Ordet
The Word
Režie:
Carl Theodor DreyerKamera:
Henning BendtsenHudba:
Poul SchierbeckHrají:
Henrik Malberg, Emil Hass Christensen, Preben Lerdorff Rye, Birgitte Federspiel, Ejner Federspiel, Ove Rud, Edith Thrane, Cay Kristiansen (více)Obsahy(1)
Mladý Johannes je šílený, myslí a hlásá jako Ježíš Kristus. Jeho rodina žije pokojně na statku, kde vládne letitý statkář Borgen. Když se jeden z jeho synů chce oženit s dcerou místního krejčího Petersena Annou, je hlavou rodiny stroze odmítnut, protože pro ni není dost dobrý. Tvrdohlavého krejčího nepřesvědčí ani starý Borgen. Existuje mezi nimi totiž nepřekonatelná překážka - rozdílná víra v Boha. Ačkoli se obě rodiny pravidelně modlí a hlásají Bohu slávu, jedna druhou považuje za pohany. Petersen se snaží statkáře přesvědčit, aby se dal na pravou, jeho víru. Ten odmítne a vyslechne si od něho proroctví o božím trestu, který ho za to už brzy potká. Starý muž znejistí, protože jeho snacha čeká svého prvního syna... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (50)
Moc se mi do tohoto snimku nechtelo, cekal jsem artovou onanii v nesrozumitelne nabozenske mluve. Avsak obavy byly zbytecne, vytecne rodinne drama. Vyborna kamera, zajimave postavy, ktere jsou dobre zahrane a v neposledni rade genialni Johannes, co zije v predstave, ze je Jezis. Nezapomenutelny pocin, bezchybny film. ()
Film, který je určen skutečně primárně věřícím, a ateistům může dát maximálně jakousi zvláštní variaci na téma Romea a Julie (což ani tak samo o sobě není špatné). Vadí mi u filmu ona divadelnost, ačkoliv kameramanské záběry jsou často úchvatné, ale v podstatě se to odehrává ve dvou místnostech, což mi chvílemi přišlo krapet ubíjející. A také si nemyslím, že film skončil nějak dobře vzhledem k tématu. Které je určeno věřícím, respektive daleko spíše těm, kteří se za věřící považují, a to včetně různých farářů a reverendů. Zarazila mě vlastně už na začátku výzdoba zdí na statku - v kuchyni visí obraz snad Darwina, možná Tolstého, v pokoji obraz výjevu z Božské komedie, mluví se o Kierkegaardovi, ale nikde nevisí jediný kříž, jediný obraz Krista. A i ve chvíli, kdy se Inger chce pomodlit k Bohu v kuchyni, je její modlitba přerušena poněkud neomaleným vpádem dědy. Ale ani u "těch druhých" (protože se zde autoři úzkostlivě vyhýbají tomu, aby bylo možné jakoukoliv církev nebo hnutí identifikovat) na zdi nevisí kříže. Vybavil jsem si červené koutky v domech, které bývaly a jsou nejen u pravoslavných (jakožto takový malý ikonostas), ale i v našich českých chalupách společně s klekátkem. Ostatně to můžete vidět ve kdejaké expozici starých chalup a roubenek vevnitř. A s tímto vědomím mne pak pobavilo, jak tvůrci zasadili symbolicky jediný kříž za celý film do krajiny, zhruba doprostřed cesty mezi oběma statky. K pravoslaví ten film mimochodem ale odkazuje i tématem jurodivosti, kdy ten jediný skutečně věřící je pokládán za blázna. A ostatní se mezi sebou malicherně dohadují, buď, kdo lépe věří, nebo jestli uzdravil Bůh, či doktor. Nakonec je jasné, že celý film stojí na dvou citátech z Bible, které se ve filmu přímo neobjeví - "Nechejte maličkých přicházet ke mně, neboť jejich je království nebeské." a "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řeknete této moruši vykořeň se a přesaď se do moře." Ostatně to Jan ke konci řekne jasně: " (Dokud nepřijde dítě.) Zatímco ostatní vedou plané, filozofické tlachy tam, kde je potřeba skutečně srdce a láska. Přemýšlejí, proč je člověk zkoušen, aniž by je napadalo se zeptat sami sebe, co oni dávají skutečně Bohu a lidem kolem sebe? Ale naštěstí alespoň jeden z nich si po čtení z Bible a citátu "Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí." něco uvědomí... Ale pořád je to jen první krok z toho marastu sebeuspokojení nad svou platonickou a povrchní vírou (jak to nazve Jan hned při svém prvním útěku a "kázání" na hoře.) ()
„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*. ()
Předloha je dost pravděpodobně banální příběh, který nejspíš nabízí stejné postavy a myšlenky, ale nejspíš je podává tezovitě a stejně banálně. Jenže ve Slovu se povedlo vystihnout to podstatné, dát tomu až Bergmanovský ráz a to bolestivě banální hodit do podmanivé, až hypnotického slow cinema zpracování, ve kterém se jasné mínusy proměnily v klady podporující mystickou atmosféru, kterou pak v tomhle podání nakonec umocnili, co se zoufalství postav týče. Dreyerův tým to vlastně předělal po svém a vytvořil nesmírně hluboký film o víře. Bohužel spolu s tím přichází klasický nešvar, se kterým samozřejmě nemalý počet uživatelů přišel - a to, že se jedná o křesťanskou agitku. S tím teda rozhodně nesouhlasím, ale bez SPOILERŮ tuhle část hodnocení nedám. Vždycky mě zarazí, že když nějaký film točící se okolo víry dospěje k happy endu, tak že je často hned označován za agitku. Jistě že si Slovo jako agitku můžete interpretovat, ale ten film je úžasný v