Sarkastic

Tak dokumentární tato samostatná povídka z Jasného Touhy není, to jen tak pro pořádek. Ale, jak už jsem to psal v komentáři u výše zmiňovaného filmu, zdá se mi, že je ze všech povídek nejzdařilejší. Zaujme jak příběh s kolektivizací a bojem proti „větrným mlýnům“, snímek se může spolehnout i na dostatečně dobře napsané (a výborně odehrané) postavy-Andělu, zbožnou, na ostatní a hlavně na sebe přísnou, nepřístupnou, vzdorovitou, tvrdohlavou ale jinak správnou ženskou, a Michala, svou oddanou náklonností a naivními pokusy až dojímavého, pracovitého a také dobrého člověka. Těžký život jedince, který nevstoupil do družstva a přitom musí plnit dodávkovou povinnost a díky své chorobné zásadovosti trpí dvojnásob. Silné 4*.

Pomalu a velmi pozvolna ubíhající dokument o životě několika lidí na Sibiři. Mluveného slova tu není zase tak moc, ale přece jenom se zde nějaké najde, a to během historek upovídaného strýčka Váni a také při čtených písemností z opuštěné stanice-mimochodem nanejvýš zábavných. Jinak je tento snímek o nasávání hutné a skoro až magické atmosféry, k čemuž velmi napomáhá zvuk spolu s hudbou dua DVA. Nadprůměrný dokument, jehož zhlédnutí ztěžuje určitý uspávací potenciál, celkově slabší 4*.

Bohužel musím konstatovat, že ze všech snímků, které jsem od režiséra viděl, mi přišel tento nejslabší. Už začátek s promluvou k divákům a nastíněním natáčení mi nesedl. Stejně tak mi vadilo (a to hodně) neobjasnění faktu, že žena může vidět a slyšet to, co její muž (ehm, argument, že lidé, kteří jsou spolu dlouho duševně „prorostou“ už snad ani vágnější a naivnější být nemohl). Pak i ty odkazy na spisovatele či postavy z romantismu šly (díky mé neznalosti) úplně mimo mě. Co fungovalo, byla alespoň trochu popracovaná psychologie postav (i když oproti jiným režisérovým snímkům to byla docela slabota) a pak hororový nádech jako takový, který si dokázal uchovat určité kouzlo (stejně jako to tajemno kolem, než mi došlo, že ho nelze ani trochu rozkrýt). No, jednou to asi přijít muselo, každopádně poprvé budu muset jít u Bergmana pod 4*, Hodina vlků mi vychází na pouhý průměr.

Moje první setkání s panem režisérem (a jistě ne poslední). Film mě velmi zaujal. A díky určitému teoretickému základu jsem také trochu věděl do čeho jdu, za což můžu být zpětně jenom rád, poněvadž už jen ten název je dost zavádějící (o Ivanovi je to pouze z části, i když větší, ale vzhledem k tomu, co zažívá, se snad ani o dětství nelze bavit a děj se k němu dostává vlastně jen ve snech či vzpomínkách). A možná je i trošku škoda, že představitel Ivana nedostal více prostoru, protože na jedné straně podal opravdu bravurní herecký výkon a na druhé by to zas divákovi pomohlo se ještě více sžít s postavou (a je mi docela jedno, že/jestli to nebylo režisérovým záměrem). Co se týče samotného vyprávění, nejsilnější je v momentech, kdy divák vidí Ivanovy představy a pak také při průzkumných akcích (při těch sice hraje prim tma či alespoň pošmourno, ale o to více napětí se pak vytvoří). A konec dopadl dle mých očekávání…a úplně se mi vybavil jiný sovětský film s dětským hrdinou-Jdi a dívej se (1985) a právě hlavně v závěru si člověk může krásně porovnat, jak se 2 takové filmy s podobným ústředním tématem mohou lišit (i když přece jenom dávám přednost mladšímu z nich). Celkově silné 4*.

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého.

