novoten

Bláznivé parodie většinou u českého diváka padají na úrodnou půdu, proto mi je upřímně líto, že právě poslední den táborového léta roku 1981 je v tuzemsku převážně neznámou záležitostí a nebýt revivalu od Netflixu, zůstal by neznámým úplně. A byla by to zatracená škoda, protože se od střídmě romantického začátku řítí skrz lavinu šílených vedlejších postav až do finiše, který se nedá nazvat jinak než nefalšovaným půlhodinovým raplem všech zúčastněných. Jako král vychází z celého dění Christopher Meloni, jehož psychotický kuchař Gene si pro sebe krade každou scénu.

Další důkaz toho, že Gibson svého času uměl zahrát drsňáka jako málokdo. Jenže stejně jako nemusím původní Odplatu, nejásám nadšením ani u Straight Up. Helgelandovo dopiplané dítě je sice příjemně přímočaré a vizuálně mnohem přívětivější, ale všechna negativa, která z originálu dělají až příliš sebejistý a přitom vypravěčský selhávající spletenec, zůstávají přítomna i tady.

Tolik motivů a podzápletek, že bych se vůbec nedivil, kdyby šlo o tři filmy sestříhané do jednoho. Přesto ani taková záplava informací a zvratů není na škodu a dělá z Občanské války hutnou půltřetí hodinku. Až závratně blažený pocit mám pak z toho, že to budou právě Russo brothers, kdo se bude ochomýtat kolem Infinity War. Tady si totiž dává sraz tolik postav, že i takový Age of Ultron působí téměř komorně. Já ale příběhy Steva Rogerse miluju právě proto, že jsou... No zkrátka o Stevu Rogersovi. Povýšit účast Iron Mana na druhou hlavní postavu je perfektní nápad, protože Downey snad ještě nikdy nehrál takhle úžasně, ale třeba odbočka ke Spider-Manovi, byť dokonale funkční a lákavá, je až příliš očividným backdoor restartem na to, aby nevytrhávala z tempa. Něco takového by báječně sedělo do Avengers, teoreticky i do Iron Mana, ale tady jsem cítil drobné rozmrzení, že právě tenhle výlet bere prostor věcem důležitějším. Naštěstí zbytek nováčků (Zemo, Black Panther nebo konečně i větší role pro Sharon) i povědomých tváří v čele s dokonalým Ant-Manem padne do příběhů báječně a zapracování Wandy nebo Hawkeye do děje mi dělá obrovskou radost. Vzhledem k hodnocení se mi chce napsat, že se jedná o Capovu nejslabší sólovku, ale vzhledem k tomu, jak dobře jsem se bavil, a faktu, že to i při největší snáze sólovka prostě není, to ani není potřeba. Jen se tentokrát do žánrových mantinelů vstupuje snad až moc zeširoka.

Permanentka do nostalgie pro nás, kteří jsme zůstali - a asi i navždy zůstaneme - sentimentálními blbci. Tady se uzavírá kruh a bilancuje se nad všemi druhy životních ztrát, ale přesto v srdci zůstává jiskřička naděje, že onen zázrak jednou opravdu přijde. Díky tklivé lince profesora Ječmena je navíc očividné, že se loučí i sám Ladislav Pecháček, a že až teď, více než tři dekády po vzniku prvního dílu, svět definitivně přichází o básníky.

V davových scénách patřičně dravé a pohlcující, v okamžicích teroru nutící odvrátit zrak. Jako celek, v poselství za svobodu ducha, mysli a samotného lidství, neselhávající; v možnosti, že něco takového je i v moderní historii reálné, pak fatálně depresivní. Při pohledu na bezchybnou Emmu a strhujícího Brühla rád odpustím pár drobných berliček, protože obsah tentokrát přebíjí důležitost scenáristické formy.

Roztříštěná hra dvou, ve které se směje třetí, v tomto případě Maria Kraakman jako Francisca. Zatímco Schneider je nevýrazný protiva a Bax protiva charizmatický, právě dceři druhého jmenovaného beze zbytku věřím, že vyrůstat v téhle rodině musela být noční můra. Žánrová nezařaditelnost ale cestu k postavám tak jako tak komplikuje, protože ve chvíli, kdy začínám být napjatý, přijde nepochopitelná černohumorná vsuvka, zatímco ve chvíli, kdy bych se mohl začít cítit v odlehčené části pohodlně, dostanou přednost monology o celoživotních psychických problémech. Je to škoda, protože jinakosti není nikdy dost, ale tady je s čestnou výjimkou finální (a díky tomu i pro celý film spásné) scéně zbytečně samoúčelná. 50%