tom, že věci jen pozoruje, absolutně je nechápe a nechává vyznění na vás. Onen zázrak si můžete vysvětlit jak logicky, tak klidně i jako zázrak bez nutnosti víry - ostatně, i některé postavy jsou dost zmatené z toho, co se právě stalo. Prostě se stal zázrak a ve zvoleném filmovém stylu ho to jen nestranně zobrazuje. A ještě více fascinující je fakt, že se před tímto zázrakem stane "běžný" zázrak - Borgen si uvědomí, že mu záleželo víc na Anně než na tom, aby se jí narodil kluk, Petersen se usmíří s Borgenem a nechají zbytečných hádek o tom, čí víra je ta správná, což vede k tomu, že Petersen povolí Anně vztah s Borgenovým synem Andersem. A vše způsobí jedna tragická událost, která všemi otřese a donutí je přehodnotit své dosavadní životy - a tohle funguje v realitě naprosto běžně, napříč světadíly, náboženstvími i v ateistických rodinách. To, že sem zasáhne skutečný zázrak vše umocní a donutí všechny si tyhle malé, "obyčejné" zázraky uvědomit. Co tedy byla a nebyla boží vůle je v základu naprosto jedno, podstatné bylo, aby si postavy uvědomily něco podstatného a holt je k tomu musela dostat série depresivních událostí. Mimo výše zmíněné postavy se tohle týká i Johannese, který zázrak vykoná až když se přestane vydávat za Ježíše, ale projde osobním citovým otřesem, který ho dostane na cestu normální víry v Boha. Věřil celou dobu, věřil pevně a stejně nebyl tím, kdo šel správnou cestou. K zázraku se dost přičinila i dcera Mikkela a Inger, u které vůbec nevíme, jestli věřila v Boha, ale podstatné je, že je malé dítě a to věří v nemožné, v zázraky. Víru si k ní můžeme dosadit snadno, ale taky to může být víra v zázrak jako takový, ne nutně v Boha. Proč to nejhorší schytala zrovna ta nejvíc nevinná je těžké říct, ale to patří k oné mystice a buďme upřímní, běžný život podobných nespravedlností nabízí spousty a jejich smysl nechápe jak věřící, tak i ateista. KONEC SPOILERŮ Kvůli tomu všemu vnímám Slovo jako skutečně geniální film, který si mě sice získal už na začátku, ale zároveň mě svojí banalitou a přílišnou teatrálností vadil, jenže jsem pak obojí dokázal brát jako pevnou součást toho, co tím chtěl Dreyer ukázat a v závěru mi to pak vytvořilo komplexní obrázek mystiky života, víry a vlastně naprosto všeho. Málokterý film dokáže tak inteligentně stát vyloženě na vlastním pohledu právě viděného. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi Dreyerův přístup k víře připomíná Bergmanův, ale zatímco Bergman nad ní bádá teoreticky, Dreyer prakticky. Oba přístupy jsou stejně fascinující a oba vám o víře řeknou víc, než tupé křesťanské agitky typu Chvíle poté, kde i největší ateista na světě hned uvěří, když mu údajný prorok řekne "Ježíš tě miluje.". Je v nich totiž prostor pro klady i zápory a ty se ve vztahu k víře nachází i zde, už jen skrze kritiku rozdělení křesťanství na x dalších podskupin, které se liší naprostými drobnostmi, ale jsou schopní se kvůli nim hádat. A přitom všichni věří ve stejného Boha, ale zarputilí zastánci svého tábora budou za správný považovat jen ten svůj. Btw, ta inscenace dlouhých záběrů musela dát spoustu práce a je to znát z každé takové scény, včetně přesného načasování něčích příchodů/odchodů či slovních vstupů do dění. Už chápu, proč je Slovo pro tolik režisérů významný film, jelikož si z něj spousta z nich bere určité prvky a rozpracovává je po svém - třeba Angelopoulos v Krajině v mlze má naprosto stejný způsob timingu dlouhých scén. 5* () (méně) (více)
Tenhle film naprosto úžasně ždímá emoce, nahlíží na lidi, jejich bolesti a jejich víru. Jedná se o velmi silné a dost filozofující(/teologizující) dílo s několika naprosto úžasně kompozičně promyšlenými scény. Bohužel se jenom nedokážu nikdy ztotožnit s tak naprosto pronáboženskym vyznění snímku. Závěrečná věta mě rozčílila. Víra je věc jednotlivce, ale mám radši, když mi je poskytnuta větší svoboda v interpretování a přemýšlení nad filmem. Takhle se stává film přehnaně dogmatickým. Pro mě jako pro ateistu je to těžce zkousnutelné, cítím, že je mnou manipulováno a to se mi nelíbí. Netušil jsem, že Dreyer je Ježišova Leni Riefenstahl ;) ()
Galerie (23)
Photo © Palladium Film
Zajímavosti (7)
- V roce 1955 byl film v Benátkách oceněn Zlatým lvem a v roce 1956 byl oceněn Zlatým globem za nejlepší neanglicky mluvený film. (contrastic)
- Dle svědectví Henninga Bendtsena, kameramana filmu Slovo, byly dlouhé záběry na Dreyerovo přání komponovány s takovou pečlivostí, že herci museli zároveň s odříkáváním dialogů počítat své kroky. (ČSFD)
- Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Je zařazen v kategorii filmů, které jsou významné svými náboženskými myšlenkami. (gjjm)
Související novinky
Seminář duchovních filmů
Od 21. do 23. března 2014 v hodonínském kině Svět proběhne I. ročník Semináře duchovních filmů. Vrcholem programu bude strhující dvouapůlhodinový film Na druhé straně kopců nejznámějšího… (více)
Reklama