elgreco

Doslovný „odpad“, aneb takhle rychle jsem od nějakého filmu snad nikdy a doslova neodpad. Závěrečných 60 minut doufám nikdy neuvidím a připojuji se ke kletbě kolegy Cushinga: „On si tě Karel Hynek najde, ty brabče.“ Aneb slovy klasika: "Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju." Celé to navíc působí lacině a přechodový filtr na kameře na status "výtvarného počinu" rozhodopádně nestačí.

Asi chápu všechna ta pětibodová hodnocení nadšených milovníků filmu – tohle je totiž tak neuvěřitelně milej film o filmu a o nezávislejch filmařích (tj. těch nejextrovertnějších filmových nadšencích vůbec), že se do něj a zejména do postavy režiséra (neuvěřitelně milej Steve Buscemi) všichni v průběhu filmu rádi převtělíme. A milé jsou všechny postavy od kameramana, herečky, asistenta kamery… až po technika se scénářem o vlně tsunami, která po zemětřesení v Japonsku zaplaví New York (což je cimrmanovský odborný vtip pro geografy). Hodina a půl uplyne jako nic, nic moc se nestane, než to, že se tak nějak mile přiblble usmívám. Není nic moc co psát. Půvabná hříčka.

Velkým plusem islandských a vůbec severských filmů je uměřená psychologizace postav a herectví. To je alespoň má stereotypizující představa. Představa, s níž je tento film v naprostém souladu. Komorní rodinné drama, náhle zjistíte, že váš syn není váš syn a ejhle žádná divoká gestikulace, žádné velkolepé odhalování minulosti postav, kterým se tleská (představte si třeba tu scénu D. Kolářová – L. Vlasáková v Kawasakiho růži), kdepak kamera naznačí, obličejem a pohledem projede tušený stín a přesto víme vše. Dávám tomuhle přístupu přednost: Emoce je naznačená a její pochopení a prožití je ponecháno na mně, „velké“ herectví mi vlastní prožitek bere – jen koukám na prožitek někoho druhého a o sobě se toho příliš nedozvím. A vo tom tenhle film je – jak bych se zachoval, jak jsem se zachoval… Rozejdou se, nerozejdou… Přijmou život, lásku, vztah i s tou trýzní, kterou přinesl (přináší)? Byl jsem klamán a možná jsem klamán znovu a možná budu klamán… a možná já právě teď začínám klamat… Co se dozvím, co se stane zítra? Co zbylo, když iluze je pryč? Film vše ukazuje neokázale, citlivě a věrohodně… přijde happy end? Ale copak je nějaký happy end vůbec možný i na to se nás film v závěrečné scéně zeptá. A myslím, že odpovídá asi nějak takhle: Nemůžeme doufat v happy end a v „žili šťastně až do smrti“, ale můžeme milovat „navzdory“. A jestli po té zkoušce budeme lepší, jestli se změníme? Nevíme – nevidíme, jen buď projdeme, nebo ne, nebo uhneme. Zkalená krev je vynikající film. Ale jak už to bývá, skromní bývají často nedoceněni: Dávám čtyři. (Ale já jsem poslední dobou docela přísný pan učitel, víme.) P. S. A na to vše stačily kolegyni Jezince čtyři naprosto výstižné věty.