Spoilery - Z očekávané katastrofy je velkofilm plný překvapení. Snyder se totiž obratně vykrucuje z toho, co během propagace působilo jako noční můra, tedy Jesse Eisenberg jako Luthor a Doomsday jako finální monstrum. První jmenovaný, v trailerech ve formě rušivého elementu poskakujícího skřítka, je strhujícím portrétem mladého člověka s velkou mocí, kterého pohlcují vlastní ambice. Druhý pak i při svojí vizuální zaměnitelnosti funguje jako násobná katarze s úžasným soundtrackem na pozadí patřičně titánského (i dostatečně úderného) souboje. Co té katarzi předchází, je ale jedna velká směska, kde se střídá jistota se znatelným tápáním. Nejmarkantnější je to při odkazování na události komiksu, které jsme ale ve filmech neviděli a v dohledné době ani neuvidíme, a to bez ohledu na to, jak nakonec celé stavění velkolepého vesmíru skončilo. Proč zmiňovat Jokera a jeho činy, když jsme ho v tomto světě nikdy nepotkali? Naopak kritizovaná malá domů v podobě Wonder Woman nakonec nepůsobí jako pěst na oko, přestože právě tady si DC do budoucna zásadně podtrhla vlastní nohy. Teď ale stačí, aby Gal Gadot párkrát zamrkala, nahodila všeříkající úsměv, a nejen Bruce Wayne zůstane stát s pootevřenými ústy. Bohužel právě Netopýr zůstává po celou stopáž tím třetím vzadu, což je vzhledem k prostoru, který dostává, největším selháním. Ne snad, že by Affleck byl přímo za troubu, protože melancholické zadumání mu sedí. To jen v přímé konfrontaci s Cavillem, obzvlášť v emocionálních chvilkách, dostává od svého protějšku naloženo snad v každé větě a je trochu smutné vidět, jak právě takto vyhrocené scény nečekaně neuhrává. Naopak Cavill v poloze sestupujícího Mesiáše vládne snad každým gestem a jeho pouto s Lois Lane je nejkouzelnější linkou celého filmu. Po dvou a půl hodinách pořádného rachotu jsem nevstřebal všechno. Halasu je příliš, necitlivého vyhazování vděčných linek také a vadí mi, jak přehrocené je Batmanovo chování vzhledem ke křehkosti celé jeho motivace i jejího rozuzlení. Přesto mělo tohle měření sil smysl, mohlo nakročit k zajímavým tvůrčím snahám, ale všechno přehlušila touha mít co nejrychleji na trhu Ligu spravedlnosti. Na tu se vábilo více než důkladně - a přesto ve mně nevzbudilo pražádnou chuť, natož hlad.

Dva nejtěžší úkoly, tedy vyhnout se bezmyšlenkovité obžalobě a nespadnout do Hledání ztraceného času, vyšly na jedničku. Od poznávání jednotlivých charakterů jsem se přes snahu o alespoň částečné porozumění těm zápornějším z nich dostal až k momentu, kdy jsem visel na každém slově či gestu Pauhofové i Pokorné a jen si přál, aby tenhle příběh mohl mít jiný konec, než jaký mu dějiny určily. Jen mě mrzí, kolik motivů si na svá bedra bere ve studentské linii Vojta Kotek. Je jich totiž až příliš a co hůř - nedokáže jediný z nich uhrát se ctí.

Zatímco v ději roste důraz na technické vychytávky, roste i odklon od předlohy. V tomto případě je to ale dobře. Veronica Roth totiž měla s celou Divergencí parádní nápad, u kterého si ale v posledním díle ukousla příliš velké sousto. Celá zápletka se rozutíkala do všech možných směrů, postav přibývalo takovou rychlostí, že nezbyl čas na jejich důkladnější rozvoj a na samém konci zůstala snesitelná knížka, ale rozhodně nejslabší díl ságy. Dodneška mě to mrzí, protože jsem ji svého času doporučoval, kudy jsem chodil. Filmovou adaptaci, notabene rozdělenou do dvou částí, jsem proto očekával s nemalými obavami. O to víc jsem v kině zůstal zírat na výsledek, který si bere dostatek času na vysvětlení motivací, zároveň u toho stíhá servírovat parádní akční sekvence (Čtyřka ve vznášedle) a dává vyniknout všem obvyklým tahounům (Miles Teller do třetice jako zloděj scén). Ze zmateného uzle je pak v tu ránu parádní velkofilm, na který ale musím vzpomínat s téměř až palčivou bolestí. Se znalostí budoucích zvratů, ze kterých by tenhle tým očividně vymlátil fenomenální finále, mě jeho zrušení a všechny následné machinace s televizním filmem či seriálem, které ani o tři roky později nikam nevedou, vytáčejí do intenzivní vývrtky.

