novoten

Překrásná akce v čele s chuděrou tramvají, civilní Gosling i maniakální Evans ve zdánlivě starosvětské špionážní jízdě - která ale selhává ve scénáři tak moc, že jsem nechtěl věřit jménům autorů. Tohle že je od těch samých psavců, kteří dokázali v Avengers chytře, zábavně i dojemně poskládat řadu setkání charakterů z různých konců vesmíru? Není možná. Na druhou stranu by to vysvětlovalo, proč se řadoví agenti (toho času navíc pod dohledem) během pár minut přesouvají z jednoho konce světa na druhý. Škoda, zábava je to příjemně bezuzdná a ryze popcornová, ale nepříjemně často stejnou měrou hloupá.

Slibný střet toho nejprvoplánovějšího protikladu, tedy racionality psycholožky a výkladu tarotu je vytěžen možná tak v jedné scéně. Sára, která má pro diváka být ta nejbližší, vyklízí ve vyčkávací taktice pozice a - nic dalšího film nenabídne. Vážně, ve chvíli, kdy jsem čekal alespoň nějakou katarzi po nesnesitelné improvizaci, přišlo halucinogenní vypořádání se u stromu, které přinese všechno, jen ne pomocné slovo nebo pointu. Pavla Tomicová hraje skvěle, ale úplně k ničemu. Tvůrci na ni takový tvůrčí podraz vážně dělat nemuseli.

Hypnotický výlet do nekonečných plání ledu, kde je každá zatáčka, silnice nebo kryt mnohem temnější, nejen díky tomu, že se na pořádně dlouhou dobu rozhostila tma. Cením si toho, že mrtvá značka ožívá razantním obratem, kdy přichází nový tvůrce a naštěstí se zcela mění forma, která povážlivě usínala už minule. Všech horlivců, kteří se tak důkladně pohoršují nad faktem, že je Noční krajina přilepená ke značce True Detective, bych se zeptal, o čem před pěti lety případ z Arkansasu byl nebo kdo za co mohl. Právě aljašská anabáze je něčím, co se dá trochu připodobnit ke klasické detektivce ozvláštněné moderním střihem a podtématy. Případ se prolíná se situací ve společnosti a vztahy lidí z různých komunit, nikdy ale na úkor napětí. Každý dialog je vystřídán napínavou vsuvkou nebo překvapivým zvratem, tak jak to žánru nejvíc sluší. Ač se s tím původní tvůrce Nic Pizzolatto smiřuje jen nerad, Issa López našla seriálu nový směr, kterým značně rozvířila vody a rozdělila diváckou obec, ale já jsem spokojený. Nejen proto, že je pro mě konec světa, kam lidé utíkají od problémů a nechávají je zmrznout pod ledem, velice lákavým místem, ale i kvůli (tentokrát už v rámci antologie zcela obvykle) parádně vybranému a o život hrajícímu ansámblu.

Vtahující Kirchnerova kamera líbezně zabírá Asii, New York i chatu v Montauku, ale já byl vtažen opravdu jen na ona místa. Do scénáře ani na chvíli. Mám rád příběhy o rozumných mladých dvojicích s pekelně nedokonalým načasováním, ale už jsem pár takových viděl. Proto mi srovnání třeba s Linklaterovými filmy přijde jako výsměch a urputná snaha o zařazení se do subžánru. Viděl jsem v hrané i animované podobě páry, co mě chytily za srdce během minuty intenzivněji, než Nora a Hae-Sung zvládli v součtu celé stopáže. Minulé životy mají na papíře všechno správně, ale nevyskočí z nich nic navíc, jen ono do puntíku splněné příběhové cvičení. Z postav si mě navíc s přehledem získává "ten třetí", což asi také nebude správně. Na rozdíl od nekonečného a opakovaného mlčení a nerozhodnosti ústřední dvojice alespoň do situace přináší sebereflexi a slušnou míru odhodlání.

Fantaskní svět plný nadčasových obrazů slouží jako dějiště pro nejdivnější (ne)představitelnou komedii. Ta je přitom často vším, jen ne komedií, nejednou trefí hřebíček na hlavičku i v nejpřehrocenější scéně - a Emma Stone v ní zdánlivě mimochodem podává jeden z nejlepších výkonů, co jsem kdy viděl.

Aronofsky se mi na delší dobu ztratil a přestal jsem mu rozumět. Přehnaná podobenství nebo naopak polopatické obrazy mi k tvůrci zasněnému i nekompromisně realistickému neseděly. A teď předvedl to, co umí nejlépe a spojil to do jednoho celku. Jak nepříjemné výjevy z každodenního rozbouraného života i koloběh momenty, ze kterých mizí důstojnost - a do toho sny, prchavé okamžiky (domnělého) štěstí, jiskry naděje tam, kde by je nikdo jiný nenašel. Nádhera, dojemná pro svou bolestivost a sledovaná se zatnutými zuby.

