Karel Veverka

Karel Veverka se narodil 7. září 1871 v Praze a po gymnaziálních studiích se pěvecky začal školit u J. L. Lukese (1894 – 1897). V srpnu 1898 vystoupil pohostinsky v opeře pražského Národního divadla, kde byl pro období 1. listopadu 1898 až 1. listopadu 1901 řádně angažován na basové úlohy menšího a epizodního významu. Pod jménem Karl Kettner se uplatnil jako zpěvák a operní režisér v Německu: Norimberk (1903 – 1905), Düsseldorf (1905 – 1907), Brémy (1907 – 1909) a Elberfeld (1909 – 1912). Po příchodu zpět do Čech se stal ředitelem a vrchním režisérem divadla v Plzni (1912 – 1919), ředitelem Lidové zpěvohry (1920), ředitelem českobudějovického Jihočeského divadla (1922 – 1925) a ředitelem Východočeské společnosti (1925 – 1926). Na léta 1926 – 1931 se opět vrátil na stejné posty do Plzně.

Ve svých šedesáti letech se vzdal uměleckého a divadelního podnikatelského působení (1931). Do Národního divadla se ještě pohostinsky vrátil v srpnu 1904 a v lednu 1905. Odborná veřejnost příchod Karla Veverky do Národního divadla považovala za poněkud ukvapené. Umělec v té době měl ještě nevyrovnaný hlas, slabou hlubokou polohu, malý tónový rozsah svého basu a nezřídka distonoval. Ale s pomocí šéfa opery Karla Kovařovice své hlasové dispozice hodně vylepšil, výraz se kultivoval a herectví se výrazně prohloubilo. V dalších létech jeho dráha jen umělecky stoupala, než ji ukončila práce organizátorská. Z operních postav (režíroval tř. „Rienzi“) si uveďme: žalářníka Beneše („Dalibor“), hraběte Václava („Psohlavci“) či Vladimíra („Kníže Igor“). V Plzni se snažil o vysokou úroveň představení.

Pro český film se Karel Veverka uplatnil od roku 1937 – až po ukončení své divadelní dráhy a na prahu šestašedesátky. V rozmezí let 1937 – 1942 se každoročně zjevoval (roku 1937 v 16 filmech), dohromady až ve 38 rolích. Debutující si první rok zahrál ve snímcích ZE VŠECH JEDINÁ (Holanďan Meeren), TŘI VEJCE DO SKLA (komorník), VYDĚRAČ (majitel obchodu), SRDCE NA KOLEJÍCH (železničář), NAŠI FURIANTI (soused), PORUČÍK ALEXANDER RJEPKIN (plukovní lékař), VDOVIČKA SPADLÁ S NEBE (ředitel závodu), LÍZIN LET DO NEBE (radní Vorlíček), LÁSKA A LIDÉ (primář), JAN VÝRAVA (sedlák), HORDUBALOVÉ (předseda), DĚVČÁTKO Z VENKOVA (notář), DĚVČATA, NEDEJTE SE! (zahradník), BÍLÝ CÍL (majitel Čipera), BATALION (Mašek) a ADVOKÁTKA VĚRA (prezident soudu).

Do roku 1941 byl jako člen soudu (ZBOROV), hostinský (VANDINY TRAMPOTY), sekční šéf (JARKA A VĚRA), psychiatr (PÁN A SLUHA), host (DRUHÉ MLÁDÍ a DÍVKA V MODRÉM), výrobce šněrovaček (CO SE ŠEPTÁ), sedlák Hadlásek (BOŽÍ MLÝNY), ředitel divadla (BLÁHOVÉ DĚVČE), MUDr. Květoň (ZLATÝ ČLOVĚK), znovu radní Vorlíček (LÍZINO ŠTĚSTÍ), pacient (U POKLADNY STÁL…), ředitel gymnázia (CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE), básník Bohdan Kaminský (ZA TICHÝCH NOCÍ), správce velkostatku (POZNEJ SVÉHO MUŽE), učitel zpěvu (PÍSEŇ LÁSKY), kardiolog (PACIENTKA DR. HEGLA), zpěvák (PŘEDNOSTA STANICE) a divadelní ředitel (ADVOKÁT CHUDÝCH).

A roku 1942, jako čerstvý sedmdesátník, se představil jako člen zpěváckého spolku lékárník Macháček v HOSTU DO DOMU (1942) Zdeňka Gino Hašlera, farář v Binovcově MĚSTEČKU NA DLANI (1942) a předseda komise na konzervatoři ve Fričově BARBOŘE HLAVSOVÉ (1942). Nikdy si nezahrál velkou či snad titulní úlohu, vždy to byly epizodky. Zcela naposledy jeho podlouhlá hlava, lemovaná šedivými vlasy, důstojně vyhlížející pohled, postava i zjev a hluboký hlas operního pěvce nalezly uplatnění v malé úloze starého venkovana v posledním filmu uvedeném ještě za protektorátu PRSTÝNEK (1944) Martina Friče. Veverka zemřel čtyři měsíce po premiéře a do poválečné znárodněné filmové výroby už nezasáhnul.

Spolupracoval též s rozhlasem a překládal operní libreta („Nápoj lásky“, „Darovaná paní“ nebo „Mikuláš Zrinský“). Jeho ženou byla kolegyně z Národního divadla (která s ním vystupovala i v Německu a v Plzni) a zpěvačka Anna Kettnerová – Veverková (1869 – 1960). Herec, operní zpěvák, operní režisér a ředitel Karel Veverka zemřel 25. června 1945 v Plzni krátce po osvobození republiky od německého nacismu ve věku nedožitých čtyřiasedmdesáti let. Jeho o dva roky starší manželka ho tedy nakonec přežila o dlouhých patnáct let. Tato jistě významná, ale dnes už dosti pozapomenutá, osobnost českého divadla se už natrvalo a nesmazatelně zapsala do dějin české kinematografie a pražského Národního divadla.

Jaroslav "krib" Lopour