1. série - 60% - Když si ze sebe někdo zvládne udělat pořádnou legraci, jde o show, na kterou bych se vydržel dívat hodiny. A že Anne Hathaway, Anna Kendrick nebo Julianne Hough řádí přímo dokonale. Bohužel s přibývajícími díly řídne účast celebrit, které dobře známe i u nás, případně se dostaví ti, kteří zapomínají, o co v pořadu jde (Tyson), nebo jsou humorem i projevem tak mimo, že jen kroutím hlavou (Bieber, Azalea). Po první sezóně tak nakonec hodnotím níž, protože LL Cool J jako moderátor právě slabším epizodám nijak nepomáhá a Chrissy Teigen sice dobře vypadá, ale jako co-host je přímo odstrašující. 2. série - 70% - Mnohem vyrovnanější, ale občas o poznání méně výjimečné. Pořád platí, že kdo se přijde odvázat, ten zboří sál (Tatum, McHale, Saldana), zatímco nudní patroni mi přivodí dřímotu i ve slabé dvacetiminutovce (Derulo, Chrisley nebo Peters). Naštěstí chybí vyloženě přešlapová čísla, takže se dá bez problémů sjíždět téměř celá sezóna najednou. Při takové příležitosti ale o to víc vynikne, že se na propracovanost samotného lip syncu přestalo hrát na úkor mnohdy až zbytečně bombastičnosti, která interprety paradoxně spíš plete. Navíc LL Cool J začíná být se svým stále stejným pozdravem a jednou nacvičenou užaslou grimasou až nepříjemně strnulý. Coby člověk mi přijde jako sympaťák, ale v moderování mu ujíždí vlak. 3. série - 70% - Oživení konceptu je nutné, jinak se celá Battle smutně rozsype, ale tenhle rok to ještě stále těsně stačilo. Můžou za to především překvapivě zábavní hosté, u kterých bych to nečekal (Cheadle, Martin) i ti, kteří jsou přesně tak zábavní, jak jsem si přál (Holland, Astin, McGorry). Ve dvou případech jsem ale měl pocit, že mi protagonisté chtějí plnit nepublikovatelné sny. Kate Upton zpívá v úboru školačky slavnou "…Baby One More Time" a o pár epizod později se zastaví Ashley Graham, aby v leopardí podprsence předvedla Shaniu Twain? Buď mě někdo velmi intenzivně šmíruje, nebo jsem letos byl obzvlášť hodný. Škoda, že dojmy z celé sezóny jdou dolů kvůli posledním dílům, nepochopitelně odvysílaným v letní pauze, které navíc patří k tomu nejhoršímu z celé show. 4. série - 60% - Novou otvíračku nepovažuji za změnu konceptu, ale s převraty se musí začít pomalu. Za ty roky jsem si ale na show natolik zvykl, že mi nevadí, že zůstává většinu času v poněkud zrychleném (a tím pádem i "zprůměrovaném") formátu, za těch slabých jednadvacet minut se toho více snad ani stihnout nedá a spoustu párů tak zapomenu ve chvíli, kdy konkrétní díl skončí. Za naprosté dno považuji souboj Bena Higginse s Rachel Lindsay, kde jsem nezábavností obou zúčastněných upadal do polospánku, z nejlepšího soudku byl rozhodně souboj krásek, které milovala devadesátková generace, tedy Suvari X Silverstone, na podobně nostalgickou strunu zahrála i Shania Twain Tribute. V první řadě ale zabodovala poslední epizoda s dvojicí ze seriálových Heathers. Oba totiž dali vzpomenout na fenomenální výkony, které kdysi tuhle show vůbec odstartovaly a povedlo se jim navzájem šponovat výkony tak vysoko, že se rozhodně jedná o nejlepší díl za tři poslední sezóny. 5. série - 60% - Líbí se mi, jak mě občas převeze speciál, který nechci a on je ve výsledku snad nejlepším momentem sezóny (Jason Schwartzman proti hostu ze Sesame Street), méně se mi líbí, že hlavní atrakce jsou nakonec ostudou (Mariah Carey speciál, a to i přes účast Darrena Crisse). Zkrátka další pohříchu nevyrovnaná skladba dvojic, kde LL protěžuje hosty z těch samých seriálů (Empire, Power) a mně nezbývá než doufat, že někdo z těch příjemnějších příchozích chytí šanci za pačesy a pořádně se předvede (Brooklyn Decker, Lauren Ash), než aby prázdně tlachal a ve výsledku nudil (komplet sestava z Queer Eye). Zdá se, že si show dává dočasnou pauzu, tak musím vyjádřit alespoň obrovskou radost z Chrissy Teigen. Jak byla v prvních letech občas k nesnesení, teď si krade celou show pravidelně pro sebe. Z upištěný holky je máma dvou dětí, co si vytříbila situační komiku a pět let totožného (naopak spíše čím dál nevěrohodnějšího) Coola dokáže v každém díle přehláškovat během slabých pěti minut.