Je to romantika. Sledovat totalitní střípky podloudného fandovství, ryze amatérskou práci se zvukem a nadšené projekce modročervených pohyblivých skvrn, kdy je děj chtě nechtě záležitostí podružnou, mi přijde fascinující. Stejně jako to, že nešlo o souboj s režimem, ale jen o to vidět nejslavnější zámořské filmy, kdo v nich koho hraje a o co v nich jde. Onu dobu jsem těsně nezažil a k videokazetám přičuchnul až v době Intersonic v polovině devadesátek. Proto mi simultánní překlady, improvizované názvy slavných pecek nebo v jiných oborech úspěšní lidé, kteří vyprávějí o probdělých a "prodabovaných" nocích přijdou jako něco nepředstavitelného, jako něco, co se přece nemohlo stát. V době, kdy je většina sledovaných hitů k dispozici v různých kvalitách, na nosičích a streamech zároveň nechápu sledování podobných kousků jinak než jako raritu, s nadhledem nad nutností doby a nerozumím tomu, proč něco takového vidět bez ironie (viz finálních pár minut), ale každý ať si dělá radost, čím jen chce. Od filmu jsem ale přece jen čekal o chlup víc srandy a neopakovatelných zářezů od všech Huhňalů, Hrbolků nebo Podpantofláků. Část ze zákopového sledování výsledných audiovizuálních hrůz, kdy jde v prvním i druhém diváckém plánu o nejupřímnější underground, je tím, co film sliboval, že bude. Přerod do zprávy z plně rozběhnutých devadesátých let, kdy se natáčí kamerou v kině, už sem nepatří. Tady už nejde o pirátství z nutnosti, kdy vytoužený snímek nešlo vidět jinde a jinak, ale jen o to, že se nechce čekat na kazetu nebo televizi a to už je vážně jen o lenosti a dobrovolném prasení zážitku. Závěrečná třetina vůbec celý počin překvapivě razantně táhne dolů, protože s ní nesoucítím a z obrazovky jen zřídka sleze Pavel Hewlit s ukrutně nepříjemným projevem. Minimálně první polovina Králů ale nabudí touhu po časech, co se (naštěstí) nevrátí a chuť pustit si z libovolného zdroje nějaký krvavě béčkový flák. 70%

Patřičně drásavá a v nitru až bolestivá historka, která je nejsilnější právě v pohledech do kamery, v pochybnostech a v příběhu dvou lidí. Ti jsou živoucím příkladem několikrát zmíněné, potvrzované i zpochybňované teorie o párech, které jsou si tím podobnější, čím více času spolu tráví. Bohužel u toho ale nezůstane a ke konci se doskáče pomocí výjevů z černých můr, jak vystřižených třeba z Persony. Tím pro mě dosavadní duševní hloubka končí a zbytek filmu bledne v obrazech, které už jsem od Bergmana viděl jinde a lépe.

Z větší části klasická a vstřícná lidská podívaná o jedincích, kteří byli tak dlouho ztracení, až se našli. Rozdíl proti jiným žánrovým kolegům vnímám ve větším důrazu na smutný podtón, který mě nutí méně se usmívat a dojímat a víc přemýšlet nad tím, jak optimisticky vůbec můžou jejich životy pokračovat, když je v nich zároveň tolik stesku a melancholie. Hemingsonův scénář si ale zasloužil trochu pokrátit, klidně o půl hodinky. Těch neshod a následných "shod" mezi profesorem a žákem bylo trochu moc a pokaždé zakončených podle očekávání. Pastelově vyhlazená vizuální stránka i parádní ústřední trojka ale přesvědčivě zakryjí nejednu nedokonalost.

Občas vídám jev nazvaný "fotky, které vás donutí pociťovat stesk nad věcmi, které jste přitom nezažili" a Perný den mi přesně takový stav způsobuje. Konkrétně scéna, kdy se John, Paul a George rozhodnout pomocí songu "If I Fell" rozveselit ubručeného Ringa a během společného hraní se začnou všichni usmívat a píseň si užívat. Mám v takovou chvíli nejširší úsměv od ucha k uchu a mám ho nakonec po většinu toho nejhezčího chaosu, pištění, útěků, šedesátkové módy, agentova stresu a nestárnoucích písní, co se nikdy neomrzí.