Sarkastic

Noir úvod byl super, 1 z nejlepších za posledních pár let, navíc příjemně překvapil i návrat Ebena. Právě on zvedal úroveň galavečera, měl minimum hluchých momentů, naopak mnohokrát dokázal vykouzlit úsměv na rtech. Z předávajících pobavili „stárnoucí“ Farna, Vetchý hrající jako Eben či Bohdalová netroufající si ve svém věku radit. Z oceněných vypíchnu Nellis, takhle má totiž pěkně prosím vypadat děkovný projev…čímž se dostávám k délce řečí. Musím se tvůrců pořadu zastat, i když tuším kritiku za to, že onen kouř byl trapný, nevhodný či dokonce ponižující, ale jako by na to Eben neměl dost narážek (egosystém). Někteří by si už měli konečně uvědomit, že tenhle večer má sloužit k ocenění a krátkému poděkování, ne k dementní kritice toho, co mě zrovna štve. Soustředil jsem se na to a ti s „kouřem“ si ho po právu zasloužili, prominout se dal jen Pekové, která se díky své bezprostřednosti postarala o moment večera. I přes tuhle pachuť, za kterou ale tvůrci v podstatě nemohou, to byl oproti loňsku zase krok kupředu, k 4* toho už opravdu moc nechybělo.

„Něco pro tebe mám.“ - „Co je to?“ - „To je stará mušle, kterou mi kdysi darovala moje maminka. Když ji přiložíš k oušku, a budeš pozorně poslouchat, uslyšíš Píseň moře.“ A tahle mušle toho umí mnohem víc…Předesílám, že jsem všechno, jen ne cílová skupina snímku, a proto je dobré brát můj komentář s rezervou. Od filmu jsem nečekal vůbec nic, přesto mě docela příjemně překvapil. Bravurně zvládnutou technickou stránku díla můžu jen kvitovat. Píseň moře má zajímavou animaci, v mnoha momentech bych ji označil dokonce za opravdu pěknou, hudba je zas velmi dobře zvolená. To vše přispívá k vytváření vcelku působivé atmosféry, do které se divák rád ponoří. Na druhou stranu, některé věci na mě vůbec nefungovaly. Podbízivá roztomilost mě minula, postava Saoirse mi svou otravnou zvědavostí a zdržováním šla dlouho spíš na nervy, příběh též nebyl zrovna z nejsilnějších. Víc toho ale k vytknutí v podstatě nemám, dokonce i ten závěr dokázal Moore jakžtakž udržet v mezích, takže tenhle animák ohodnotím slabšími 4*.

„Děti, to je požehnání, děti, že jo? To bude dobrej život.“ - „Řikám, nebude! Dyť nakonec je každej rozbitej, chcípá sám vo nemocech, dyť nic nevydrží, přátelství, láska, to přece vyvane. Nakonec je jen umírání a bolesti, a v těch bolestech si ani nepamatujete ty, jak se říká, dobré chvíle, a když jo, vo to vám je hůř. Přece nemá cenu to celý absolvovat, to sám víte!“ A divák se o tom přesvědčí také…Tušil jsem, že mě film mine. A to se také stalo. Citlivý člověk je film dosti podivný. Zmateným dějem i postavami, z nichž je jedna potrhlejší a zároveň odpudivější než druhá (mou maličkost ale nejvíc iritoval syn Eliáš, která ani nemusel mluvit, stačilo mi, jak se tvářil, a definitivně mě dorazil scénou s pistolí). To mělo za důsledek, že mi bylo srdečně jedno, co se s nimi stane. O něco zajímavější to bylo alespoň po obrazové a zvukové stránce, některé momentky mě přece jen zaujaly. Ale to je na celý film, který mně navíc utíkal dost pomalu, a ještě byl korunován prázdným, nic neřešícím koncem, poněkud málo. Dám tomuhle těžce uchopitelnému dílu 2*.

