kleopatra

Pedofilie neni chřipka, nelze ji vystrnadit čajem s citrónem, nelze se jí zbavit ani dvanácti lety vězení. Walter chce žít správně, chce mít klid, nechce ubližovat. Jeho vidění světa, které zpracovává do deníku, správné je. Je mu zle, když mu policista šťavnatě popisuje vraždu malé dívky, je mu zle, když vidí muže poflakujícího se den co den před školou, je mu zle, když mu holčička v parku vypráví, že tatínek "chtěl taky, aby si mu sedla na klín", je mu zle, ale stejně TO v něm je a já bych dítě nesvěřila ani Walterovi ani Kevinu Baconovi, tak byl ve své roli opravdový. Jeho životní partnerka Kyra Sedgwick rovněž, i policista (a jeho závěrečné "vím, že víš, že vím"), takže co filmu malinko vyčítám je, že koncentrace obětí i "úchylů" byla na pováženou a taky jeho nenápadnost, což je při tématu, vynikající režii, scénáři a hereckých výkonech velká škoda.

Jodie Foster vytáhla v mých očích ze zapomenutelnosti let Tajemný, Cilian Murphy let Noční.

Bill Nighy: rocker-podpantoflák ze Still Crazy a rocker-excentrik z Lásky nebeské se v tomhle filmu octl na opačné straně profesního i povahového spektra. Staromládenecký poradce ministra, který se věnuje poctivě a "suše" svojí práci a soukromý život nepěstuje, jednoho dne potká dívku - vypadá plaše, ale argumentuje silou uragánu, což, jak se ukáže, není na jednání o "lepším příštím" pro hladovějící svět, to pravé ořechové. Milá, vtipná a sympaticky inteligentní romantika.

Na Cronenberga s jeho slizy, halucinacemi a bizarními udělátky poněkud usedlé. Čekala jsem v tom hezky "učesaném" tvaru nějaký nepředvídatelný zvrat, něco neobvyklého, místo toho jsem se vlastně docela nudila a zaobírala takovými prkotinami jako proč, když Tomův pohotový zásah v restauraci rozmaže i televize, nikoho nevzrušuje brokovnice, která se vezme na nezvané hosty - to je asi u nás na maloměstě běžná rutina, atd, atd. William Hurt, který ztvárnil za svoji kariéru tolik nádherných rolí, mě svým proslovem k vytržení taky zrovna nepřivedl a při závěrečné scéně "hrášek, mrkev, rostbíf, slzy" jsem si říkala, že to už snad je lepší ten sliz.

Značku Ripley už Sigourney Weaver těžko odpará, nicméně je potěšující vidět, jak moc je dobrá coby matka, která právě přišla o dítě a začíná tušit, že smrt syna nemusí být ztrátou poslední. A nejen ona. Každý si svou tichou bolest nese sám a to je právě TO, že SÁM. Nenápadný, citlivý film, velmi vkusně natočený, bez patosu, s hereckými výkony, že si říkáte, kde se to třeba v Jeffu Danielsovi vzalo.

Rozpovídám-li se o příběhu odehrávajícím se v tomto filmu, připravím dychtivé diváky o kouzlo.... jaké vlastně? O kouzlo vlastní interpretace. Mám svůj výklad a nechám si ho pro sebe, co kdyby to byl TEN špatný a co kdyby to byl TEN správný?! Stay je totiž z těch filmů, kdy podezříváme tvůrce, že ani oni neměli úplně jasno a baví se nad zahloubanými teoriemi diváků. A stejně tak, jak bude každá pravdivá i scestná, bude ve stínu svůdně zakalené atmosféry nedůležitá. Atraktivní herecké trio McGregor-Watts-Gosling odvedlo dobrou práci v přesně opačném pořadí.

Byla jsem s hodnocením na vážkách, ale Sean Penn mě přiměl dát hvězdu navíc. Byl opět výborný a hrál s nepřehlédnutelným soucítěním s osudem své postavy. To, jak se ovládal ať už v práci, na kterou neměl žaludek ani talent, nebo na úřadech, kde poníženě žádal s předstíranou žoviálností cezenou skrze zuby, a jak se naopak neovládal, když pomyslná kapka přetekla, na mě hodně zapůsobilo. Neviděla jsem ho jako neschopného vandráka, byl to spíš nešťastník, jak tam tak seděl hypnotizován tváří svého "šamana" na televizní obrazovce a jeho řeči konfrontoval se svým osudem...........

Henry popije, pomiluje a ... popojede, práce ho nebere, chce mít klid, chce si snít. Přes zdání pohody je ale "duše Henryho Chinaskiho smutnější, než všechny pokácené vánoční stromky světa". Bukowského bodrou poetiku mám ráda a přesto, že spíš než poněkud elegantní Matt Dillon mé představě odpovídá uválený Mickey Rourke v Barfly (snad proto, že toho v životě víc nasosal - a ve filmu zúročil), je Faktótum z těch lepších filmů a vy si ho ohlídejte.

Ani ve snu jsem nečekala, že se takhle královsky pobavím a přesto, že na připomínkách tu i jinde vyslovených něco je, nenechám si vzít ten příjemný pocit, že jsem viděla něco, co bylo tvořeno s roztomile egoistickým nadšením, přitom s láskou a pokorou k divákovi, ne "padni na zadek, i kdybys nechtěl", ale "je to můj ráj a já se s tebou o něj, chceš-li, podělím". A já jsem chtěla a byla podělena. Díky, Péťo!

Klíč mi sedl jak dlouho žádný horor. Začal velice vlažně, dokonce mě u něho po určitou dobu držel jen záhadně invalidní John Hurt, pak ale nabral překvapivé grády a při závěrečné pointě už jsem si jen říkala, jak jsem byla i se svou předvídavostí totálně mimo mísu a jak je dobře, že byla.