Mé hnidopišské já se vzepřelo hned na začátku: Záběr do publika a detail na vedle sebe sedící J. Menzla a L. Vlasákovou – to kde jsme (v Blesku?, na Nově?), osobnosti v hledišti – koho to zajímá? (Ten záběr se pak párkrát opakuje a opravdu to působí rušivě. Tedy poučení pro příště: jen anonymní tváře v publiku, prosím.) Občas v záběru překážející sloupky mezi jevištěm a hledištěm… Škoda, že nebylo víc peněz, času… (?), aby se upevnění těch zrcadlících skel provedlo jinak, či aby se některé scény natočili „ve studiu“ – i když inscenace je jinak nasnímána nadprůměrně. (Až na asi pět sekund, kdy se klepala ruka.) Je to zkrátka „jen“ živě nasnímané představení. Ovšem jaké představení! Silné téma – silné tak, že vzbuzovalo obavy (dá se to ustát před českým nepatetismem?), ovšem napsáno je to také na jedničku. Hudba Aleše Březiny je na jedničku s hvězdičkou – současná, ale ne slonovinově artistní – zkrátka sdělná a sloužící příběhu. Sboristky jsou taktéže skvělé. (Jen jim někde není rozumět, ale však v které opeře je rozumět sborům, a v které opeře říkají sbory něco důležitého – nerozumíte slovům? – je tu harmonie!). Jan Mikuška také nemá chybu, i když jsem si na jeho „farinelliovské“ výšky musel chvíli zvykat, ale jen chvíli a je to asi tím, že jinak jsem vážnou hudbou téměř netknutý. (Smutná pravda.) A poslední: Soňa Červená. Její charisma by se dalo gilotinou krájet, její výkon, střídání poloh: to je prostě bezchybnost a s vášní a zaujetím skloubená profesionalita. A její perfektní a naprosto srozumitelná ač kulometné dikce… Tomu říkám čeština! Bravo! (A děkuji Hřebejkovi a spol. už jen za možnost spatřit tuhle osobnost s velkým O, S, O, B, N, O, S a T v akci.) A pak je tu ta úplně, ale úplně poslední: Milada Horáková… Když v závěru paní Soňa Červená přednáší její dopis na rozloučenou (stejně jako když předtím čte žádost jejího otce a její dcery – manžel byl popraven nacisty – o milost)… Všechny (pouhé tři) námitečky jsou pryč, odmalicherněny do nekonečna, a musím dát plný počet. Míra v jaké Milada Horáková převyšovala své vrahy, je skoro groteskní. Zítra se bude věšet všude, až naše vítězné vlajky rudé… Titulky, ticho ve mně, v publiku a přítelem tišený pláč krásné blondýnky o dvě řadu za mnou. Proč tam jen nepřišla sama. P. S. Je to uměřeně moderní opera, pokud se podezíráte z toho, že by to mohlo být pro vaše uši příliš – ale stačí být opravdu průměrně hudebně hudbymilovný a otevřený a nebudete mít problém – zdržte se návštěvy, nebo bodování – někdo by vás mohl mít za kulturní liliputány, jak se to povedlo těm hodnotícím slovem „odpad“. P. S. S. Děkuju Kocourovi 22 za upozornění - vzhledem ke způsobu točení, tedy asi nešlo dotyčné vystřihnout a p. Hřebejkovi se omlouvám za nařčení. Nicméně z důvodů autenticity ponechávám původní znění - navíc to opravdu ruší. Filmy sleduji pokud možno co nejméně informován, aby na mě působilo jen to dílo tady a teď. Jsou to jen dojmologie. Psát to "pro noviny", tak si samozřejmě film "nastuduju" před i po shlédnutí. (Zároveň jsem rád, že p. Hřebejk od původního záměru upustil - to už by bylo opravdu doslovné.)

