kleopatra

Nehodlám se pouštět se do politických analýz, toho už se tu zhostili jiní a nakonec se v tom ani nevyznám dost na to, abych si troufla. Děsí mě ale, cokoli je v tom filmu efektní lež a zároveň, cokoliv je suchá pravda. Počin je to záslužný, i když některé pasáže jsou tak vymazlené, až to vzhledem k bolestivému tématu není vhodné. Potěšil mě Jared Leto a vůbec jak byla jeho postava v nádherném kontrastu k bratrovi. Toť vše.

Mám ráda filmy o lidech, kteří se nenechali odradit, kteří si - považováni okolím za blázny - věřili a nejenže "to aspoň zkusili", ale nepřestávali na svém snu pracovat a nebýt těch dojímavých klišé jako když nenáviděná hornická helma leží vedle stojánku s fotkou vědeckého idolu nebo pohled do hvězdného nebe při klesání výtahu do šachty nebo ten konec s tátou, vlastně nebýt "příkras", které film zřejmě měly pozvedat (a divákovo srdce a slzné váčky polechtat), ale v mých očích mu byly naopak medvědí službou, bych byla (ráda) štědřejší, protože ten film by na to býval měl.

Muž, možná otec, možná kdokoli, vtrhne do života dvou bratrů, pro které je táta už jen mýtus a fotografie, která ale nic moc nepotvrzuje. Dva bratři, jako by dvě půle jedné osobnosti: jedna touží po mužské autoritě, přijímá ji vděčně i s rozkazy, fackami, nevzdoruje, podřizuje se jak zbloudilá ovečka, která byla opět nalezena. Druhá klade otázky, nevěří, nepřijimá, protestuje, křičí a přitom by tolik chtěla opak. Je zvláštní, že o co míň se vysvětluje a objasňuje, o to víc jsme vtaženi, okouzleni a zaskočeni ... a ta hudba, kamera a barevný tón.........

"Nejsme dokonalí, sněhová vločka je dokonalá, hvězdy jsou dokonalé, my ne, my děláme chyby, vybíráme si ty nepravé, máme zlomená srdce......". Hlavní roli tu nehraje ani tak okouzlující Cher a Nicolas Cage jako úplněk, pod jehož magickým vlivem lidi alespoň na chvíli ztratí kontrolu nad svým rozumem a nechají se vést srdcem. Je tu láska, vášeň, rodinné tradice a hodnoty, je tu krásná hudba, je tu kouzlo, je tu vtip. A především jsou tu jedineční herci, za všechny chválím Nikáčka, který sice žádnou cenu nedostal, ale vášnivý pekař patří mezi jeho nejopravdovější chlapy.

Na tuto vskutku baladu o muži svérázných zásad, který svou dceru učinil na sobě a izolovaném kousku přírodního živobytí nezdravě závislou, aby jí pak sobeckým řezem o tu "jistotu" připravil, jsem se opravdu hrozně moc těšila, protože jak téma, tak i účast Daniela Day-Lewise byly pro mě příslibem něčeho vyjímečného. Nadšení se nekonalo a já teď jen dumám, jestli chyba byla víc na straně režisérky a autorky scénáře Rebeccy Miller nebo na mém "přijímači".

Vyhřezlá střeva, tekoucí mozky a kaluže krve ve jménu efektu nemívají při častém použití efekt naprosto žádný. Co ale efekt má, je nekašírovaný pohled do myslí, pocitů a vlastních či vnucených pravidel ubožáků odsouzených k životu na odvrácené straně města karnevalových tanečnic oblečených jen do zlatého prachu a peří. To není hra jako v Battle Royal, to je, bohužel, skutečný život - se svou bídou a bez lesku.

Jakmile se film přehoupl přes polovinu, ta tam byla nezáživnost rodinných strkanic i nechtěná komičnost ("já mám rýmu a on neumí plavat") dědečkovy školy "vyvolených". Gradující vnuččinu snahu přesvědčit dědečka, že Paní velryb doma dávno má, jsem už sledovala skrze slanou vodu a stejně tak, když mu na školním vystoupení věnovala svoje upřímné vyznání do prázdné židle. Kdo z nás nepoznal touhu po SVÉM místě na slunci?! Je to tu mockrát řečeno, ale znovu: dívenka v hlavní roli ten film udělala, škoda toho fádního začátku.

".......Tolik věcí mi připomíná něco, co jsem už četla, ale nemělo by to být opačně? Já vlastně odpověď slyšet nechci. Chci jen tuhle kosmickou otázku vyslat do prostoru. Takže, dobrou noc, milý Prostore". Po každé mě to pohladí, ty jejich poetické postřehy o moučném prachu, o motýlu, který si zaletěl do Bloomingdale´s koupit klobouk, o přátelských kopretinách, o Pýše a předsudku (a záběr na Hankse, jak u té knihy trpí) a po každé si řikám, jak pěkně se tu všechno, co je třeba ke zrodu dobrého filmu, sešlo.

Nemůžu říct, že bych se nudila, to rozhodně ne, nakonec dívat se na Harveyho Keitela a Roberta De Niro je vždycky svátek, ale do Špinavých ulic jsem se vypravila s víc jak třicetiletým zpožděním a i když už tady je vidět, že v Martinu Scorsesem dříme talent, nemůžu jít proti času a dát je do stejné lajny s jeho pozdějšími peckami. Celé to na mě působilo jako zahřívací kolo k něčemu osudovému, na co se ale v tomto filmu vlastně nedostalo. TO mělo přijít až v těch dalších.

Kdo Almodóvara zbožňuje jako já, bude nadšen. Kdo ho nesnáší, bude mít tímto filmem kupu argumentů k jeho kamenování. Slovo kýč moc nepoužívám, ale myslím, že balancovat tak tak na hraně mu jde stejně dokonale jako burcovat bránici, mozkové závity i srdce - často v jednom. Kika je film hodně praštěný, žánrově přepestrý, zdánlivě zmatený, ale Pedro ví přesně, co a proč dělá (a dělá to originálně a nenapodobitelně), a já nemůžu dát míň než 5.