Hodně absurdní hraní si na Ježíše. Po většinu stopáže poutavé, divák sleduje to napjaté stolování a jen čeká, kdy to „bouchne“…S filmem mám však i přes nesporně originální zpracování několik problémů. Jednak s jeho vyzněním; je mi jasné, že jakožto ateista jsem (k mé škodě) spoustu narážek a odkazů naprosto přehlédl, ale nemůžu se rozhodnout, zda je snímek spíš proti církvi a křesťanství nebo ne (na rozdíl od zjevného rasismu); běloši totiž zcela zjevně „tlačí“ otrokům něco, co je jim proti srsti a ani to nemohou správně pochopit, ale špatně z toho vychází kupodivu vlastně jenom rozmařilý pán, kněz je čistý div ne jako okvětí bílé lilie (což mě v tomto případě zvláštně silně dráždí). Dále pak s délkou; chápu sice, že bylo potřeba „dojít“ až do neděle, ale film bych střihl okamžitě po návratu pána na statek po bujaré noci, tedy v emočně vůbec nejsilnějším okamžiku filmu (a třeba taková doba úmrtí jedné z postav mě vyloženě rozesmála). A právě smíchem, který je u takového snímku nejspíš naprosto nepatřičný, jsem počastoval hned několik scén (nejvíc asi tu s otrokem a křídly). Berte proto moje hodnocení raději s rezervou, každopádně víc jak lepší 3* nedám.

Dokument vedený formou výpovědí z řad studentů (převládají hlavně ti z ČVUT), doktorů (kteří ošetřovali raněné), rektorů a jednoho poslance. Divák se dočká docela přesné rekonstrukce události a dozví se také o způsobu represe (krom nadávek hlavně mlácení obušky a užití slzného plynu). Sem tam se dojde bohužel i na nějakou tu nechtěně směšnou poznámku. Jediné co mi zde chybí, je výpověď druhé strany (VB), kterou se prostě tvůrci měli pokusit získat (i otázka na jednoho ze zúčastněných příslušníků a jeho následné odmítnutí vypovídat, to vše před zrakem kamery, se přece jako možnost vyjádření opozice počítá). Proto slabší 4*.

Dobrý nápad se srovnáním životů 2 odlišných žen (a to nejen způsobem vedení života), realizace se taktéž vydařila. I když sám příběh gymnastky by bohatě vydal na samostatný dokument a takto až zbytečně bohatý materiál možná trochu znevážil příběh hospodyňky (zvolil bych k opozici k ní spíše zaměstnanou ženu avšak v ne tak záživném oboru). V každém případě, do obou hrdinek se mi podařilo ve větší (Eva) či menší (Věra) míře vcítit a za toto režisérčino zpřístupnění patří palec nahoru (hlavně ten gymnastčin strach ze skoku spojený s tvrdohlavostí mi přišel hodně autentický). Na druhou stranu, i něco k zasmání se tu najde (malý synek, Kodetův lamač ženských srdcí). Celkově slušné 4*.

Tak nad technickou a vizuální stránkou filmu upřímně jásám (rytiny, animace a triky s pořádnou dávkou fantazie-zkrátka okamžitě rozpoznatelný Zeman). Po dějové stránce snímek také neselhává, ale poněkud doplácí na to, že se až příliš snaží. Bláznova kronika je totiž překombinovaná, a přestože se pořád něco děje, divák je směrem ke konci už unavený neustálými zvraty a u leckoho nejspíš dojde k tomu, že se i při těch cca jen 80 minutách začne na závěr nudit. Jinak určitá dávka humoru snímku také nechybí a stará se o něj hlavně Karel Effa. Za mě to budou slabší 4*, v jistém ohledu výjimečný film, kterému by však na závěr prospěla větší přímočarost.

„A to vás vždycky vyhoděj, nebo jdete sám?“ –„No však to znáte, napřed vás vyhoděj a potom, to už jdete sám.“ Nadprůměrná komedie, ale hlavně pěkně rýpavá satira. Krásná proměna ze soukromého „podniku“ na státní demonstrovaný úsměvnými písemnostmi, hesly (Dej si hádat z ruky, ušetříš si muky), úřednickou „pásovostí“ a transformací tajuplného mistra na burana-rutinéra (oficiálně). Potěší plejáda (na daný formát) až štědře obsazených rolí a roliček v čele s mistrným Kopeckého Šibolínem (vychytaná pracovna, rituál). Dávám solidní 4*. „Já du teďka na ústředí kvůli těm premiím.“ –„Co myslíte, dostaneme je?“ –„Jo, to kdybych věděl.“