Z pozdního – tedy současného Woody Allana bývám rozpačitý. Vlastně ho raději nevyhledávám. Tentokrát jsem plný skepse udělal výjimku a dobře jsem udělal. Bavil jsem se a nahlas smál takřka od první minuty. Kolik komedií je dnes alespoň trochu (důvtipně) vtipných? A zde je kadence vtipu (minimálně/maximálně v první polovině) naprosto smrtící tatatatatatatatatatatatatatata. Několikanásobný průstřel bránice. Jestli se Woody opakuje, pak jen v tom smyslu, že ani tentokrát nenatočil 3D akční film. Natočil zkrátka to, co umí nejlíp. Jo, není nad starou školu. Navíc… není to jen vtipkování…, není to ani žádné jen sarkastické mourosovství… Spíš něco jako Woodyho Invaze barbarů – tj. sympaticky skeptický názor na (současný) stav světa. Zapšklostí soustružený výraz, ale ještě ne srdce. A navíc nabízí i řešení, kterým není hedonismus, jak sugeruje tradičně nepřesný český název, ale snášenlivý, nevážný (tudíž nekorektní, ale člověčí) liberalasmus: Žij a nechej žít, všechno plyne, chtít mít nad něčím moc, vnucovat pravidla? Blbost. Buďme rádi za ty dny štěstí, co nám jak vrabcům osud nadrobí, ani na ně nemáme nárok, tak proč si je nechat kazit předsudky… Ne „užívej si, co to jde,“ ale nebraň svému štěstí. Co na tom, že i Woodyho hrdina (bývalý hráč amerického fotbalu) Boris na konec jedné z těch chvil, na jejíž stálost si už zvykl, reaguje pokusem o sebevraždu. Stejně jako se o ni pokusil, když jeho „štestí“ trváním okoralo. Štěstí nás holt opouští příliš brzy, a drží-li se nás, opouštíme my je. Jde to jinak? I Woody doufá, ale nevěří. Hoře z rozumu. A pozor! přes má vážná slova je to především zatraceně vtipný film! (A další ze skvělých poct hlavnímu městu svobody a kultury New Yorku. Když jsem na blogu kámošky četl, jak fascinovaně zírala na sousedské basketbalové utkání hiphopovejch černochů s chasidskejma židama… To je asi ten nejsymboličtější obraz Woodyho NY, jakej můžu nabídnout.) Larry David v hlavní roli je skvělý a „sice“ dost Allanovský, ale navíc dodává to, co by Allan už kvůli věku, a i kvůli fyzické konstituci věrohodně nezahrál – jistou agresivnost osiny v zadeli. Přeci jen, pětasedmdesátiletý Allan by už oknem z ničeho nic neproskočil, a i kdyby… působil by směšně (roztomile) a to pravděpodobně nechtěl. Nebyl by to ten pocit, který chtěl vzbudit. Tohle je totiž vážný film. Když někdo natočí něco jako „testament“ a dokáže přitom být hlavně vtipný a nepatetický, když to dokáže natočit tak, že si říkáte: jen další film v řadě, tak nezbývá než zasalutovat. Téměř "pětkový" film. Díky moc Woody Allane za ten pocit a za všechny ty filmy všechna ta léta! I díky Vám je svět snesitelný. (Říkám do foroty. Protože Woody to tady čte, sice neumí česky, ale alespoň si může představovat samé poklony, i kde nejsou.) P. S. Škoda, že ve filmu nebyla žádná scéna z koncertu skupiny Anální svěrač – fakt by mě zajímalo, co hrajou. Myslim, že to bude něco jako: http://www.youtube.com/watch?v=7-NOZU2iPA8&feature=related (i když to spíš Melody poslouchala, než odjela do NY) P. S. S. Koho by napadlo, že se Woody bude kdy odvolávat na Coppolovu Apokalypsu. A Horror.

Nemám žánr filmové boigrafie v přílišné úctě – většinou je za tím cítit merchandising a nedostatek nápadů – o čem točit? Co třeba o XY? Na to lidi půjdou. Navíc realita svazuje příběh, a kdo to ve filmu potřebuje… Popis místo vypravování. Nebo prolhaná hra na pravdu. Nakonec jde jen o to – hlavně nic nepokazit, moc neriskovat a je vyhráno; o zbytek se postará osud a tvorba zobrazované osobnosti. Vzpomínám na ty v „poslední době“ viděné – třeba Ray a Walk the line byly fajn… nepokažené, konvenční (narozdíl od Im not there o B. Dylanovi, nebo fascinujícího Božský) a s hudbou Raye Charlese a Johny Cashe, máte vyhráno… Cigaretovým kouřem prouzený životopis SG, není horší (snad jen ta hudba není tak silná, nebo spíš není jí věnováno příliš času, i když reggae verze Marseillaisa je naprosto neodolatelná! - http://www.youtube.com/watch?v=gcH85MVzH_o&feature=related). Možným plusem je (oproti zmíněným nebo Edit Piaf) i civilní neoscarové herectví Erica Elmosnino. I nosatý Sergův stín byl skvělý nápad a mohl se filmem mihnout i častěji a mohl být třeba i sarkastičtější a dětstější zároveň – Joann Sfar, holt není M. Gondry, jehož styl ten papundeklový dvojník připomíná. Na druhou stranu: některé scény – např. „učitel v hudební škole“, nebo „poslední partnerka“ působily trochu nadbytečně, ale budiž… alespoň byly kratičké a on je vlastně možná celý ten film nadbytečný, ale zatraceně příjemný. Každopádně když jsem z kina odcházel, o SG jsem toho nevěděl o moc víc, neznal jsem o moc víc jeho písniček, záviděl mu nejen Jane Birkin (ty ženy!) a cítil jsem se tak nějak prima. Je to prostě zábavný film a zajímavém chlápkovi, který vřele doporučuju zejména jako součást rande a předmilostnou předehru. Na čtyři body to stačí, když nečekáte víc. Co na tom, že jen klouže po povrchu – povrch to je přeci podstata francouzské galantnosti a espritu. Film nekončí žádným velkým finále, jen se tak vytratí jako dobrá návštěva a vy můžete jít na víno a pak třeba… Dobrou chuť. A užijte si to rande. A nakonec nám ošklivák Serge a nezpěvačka Brigitte Bardot zapějí Bonie and Clyde: http://www.youtube.com/watch?v=QKfBJMIANsM&feature=related (Každopádně jsem si uvědomil, že tuhle písničku před časem vykradli Renegate Soudwave)

