novoten

Z narozeninových speciálů nejslabší, ale jen protože by si zasloužil pořádnou dvouhodinovku. Protože má všechno. Malá pomrknutí z dávné minulosti, zlověstného nepřítele, v jehož kůži si Neil Patrick Harris vychutnává každou repliku, slzy, radost a samozřejmě - nebyl by to finálový díl, aby tu nebylo i ohýbání pevně daných pravidel a překvapení, po kterém jen vyjeveně zírám na obrazovku a jsem rád, že si ze mě a z diváckých očekávání Davies potutelně dělá legraci. Nejúlevnější je ale pocit z poslední desetiminutovky, z nalezení nečekaného klidu, ze smíření, které nikdy nemělo přijít a přesto tu je. Chichot je proto na konci zážitkem nejen odpočinkovým a rodinným, ale téměř až terapeutickým. Děkuji za tenhle trojlístek pro štěstí. Nemyslel jsem, že ještě někdy DoctorDonna zavítá na obrazovky, takže se jen blaženě usmívám, že jsem mohl být u toho. I've never been so happy in my life. 

Was it me, or was Isaac Newton hot? Čirá radost z dobrodružného vyprávění, až divadelně přesného herectví plného nejjemnějších nuancí a nezaměnitelného pocitu napětí, když divákovi ve zcela běžné chvíli najednou dojde, že vesmírné sovy najednou nejsou tím, čím se zdají být. Slabší triky se dají snadno odpustit ve chvíli, kdy zavzpomínám na Tennantovu éru a onu makabróznost tělesných efektů, spjatou s jeho děsivějšími epizodami. Minimalistický díl a přitom esence seriálu v jednom.

Once upon a Time Lord. Patřím k menšině, která si užila Chibnallovu éru a která zbožňovala předchozí regeneraci, ale nebudu lhát. Stačí prvních pět minut, první poťouchlý dialog a mám pocit, že je rok 2008 a seriál právě prožívá svoje když ne nejlepší, tak alespoň nejemocionálnější období. Vykulená dvojka Tennant-Tate je pokladem, jehož nalezení se kdysi zasloužilo o nejráznější nárůst fanouškovské základny a jejich návrat je jako balzám na duši. Strach o to, aby atmosféra byla tak silná a zároveň praštěná jako kdysi je podpořen nevědomím, kam se vesmírné dobrodružství může vrtnout, kolik dramatu si bude chtít staronový tvůrce Davies na úvod dovolit a jak moc bude riskovat pošlapání vlastního odkazu. A samozřejmě se, světě div se, komentuje i gender a sexualita. Autorem je Russell T. Davies. Člověk, který vymyslel Jacka Harknesse a celý Torchwood. Pokud vám pořád nic nenaskakuje, zaspali jste svůj vlastní fandom, gratuluji. Ale škoda kroutit hlavou, balanc tady vyšel na jedničku, a jakmile hlavní hrdina poprvé dramaticky zahuláká, jsem doma. Mírumilovná rodinnost, překvapivý zvrat naroubovaný šikovně na roky zapomenutou mytologii a slovní přestřelky, při kterých se nelze než odevzdaně uculovat.

Nobody else got to live our days. Poslední díl jakékoli éry mě pokaždé přivádí to těžké nostalgie a na ambicích nebo příběhu mi záleží vždy až ve druhé řadě, to přiznávám. Chris Chibnall ve svém posledním velkém finále není ani přes pár vousatých cameo roliček tak rekapitulující, jako byli jeho předchůdci. Není ani tak filozofující, je jen smutný. Ano, je tu úhlavní nepřítel, který si tanečkem a grimasami krade každou scénu, je tu spousta výpravné sci-fi i pro tuto éru příznačného rodinného objímání. Ale je tu spousta stesku a touhy, aby věci mohly být jinak a aby nemusely končit. Psal jsem to už několikrát, napíšu to zase. Jodie Whittaker byla úžasná, nedoceněná a pro mě opravdu srdcová. Nemyslím, že se ještě někdy vrátí, ale z každého jejího výrazu čišelo, jak má roli ráda a jak v ní nechává úplně všechno. I proto jsem na konci Moci Doktorovy uronil pár překvapených slz, protože i s vědomím toho, co se chystá jako začátek další kapitoly, jsem se s ní loučit vážně nechtěl.

