kleopatra

Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, jen jméno - Paul Giamatti, chlapík z Bokovky - ten smutný, zas se opakuju, ale byl tam tak úžasný a byl takový i tady. Jeho Harvey tvoří komiksy, jak je všední, tak je neobyčejný, máte pocit, že ho lze potkat denně, ale že zároveň i se svými kamarády a jejich "diagnozami" musel snad odněkud spadnout, a přes svoji vnitřní melancholii má pud sebezáchovy, který ho zdvihne ode dna, má komiksy - svou psychoterapii, má ženu........."Vím, že nakonec tu válku stejně prohraju, ale dobrý je na tý cestě vyhrát pár bitev". Fajn film.

Genetická výbava nahodilá přírodou a tudíž nevhodná k "vyšším" metám proti té, která je vycizelovaná vědou, má ale něco, s čím se jaksi zapomnělo počítat : sen, touhu a vůli. "Jak to, že já (invalid) doplavu dál, než ty (valid)? Protože nešetřím síly na zpáteční cestu". No, řekněte, není to krásná myšlenka?

Velké uznání Ronu Howardovi za to, že mě - člověka, který nerozumí boxu ani za mák a násilí jakkoli posvěcené sportovní ideou mu nedělá dobře, přikoval k filmu o boxu a paradoxně nejvíc ke scénám z ringu, aniž by mě ale připravil o vřelost a upřímnost příběhu muže, který "bojoval o mléko". Pokud jde o herecké výkony, vedle spolehlivého Russella Crowe se mi moc líbil "ňouma" z Bokovky (tady manažer) Paul Giamatti.

Nostalgie někdy bývá chabým leč důvodem, proč ocejchuji filmy i pochybné kvality mnoha hvězdičkami. Hodnota tohoto filmu tkví ani ne tak v mých srdečních vzpomínkách jako v oceněních, které dostala jinými autoritami než jsem já, a přesto, že už samo slovo Casablanca (podobně jako allenovské Constantinopol nebo Madagaskar:-) zní tak vábivě, skoro jak zaklínadlo pro vstup do ráje, pro mě je to limonáda, nic víc, nic míň a když už jsme u Bogarta ....... Africká královna - TAK si já představuji romantiku jako řemen.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, cesty lásky a vášně ještě nevyzpytatelnější. Nevím, jak to Almodóvar dělá, že přes krajní nevěrohodnost jeho příběhů do nich dovede s takovou intenzitou a nemilosrdností zatáhnout. Miluju ho a tenhle film patří spolu s Mluv s ní a Vše o mé matce k mojí JEHO vrcholné trojce.

Lze podobu a osudovost lásky znázornit, aniž by bylo nutné o ní přesvědčovat divokostí erotických scén? Jen květinovými šaty, povívajícími závěsy, kanoucí slzou jako jediným pohybem v prázdné místnosti, rukou plující po předmětech, vyšívanými pantoflíčky čekajícími na svou chvíli, hudbou ....TO lze.

Kontroll je výborný film, jen mě zaráží nálepka "thriller". Revizoři přicházejí při své práci do styku s postavami do panoptika, nemají nouzi o újmu na zdraví a to ani pokud jde o to psychické - "vrací se mi jeden sen, že na onom světě jsou všichni, komu jsem dal pokutu, a mučí mě rozžhaveným železem", ale i v tomhle prostředí se najdou vtipné, tedy spíš trpce humorné situace. Učaroval mi střih i hudba - jak spolu srostlé. Žánrově se film krapet tříští, já jsem v tom viděla spíš ten "svrab" než akční film, takže vraždící "kapucín" mi de facto překážel a nebýt jeho, je to za 5. Zvláštní, že to měl někdo naopak :-))

Nebudu si hrát na odborníka a pitvat to skrz naskrz, jen řikám: moc hezký. Barvy, jaké mají čarodějnice rády, i když JEN nakreslenej přesto (!) reálně přitažlivej čaroděj Howl, nádherně bizarní mobilní zámek, roztomilá pohádková "logika"..... ale 3/4 hvězdičky si ušetřím do "pádu na zadek".

Vlastně je to v každé větě, v každém obraze - o čem ten film je, jen to chce pozorně se dívat a vnímat, ale přiznám se, že to bolelo. Každému filmu není "dopřáno" bavit, některý vás naopak přes veškerou vstřícnost, snovost i filozofično vycucá jak citron, ale je to tak zlé? "Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe, kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc a síla je NIČÍM". Procházet "zónou" znamená poznávat, měnit se, připustit souvislost příčin a následků, toužit, věřit a hlavně se nevracet, ať už jsme v "zóně" nebo ona v nás.

Jak často někomu řekneme: " jo, ty víš prd, jak mi je, nejsi v mý kůži", ale nikdy se nám nestane, abychom si ty "kůže" mohli prohodit a vyzkoušet si to. Máma a dcera v tomto filmu tu možnost dostaly a poznaly, zač je toho loket. Byla to parádní jízda a pro mě především v partu matky, tedy dcery v matčině kůži, blahodárný zážitek. Jak se zmocnila kreditek a šla nakupovat hadry, na piercing a ke kadeřníkovi nebo jak se postarala o psychopacienty. A když "jela" v talkshow ke "své" knize a fanoušci si jí podávali nad hlavou, to mi už smíchy tekly slzy. "A jakpak se cítíte vy?". Děkuju, dobře.