Můj třetí Miyazaki (po dokonalé Cestě do fantazie a jen díky „trma-vrma“ konci jen trojhvězdičkovém Zámku v oblacích). Hodnocením zamířím na čtyřku. Asi proto, že se mě to tentokrát emocionálně až tak nedotklo. …i když jde jinak o velkolepé dílo „Kurosawovských“ rozměrů, a i když mám k lesu a přírodě „miyazakiovsky“ láskyplný a uctivý vztah. Co mě ale zaujalo. Shodou okolností (tomu říkám synchronicita) jsem ve stejný den dočetl Murakamiho Konec světa – Hard Boiled Wonderlan a úplně mě to trklo… Totiž Miyazaki i Murakami se ve svých dílech hodně věnují tématu ztráty duše a identity. (U Miyazakiho mohou i bohové ztratit své já a proměnit se v démony.) Zajímavá podobnost, ne?

První půlhodinu jsem spokojeně pomláskával – vizuálně je to opravdu nápadité (možná je to mimo mísu, ale napadlo mě, že jde o takovou filmovou obdobu dubstepu). Nevadilo mi, že je to o lidech, kteří mi byli úplně jedno. Co jedno: Je to film o chcípácích, o lidech, kteří se k sobě samým chovají jako k odpadu a hlavní antihrdinka je navíc sice sexy ale otravně infantilní. Ani mi nevadilo, že je to v podstatě porno… a to nejen v sexuálním slova smyslu, ale celým přístupem – všechno je jen mechanické, režisér manipuluje postavami, příběhem, obrazem, divákem úplně odosobněné a chladně. Postavy jsou prostě jen kusy masa a chovají se tak. Vlastně co kusy masa… Jsou jen taková ta směs do párků. Když odešel z kina první pár, usmál jsem se s mírnou nadřazeností: Jen si běžte konformisti! Takhle se na vás/nás musí! To je potřeba občas divákům vymáchat hubu v kýblu sra… O 7 hodin později (přísahám, že ten film trvá 10 hodin, přičemž pointa – byla jasná po půlhodině i ynteligentovi mého formanu), o 157 souloží dál, po 233 kamerových nájezdech na žluté světlo a po 374 přeletech nad městem jsem si přál jediné: Ať už to proboha skončí, ať už ho ten rejža konečně převtělí a můžu domů!!! A to ne proto, že bych byl prudérní, ale protože je to ve výsledku hrozná nuda… Úmorné jako by mě někdo nutil listovat pornočasopisem tustým jak Bible rychlostí stránka za minutu a přitom mi držel hlavu a oční víčka. (A i proto asi odešlo dalších deset lidí.) To co tenhle film v očích spousty lidí srazí k (obhajitelnému) hodnocení „odpad“, je zkrátka naprostá ztráta soudnosti tvůrců, umění pro umění a (když už jsme u toho porna) sociopatická onanie do našich ksichtíků. Dávám tři: pro tu první půlhodinu zakončenou až brilantně nasnímaným zastřelením a za odvahu (i když to možná není odvaha, ale něco diagnostikovatelného). Víc nedám ani náhodou. – Už takhle se podezírám z pozérství. P. S. Když se na scéně objevil „žalud v akci“ – všichni, co jsme zarputile zůstali, jsme se úlevně zasmáli, asi jako kdyby v Psychu, Norman Bates ve „sprchové“ scéně uklouzl po banánové slupce… Jako, asi to měl být naturalismus, asi chápu, proč to tam bylo, a asi chápu, proč se naše oči musely do umdlení prodírat tím hnusem na plátně… (Tedy má-li to něco dočinění s poněkud apokalyptickým buddhismem Knihy mrtvých, protože do takového světa bych se opravdu nechtěl převtělit ani za nic…) Jenže ono je to zkrátka tak tezovité, při obsahové prázdnosti sebevážné až k sebeparodičnosti a navíc zasazené do tak „extrémního prostředí“, že pochybuji, že se lze s tímhle příběhem jakkoli ztotožnit, jakkoli je vzít nějak za své, za něco co mě může oslovit, říct mi něco o mně, o světě… Změnit můj pohled. Působilo to prostě jen odpuzujícně. Ale ne syrovostí, nebo naturalismem, ale něčím, co spíš bylo „prázdnou a trapnou emo ubrečeností“. Což mi přijde jako umělecké (lidské) selhání tvůrců… spíš, než snad mé divácké (lidské) selhání. Ale možná se pletu a někdo mi to tady brilantně vysvětlí. Budu se těšit! (Přičemž zdůrazňuji, že chápu ten „buddhistický“ úmysl. Jenže chápat, někdy znamená nemýt rád, že ano. Když někdo ukázat, že náš život je jen taková úmorná mrdačka a podaří se mu to touhle úmornou formou, tak to můži pochopit, ale řeknu si, jestli ten chlápek takhle vidí svět, jeho věc... ale ve výsledku si nezačnu myslet, že to ne svět, ale jeho film je úmorný. A tohle poselství je ze stejné líhně jako vize muslimských, křesťanských a jiných extremistů. Pokud nějaká sekta vidí život takto delirijně, můžu to chápat, ale musím cítit odpor.) Ve výsledku mám pocit, že skutečně oslovit může film 1) „uměleckoidní extremisty“, 2) ty co dají hlavně na vizuálně - technickou stránku věci a nevadí jim, že je to stereotypní „one trick pony“, 3) adolescenty se slabostí pro amfetaminy a spol. – v této souvislosti by film měl být přístupný tak od 25 let 4) ty, co jsou rádi výjimeční 5) tak trochu devianty a úplné devianty (i náboženské) a za 5)různé fašouny a omezence, kteří se budou mít vůči čemu vyhradit. Ano, nejlepší nepřítel je karikovaná skutečnost. (Co by řekl takovému filmu Slávek Jandák, Michal Semín, nebo fešák Vandas, že ano…) Vlastně mě napadlo, že takovýhle filmy si pouštěj tálibánci a spol, aby si mohli odplivnou, jak je Západ prohnilej, a přitom si leštěj kalašnikovi a „klády“ zároveň. (To mě jen tak napadlo, jako smutný „vtip“ ne jako moralita.) P. S. S. Každopádně mě to "donutilo" napsat svůj nejdelší koment:-)

