kolem kterého se nesmí mihnout v okruhu 10km chlap s alespoň jednou nohou, jedním okem a pod 80, aniž by se holkám neplašily hormony, jsem se pocitově nesešla. Druhé šance obvykle nechávám na náhodě, protože dát si to pod nátlakem znovu, by mohlo dopadnout ještě hůř, a tak se stalo, že tomu náhoda chtěla, abych lépe viděla a abych lépe slyšela. A ano, mělo to cosi do sebe a tak jdu do sebe i já a zvedám na 4*. Příště .... kdo ví.

Colin Farrell v roli nažehleného frajírka, jehož perfektně tepající kariéra se začne sypat ve chvíli, kdy se z tahajícího za nitky stane loutka sama, mě v tomto filmu přiměl zapomenout na svoji bezprecedentní vizáž, natolik bylo jeho herectví strhující. K čemu bych ale měla menší připomínku je inventura hříchů. Nevím, jak vy, ale já neznám šmejda, který to o sobě ví, který si svoje levárny připustí, je schopen je sesumarizovat v té nejhustší možné míře a pod takovým presem perfektně zformulované vypustit z úst. Paradoxně je právě tato scéna mou nejoblíbenější:-)).

Možná proto, že ke mně Tajuplný vlak dojel až jako šestý Jarmusch v pořadí, jsem teď skoupější v hodnocení a kdo viděl Noc na Zemi, Mrtvého muže, Cestu samuraje, tak mě pochopí (a třeba taky ne). Opět je to ale setkání, které obyčejné přebásní na výjimečné (třeba když si Japonka prohlíží album a porovnává Elvise s Madonnou, Sochou svobody.... ) a které dává tušit, že Jarmuschův vlak se začal rozjíždět správným směrem.

Křehká hranice mezi genialitou a šílenstvím se v otci i dceři pravidelně stěhovala a stejně tak stěhovavé bylo i moje přesvědčení, co ke komu víc patří. A pak jsem pochopila, že to vlastně není tak důležité, protože "důkazy" jako úcta, důvěra a láska jsou pro život podstatnější než ty matematické a Gwyneth, o které si opakovaně říkám, že ji nemusím a opakovaně se mi v něčem líbí, mi k tomu pomohla.

Jodie je jak břitva a tím většinově přispívá filmu, z kterého se, ač má slibně napínavý rozjezd, kdy dlouho netuším, jestli matka ztratila dítě nebo rozum (a ta nejistota mě hodně baví), vyklube cosi, co evokuje srágory o unesených letadlech, s kterými přistávají ženy a děti, ale budu se tvářit, že jsem ten konec neviděla.

Jak ráda bych dala víc, ale to bych nesměla vidět lepší filmy o přetržených "řetězech" a osvobození se od "koule na noze", ať už je tím závažím odporná manželka, odporný šéf nebo odporná figura. Tady život ztrpčuje stigma rodinné tragédie a v závěsu za ním valium. Zach Braff, který měl být "Lesterem Burnhamem" tohoto filmu, byl nemastný neslaný s valiem i bez. Přesto bych ale výlet do "státu zahrad" nikomu nerozmlouvala, naopak.

Hodně mě pobavilo to Frankensteinovo monstrum, které nebylo spíchnuto horkou jehlou ale - jsme přeci jen v čase dokonalých technologií - rovnou sešívačkou :-)).

Film o partě kluků zblázněných kdysi kdesi do skateboardu JE taky o přátelství, hledání se, hodnotách a o tom, že natlouct hubu si člověk nemusí jen po pádu z prkýnka. Měla bych drobné výtky (občas problikne teenagerská komedie, občas sociální drama), ale nadšení převládá, ať už z dynamické kamery, Heatha Ledgera v roli "táty", jak na mě šitých písniček a především z atmosféry disponující takovou ležérní podmanivostí, díky níž nevnímám kosmetické chybky, prostě to neřeším a dávám 5*.

Sex a Lucía bylo moje první setkání s Julio Medemem. Byl to zážitek, který si stavíte na piedestal, a o jehož síle a účincích máte potřebu předsvědčovat i ty, kteří ho tam stavět nebudou, jenže je to taková přesila pocitů a k tomu TAK jiná. Přesto jsem s Milenci ze severního pólu znovu vstoupila do téže řeky, do Medemovi řeky, řeky snů, návratů v čase, symbolů, kruhů, náhod, nehod .... A pak, že to dvakrát nejde.

Dear Frankie je oslovení, jímž začínají dopisy otce hluchému synovi, které ovšem píše matka, aby syna nezbavila snů a iluzí. Z násilníka udělala námořníka plavícího se modrými dálkami a ze syna hrdého fandu, který si plavbu otcovy lodi vlaječkuje na mapě přes celou stěnu, a nedomyslela, že jednou ... Laskavý film o lidech, kterým na sobě záleží, má něco z Lasse Hallstroma, podobnou poetiku a schopnost pohladit.