„Johne, sněz si to!“ - „Nikdo tu nemá smysl pro humor. Co bych si bez tebe sakra počal?“ - „Umřel bys hlady.“ Jenže život má poněkud zvrácenější smysl pro humor…Na celovečerní režijní debut Annette K. Olsen jsem se dost těšil, protože o pouhé 2 roky mladším snímkem Do tvých rukou mě svého času silně nadchla. Bohužel však bylo cítit, že v Drobných nehodách se tvůrkyně teprve hledala. Měla sice už cit pro výběr protagonistů, protože postavy nejsou vůbec špatné (některé vyloženě zaujmou), problém ovšem vidím ve výběru tématu i přístupu k němu. Dramata jednotlivých členů rodiny totiž publikum nijak zvlášť neoslní, nevytáhnou z něj ty potřebné emoce. Režisérka se vydala natolik bezpečnou cestou, až se jí podařilo stvořit veskrze průměrnou podívanou. Ta sice nenudí, ale také nijak zvlášť nezabaví. Jde o řadovou dánskou tragikomedii, která nabízí pár vtipných míst, jinak je spíš vážnější. Vidím to na čistý průměr. „Tati, ne! Živočišný tuk je nejhorší!“ - „Nech tátu, ať si sní ten svůj tuk.“ - „Trocha tuku neuškodí.“ 

„Všechny ženský jsou šílený! A jak ty říkáš, já neznám žádnou, která by nelhala.“ Jenže která z těch tří žen lže? Anebo je to ještě trochu jinak? Mašín byl produktivní, když stihl loni poslat do distribuce hned 2 filmy, z toho Bratry rovnou na Oscary. Němá tajemství se mi ale líbila víc. Přišlo mi, že se tu mnohem lépe pracuje s divákem, jeho očekáváním a také dávkováním informací. Mašín stvořil poutavé psychologické drama šmrncnuté krimi vyšetřováním, u kterého má divák řadu otázek, baví ho sledovat, jak se postupně pomocí drobných indicií dozvídá, co se vlastně stalo, a tvůrci se ho snaží zviklat různými vodítky. Zároveň dá film pomocí zvuku divákovi místy pocítit, jaké to je, když nerozumí mluvenému slovu. Dílo působí vcelku uvěřitelně, malinko drhnou snad jen motivace postav, ale ve výsledku mě opravdu zarazila asi jen reakce policistů v závěru, jinak nemám s filmem větší problém. Za mě solidní 4*. „Já nesnáším tu bezmoc. Leze mi na nervy, že nevím, co chce. Nebo asi vím. Chce umřít. Nebejt. Někdy mám pocit, že už jsme mrtvý oba.“

„Lidi toho žádají moc, k tomu jsem za ta léta došel.  Přejí si být šťastní, a přitom jsou sebestřední, sobečtí a omezení. Ano, budu upřímný. Mám chuť říct, že jsou to obyčejní hajzlové, většina z nich. Vést hodinu za hodinou rozhovory, abyste udělali z hajzla šťastlivce, to postrádá smysl. To nejde. S tím jsem skončil. Teď už jen předepisuju prášky…co nejsilnější.“ Po Písních z druhého patra jsem na několik let zlomil na Anderssonem hůl. Ale rozhodl jsem se mu dát další šanci. Ty, který žiješ mě bavil o něco víc, ačkoliv tvůrce filmu z toho bezpečně poznáte. Znovu jde o přehlídku zoufalých postaviček, jejichž osudy se nahodile prolínají (většinou se náhodně objeví, mizí, aby se třeba ještě vynořily), mnohé situace jsou bohužel bez závěru a pointy. Někteří protagonisté promlouvají přímo k publiku a jiné postavy to kupodivu slyší. Pár momentů pobaví, ať už jde o groteskní scénu soulože, dopis z banky či asi nejlepší pasáž v podobě pana Bennyho s velmi živým snem, ale řada jiných vyšumí do ztracena. Dávám tomuhle divnofilmu slabší 3*.