Dle hodnocení druhá nejhorší epizoda celého seriálu a zdaleka nejvíce odsuzovaný speciál, který v sobě nemá speciálního nic, ani opodstatnění, proč vyšel právě na velikonoční svátky, ale přesto mám pro něj slabost. Snad protože je to pirátské dobrodružství, kterých nikdy není dost, snad protože mě na tomto světě bavila jeho chatrná pravidla, snad pro humor, který se nebojí v rozhodující chvíli trochu to napětí shodit. A třeba jen protože Mořští ďáblové vypluli na moje narozeniny. Something's missing. No ship, Sherlock!

Daleks do not store stuff. Bylo by více než zvláštní, kdyby byl koncept časové smyčky v whoniversu něčím novým. A také že není. Přesto funguje jako nečekané osvěžení i na minimálním prostoru, s příjemně kulometným tempem, pořádnou várkou zvratů a hlavně s Tardis v důležité roli. I v klaustrofobicky se vyvíjející zápletce je Doctorka lidumilným motivátorem, co nejde pro milé slovo daleko, byť je při tom tentokrát trochu doslovná. Je to ze strany scénáře sázka na jistotu? Ano. Dojímá mě to? Rozhodně.

Až ve svém třetím roce se Doctorka dostala tam, kde by si ji zbytky fandovské základny přály. Do mého milovaného Liverpoolu! Ehm, chci říct... Do pravého vesmírného dobrodružství, nataženého na celou (byť kratičkou) sérii. A když tedy v šestce epizod o Flux má jít o osud obrovského množství lidí, ras, planet nebo galaxií, tak ať to stojí za to a staví se všichni možní ikoničtí nepřátelé. Možná jde jen o rozevlátou space operu, ale já na právě takovou čekal a i když ze žánrových mantinelů tentokrát nikdy nevybočí, za jinou bych ji nevyměnil. A tuhle váhavou, citlivou, ohleduplnou i pochybující hrdinku budu mít vždycky rád, protože ze všech dobře známých regenerací je tou nejméně dětinskou, rozšafnou, sebevědomou, ale právě díky tomu v mnoha ohledech nejohleduplnější a nejpochopitelnější. I kdyby měl odkaz její éry být jen takový, mně to k překvapivě dojaté spokojenosti stačí.

Čím dál odvázanější, větší a hlavně sebevědomější. Návrat největšího vesmírného svůdce je přátelskou nahrávkou vytrvalým fanouškům, která se dala využít ještě důkladněji, ale i takhle jsem se u ní nasmál jako u Doctora už dlouho ne. Víc než kdy jindy mě mrzí místní zapálené brojení proti hlavní hrdince, její představitelce, jejím společníkům a vlastně všem zúčastněným. Nechápal jsem to nikdy a u takhle bezelstného dobrodružství se skvělou pointou už to nechápu vůbec. Two hearts. One happy. One sad. 

Návrat do časového víru naprosté divácké spolehlivosti. Přešlap je tentokrát jen v dobře mířeném ekologickém poselství, kdy v epizodách Orphan 55 a Praxeus chybí u moralizujících monologů na téma zničené planety už jen blikající žárovička při výchovných sděleních. Jenže všechno ostatní si nejen v porovnání s minulou sezónou dokonale sedlo. Dlouhodobá linka s ikonickým záporákem, nervy drásající gradace jednotlivých zvratů, divácky oblíbené tajemno či duchařiny, spousta vesmírné akce a nakonec i pořádně velkolepé finále s davovými scénami nebo přílety obřích lodí, tak jak to známe ze starých časů. Vzhledem k neúnavné Jodie, která dokáže rozjívené a o to více pak i utišené momenty vytěžit na maximum a Grahamovi, mile usazenému do dědkovsky nechápavé role, si troufnu i nenápadně nadhodnotit. Radost z toho, že můj milovaný seriál pořád nekončí a vrátil se na vrchol, je totiž obrovská.

Není lehké si zvyknout a po sezóně historie, satiry a chvílemi až školometského výkladu je tu speciál, na kterém je nejzvláštnější, že vůbec není speciální. Vážně, je tu tradičně hodně rodinného trápení a upevňování vztahů v hlavní skupině a zbytek je epizodická, nevybočující, ale naštěstí i zábavná a dobrodružná novoroční podívaná se sněhem, akcí a známými nepřáteli. Po érách Daviese a Moffata snad ani není možné vystoupat tak vysoko a Chris Chibnall dobře věděl, proč se pozici hlavního tvůrce tak moc zdráhal vzít. Potenciál ale rozhodně má a nejen díky Jodie Whittaker má jeho období čím dál zřetelnější tvář.