Roalda Dahla by to potěšilo (pravděpodobně/snad víc než zfilmovaný Karlík). Mě to taky potěšilo (pravděpodobně/snad víc než zfilmovaný Karlík). Dahl je potrhlej. Anderson je potrhlej. Já jsem pravděpodobně/snad taky potrhlej... Ale upřímně: Do čtyř bodů (z uvažovaných tří) to pro mě vytáhla až skoro Trnkovská scénka s vlkem - to je ten moment kdy lusknou prsty, rozsvítí se žárovka a slyším slovo "magic"... Jinak je to pouze "fantastic".

Pouhá hra na Francii, nebo… křivdil bych slovu hra… omšelá nápodoba všech možných klišé o sladké Francii… Šaramantní jak předvčerejší bageta, nebo týden otevřené šampaňské. Tohle, že víno, tenhle kvas, vždyť křiví ústa láme vaz! Kritičtější z nás (Kleopatra) mluví v souvislosti s Dobrým vínem o německých červenoknižních kýčovinách na téma, jak bohatý sobec ve slunné středomořské vesnici k rozumu přišel a své srdce krásám světa otevřel. Já nejkritičtější smraďoch v okrese si přisazuji – filmu navíc chybí i to, co ty kýče mají – polepšení (dramatický oblouk tomu říkají v učebnici). Hlavní hrdina je tu i na konci úplně stejné hovado jako na začátku, jen si vzpomněl na to, co mu jedna malá holka (a fakt by mě zajímalo, kde to přečetla) kdysi pošeptala do oka a jen ji teď, už dospělou, mrknutím oka sbalil. Tohle je horší než klišé (a já mám rád dobře natočené klišé), je nenapněné klišé. Nulový příběh jen skládačka, žádný sentiment, ale kalkulačka. Jediným kladem je krásná Marion Cotillard (která byla tak dokonale nekrásná v Edith Piaf)…. Ale to mohli místo filmu udělat pár fotek. Vyšlo by to levněji. Pokud jde o film, raději třikrát za sebou shlédnu upřímně působící Pretty woman, než něco, co působí, jakoby scénář psali v Čedoku.