novoten

Milý skok do vlastních řad. Sice založený na vtipu scén z jednotlivých her, ale díky vážnějšímu nosnému příběhu povýšený na něco víc. Bodovat jako divadelní skupina i mimo prkna je umění.

"Zažil jsi už někdy opravdovou vášeň?" Od první minuty jsem se cítil jako Nigel, byl jsem vtažen téměř proti své vůli do zničující psychologické hry dvou sebedestruktivních individualit a věděl jsem, že dobrý konec neexistuje. Studie, která zabolí na těch nejniternějších místech.

Pokračování se bohužel moc nepovedlo. Taková ta rodinná pohoda, která sálala z prvního dílu, se jakoby mávnutím vytratila a přišla rodinná křeč, která hraje na city, ale bohužel trapně a zcela nefunkčně. Alespoň ten Guttenberg se pořád snaží.

Muzikály mám rád, Audrey je milá a i příběh je vhodný pro humorné švitoření a velkolepé přehrávání. Jen ta stopáž... Necelé tři hodiny jsou šíleně moc a jeden ze závěrečných rozhovorů mezi Higginsem a Lizou už mě svojí rozvláčností skoro ničil. Jinak ale spousta humoru, krásných songů a vynikajících herců. Jako celek ale jen za smířlivých 70%.

Na Zámotek jsem si z dětství uchoval jen matné vzpomínky a když mě teď po mnoha letech zastihl v pozdní noční hodině, měl jsem náladu na všechno, jen ne na něj. Film mě ale od první minuty vyvedl z omylu, když mě dokázal rozesmát, překvapit, rozněžnit a na několika místech i dojmout. Kouzlo a "rodinnost" osmdesátých let v nejčistší formě.

"Sex napětí zmírňuje, láska ho vyvolává." I takhle to může dopadnout, když mistr natočí oddechový film. Myslel jsem, že na mě zamrká jen malá hračka pro Allenovo potěšení, ale přes záplavu gagů a občasně pesimistických myšlenek vše dospěje do uchvacující změti parodie na dramata o osudových rozhodnutích a kupy myšlenek na to samé téma. Jediný režisér, u kterého dokážu vyjmenovat z místa deset zásadnějších filmů a stejně vím, že si i za tenhle zaslouží pátou hvězdu.

Krásné a vznešené dialogy v nenapodobitelné atmosféře ve snímku, na který se krásně dívá i ve chvílích tichých a klidných. Mankiewicz ukázal dva rozdílné pohledy na umění, ironický a karieristický v postavě Margo (dokonalá Bette Davis) a idealisticky naivní a láskyplný u Evy. Nebo snad...?

Naprosté vítězství formy nad obsahem a příběhem. Přestože i ten, ve svém až metaforickém pojetí lidské neschopnosti se reprodukovat, dokáže vehnat pár brouků do divákovy mysli. Škoda, že ústřední myšlenku příliš nerozvíjí, nedodává ucelené rozřešení a spíše slouží jako zástěrka pro kameru a střih. Ale pro jaké! O žádném jiném filmu nikdy neplatil výraz "syrový" tak jako o Potomcích. Útok na auto a hlavně Theova cesta skrz bojovou vřavu ve mně doznívají déle než po spuštění závěrečných titulků a jen se bojím, že se objeví pár zbytečných a hlavně předem zatracených plagiátorů, kteří se pokusí natočit scénu, která bude lepší či delší a fatálně při tom selžou. Film roku tedy v žádném případě, ale na zamyšlení a pro úžas z vizuální stránky ideální.

"Tak kdo bude mojí další obětí? Vy?" Mistr Allen si našel novou múzu, přesedlal do Londýna - a šokoval celý svět totální změnou žánru. Šokoval i mě, ale tím nejpozitivnějším způsobem. Woody sahá do svědomí všem hříšníkům a provinilcům a zároveň s nimi opatrně sympatizuje. Tím, že se navíc ve filmu sám neobjeví, dává divákovi pocit jakéhosi životního díla a možná i zpovědi. V tuhle chvíli mám pocit, že takovýhle majstrštyk tu od něj nebyl už moře let, tím spíš ve vážnější žánrové odnoži. Navíc jak ultrasvůdná Scarlett, tak neskutečně věrohodný Meyers jedou naplno a z Match Pointu dělají dost možná jedno z režisérových Top 3.

Překombinované a zároveň nedořečené. Vypravěčský um Spikea Lee mi prostě ne a ne pořádně sednout. Po 25. hodině mě znovu nedokázal první polovinu oslovit, aby mi naložil téměř krásný závěr. Tomu pomohl hlavně geniální Clive Owen, ale jinak tahle jednohubka ve své vševědoucnosti a zároveň rádoby-lehkosti zarážejícím způsobem selhala.