„Jak se menuje naše dcera?“ - „Jak to myslíš?“ - „Jak jí říkáme?“ - „Říkáme jí ménem.“ - „Aha, jasně. Zahrajeme si hru. Napočítáme do 3, pak na ni zavoláme ménem a uvidíme, na koho se otočí.“ - „Proč?“ - „Bude to zábava, uvidíš. Takže…raz, dva, tři…“ - „Galadriel! - „Co to má jako do prdele bejt?!“ Jako by nestačilo, že se vám během spánku zhmotní dcera, ještě má jméno po nějaké elfce! Era ora je vcelku svěží počin. Ten koncept času, kdy každých pár hodin postava přeskočí o rok dopředu, je poměrně funkční. Divákovi je jasné, že podobně jako třeba v Na Hromnice o den více se musí hlavní hrdina nejdřív poučit, aby se z časové pasti dostal, ale to mu na zábavnosti a do jisté míry i originalitě nijak zvlášť neubírá. Zpočátku je snímek odlehčený, místy i vtipný, postupně však začne hrát na posmutnělou, melancholickou notu s varovným podtónem (aneb zvolni a žij přítomností). Toho zvážnění je podle mě trošku škoda, ale ten apel filmu je jasný. Dávám solidní 4*. „Život je to, co se vám stane, zatímco budete plánovat něco jiného.“

„Proč nikdo nejde?“ - „Není lepší způsob, jak vyhodit lidi, jako nechat je čekat.“ Malá Dita věru nedostala ty nejlépe rozdané karty. V rodném listu má cejch v podobě údaje o nemanželském dítěti, vlastní otec se jí zřekl, o dědu přišla vinou smrti, matka odešla a ponechala společně s babičkou o žebrotě. Dostane dívenka šanci na lepší život? Ditě není těžké z pozice diváka fandit. Jak její mladší, tak i starší představitelka působí sympaticky, navíc Dita naráží na spoustu lidí s nepěknými charakterovými vlastnostmi v čele s její cynickou a chladnokrevnou matkou. Jenže jak dospívá, její povaha spolu s hormony vytváří koktejl, který vše ztěžuje. A kruh s matkou se symbolicky uzavírá…Za sklon k melodramatičnosti, určitou dávku předvídatelnosti a občasné těžko pochopitelné dívčino chování dávám „jen“ slabší 4*. „Můžeš se ze statku vždy vrátit domů, jestli tě vyženou. Ale neodcházej předčasně, přijmi bezpráví.“ - „Copak by se člověk neměl postavit za svou pravdu?“ - „Ale jo, myslím, že by měl. Jenže co je to vlastně pravda? Ten, kdo má moc, bude mít i pravdu.“

„Proč seš na ni tak přísnej? Seš z ní úplně rozhozenej. Mně přijde vlastně docela v pohodě. Je to taková zmatená, srandovní ženská.“ - „Jenže tahle zmatená, srandovní ženská je pěkně vypočítavá, víš?“ - „Mně přijde spíš taková…já nevím. Zoufalá?“ - „To vona přesně chce. Abys ji litovala, pak si s tebou může začít hrát.“ Má očekávání byla vysoká. Přesto, na tu nálož, která mě čekala už od úvodu, jsem nebyl dostatečně připravený. Necelou hodinu jsem se totiž naprosto královsky bavil. Bylo to tak krásně škodolibé a cynické, téměř přesně podle mého gusta. Jenže jak neměla první hodina k dokonalosti daleko, potom film nabere grády, až ten úsměv divákovi začne tvrdnout na rtech. Pak je snímek až nepříjemně mrazivý, a já kvůli této nečekané změně kurzu pocítil drobné zklamání. Podobně jako z neuspokojivě otevřeného závěru. Proto s hodnocením končím „jen“ na silných 4*. Nicméně doufám ve Lva pro Pekovou. Ta byla tak moc autentická a kradoucí si každou scénu pro sebe, až jsem pojal podezření, že to snad ani nehraje, a je taková i v reálu.

„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*.