kleopatra

Božínku, to byla nádhera. Pět minipříběhů, nejlaskavějších z laskavých napříč světem zeměpisným i lidským. Všechny povídky byly tak originální, přitom působily přirozeně, téměř všedně, možná o to víc měly "objímající" účinek. U mě nejvíc zabodovala ta s "helmou" a "stínítkem", povídka s Winonou byla taky parádní, těžko vybírat lepší z toho, co se nejvíc cení ve chvíli, kdy vaše nálada klesne k čárce, pod níž už začíná deprese, a vytáhne vás to opět nahoru. A s Jarmuschem se mi to nestalo poprvé.

Tak tahle substance se mi rozhodně do žil nedostala a to ani na třetí pokus (ten třetí byl první do konce). Divoká jízda? Nikoli. Pěkná nuda a o čem? O drogách? Kdybych nebyla tak otrávená, tak se zasměju "ha, ha", protože tohle bylo jen pozlátko a v něm nic. Ještě že Benicio Del Toro věděl, co a jak hraje, protože Johnny Depp, si myslím, o tom do poslední chvíle neměl páru. Proti soundtracku nemám to nejmenší.

Josef Kemr, jehož Gobseck vzbuzuje odpor, politování ale zároveň i respekt, je bezkonkureční a povyšuje tuto skvělou inscenaci na výjimečný zážitek.

,,Vždycky jsem to věděla, přišel do kanceláře a koukal na tebe jako holub". ,,Holubi jsou teplí?".... U Gérarda Depardieu jsme na bravůrní komediantství zvyklí, ale Daniel Auteuil mě jako smolařský účetní s homosexuální image hodně překvapil a taky hodně (zvlášť na tom alegorickém voze ) pobavil.

Triky jsou famózní, ale to mi nestačí. Představovala bych si, když to má být završení, něco emocionálnějšího, ne monotónně odříkávané fráze. Trochu víc zanícení a rozervanosti, ne že Anakinova změna změn nastane právě, když mrknu. Je mi líto. Zároveň mě zarážejí některé komentáře plné výtek, přesto nesoucí vysoké hodnocení.

Inspiraci Woody Allenem by musel přehlédnout jen slepý, naštěstí Edward Burns zůstal jen u ní a mozaiku vztahů nešrouboval do allenovského vtipu, naopak ji rozehrál poměrně civilně a při zemi, aniž by ale na humor rezignoval, udělal to po svém a velmi sympaticky."Sex a láska jsou složité". Jo, Edwarde, to mi povídej, a nejen za to, že jsem na tvé pokusy být emancipovaným tvůrcem už párkrát protáhla ksicht, ti teď dávám 4.

Kdyby John Huston přitlačil víc na pilu, dostavil by se možná stejný efekt jako u jeho předešlého filmu Poklad na Sierra Madre. Motiv "vězněm ve vlastním domě" s mafií na krku a živelnou pohromou nad hlavou skýtal dramatičtější průběh. Frank (Bogart) si napřed nechce pálit prsty, pak se vybičuje k činu, mě ale chyběl v jeho chování razantnější zlom, taky záporák se mi nelíbil, byl fyzicky příliš "ekl" a to je chyba, protože i záporák má být aspoň trochu charizmatický. To jsou jen kosmetické chybičky, protože film je to jinak výborný. Co však zaslouží pětihvězdičkové uznání, je výkon Claire Trevor v roli mafiánské děvky.

I když jsem tenhle film o pochybné soudní spravedlnosti viděla před šílenou spoustou let, nemůžu zapomenout na Al Pacina a jeho závěrečnou řeč, protože snad poprvé v životě se mi stalo, že jsem byla z hereckého výkonu v rozpacích. Byl totiž tak strašně niterný a téměř až intimní, že jsem měla pocit jakési nepatřičnosti z toho, že se herec obrací naruby, vydává ze sebe všechno do poslední kapky, smývá hranice mezi předstíráním a svými obnaženými emocemi a já tomu pijánko přihlížím. Taková to byla síla a to jsem ještě netušila, že u Al Pacina si na tento způsob budu muset zvyknout.

Dokonalý film, jehož finální rozuzlení mi mělo podlomit kolena, ale díky závalu samoúčelného efektního balastu, který se mi vůči křehké ideji filmu jevil jako kontraproduktivní, se mé těžce zkoušené emocionální banky už příliš netklo.

Je to pár dní, co jsem absolvovala tenhle skvost a stále mi nejde z hlavy. I když nejsem přívržencem (a ani nemám ty ambice) dlouhých rozborů filmu od nasvícení až po catering, mám chuť se rozepsat a pořádně vás potrápit, protože jsem toho zkrátka plná. Věděla jsem přibližně, s čím budu mít dočinění (Nichols je se svou Silkwoodovou, Absolventem, Virginií a dalšími skvělými filmy objekt hodný sledování), ale že to bude taková bomba, to jsem ani ve snu nečekala. Jsou nám tu představeni homosexuálové, židé, mormoni, právníci, zdravotníci, andělé, oběti ... politické situace i názory na ně, někdy v nepochopitelných dialozích, ale to se jen může chvilku tak zdát. Za hlavní postavu považuji prohnilého právníka Al Pacina, nejen proto, že jeho výkon je něco tak strhujícího, že vás to v některých místech odvede od čtení titulků a vnímání slov, ale i že se od jeho postavy umírající na "rakovinu jater" všechno odvíjí. Mladý kolega, který k němu vzhlíží, chce udělat všechno správně a tak se osvobozuje ze zajetí heterosexuality, svou manželku nechává napospas osamělosti, valiu a halucinacím a odchází k příteli, který při první zdravotní komplikaci svého AIDS nemocného druha vzdává letitý vztah. Nepodobá se to filmům na téma AIDS, které jsem dosud viděla (takovéto "umírám, léky jsou drahé, plačte sborem a vemte si ze mě odstrašující příklad, ale nediskriminujte mě"). Tady je to jinak: nemocní si nemoc prožívají po svém a sami, protože na nemoc je nakonec každý úplně sám, a "zdraví" si zas srovnávají hodnoty a především vztah k těm prvním. A aby toho nebylo málo, v tom zápase jim pomáhají halucinogenní průvodci a andělé, protože "ON se na nás vykašlal, ON to vzdal a nechal nás v tom samotné". Nakonec, a to řikám, aniž bych chtěla prozrazovat finále, je to o naději. "Chci žít, stejně jako lidi, jejichž těla pokrývá víc ran než kůže, žiju tak rád, třeba s nemocí, chci přesto žít". A takhle bych mohla psát hodně dlouho, ale vážně, nechci vás trápit, a přesto, že to opravdu není film pro každého a netvrdím, že právě já jsem toho pochopení hodna (a jestli mě Nichols svými výrazovými prostředky tahá za nohu, ať klidně tahá, já mu to žeru), je to ohromující záležitost plná otázek, bláznovství, lidství i té naděje, a já vám ji velmi doporučuji.