elgreco

Bezva žúžo dračí dobrodrůžo pro děti spíše k deseti, než šesti letům (které v kině převládali). Příběh žádný zázrak, logika „dračí královny“ trochu kulhá, ale v rámci žánru a cílové skupiny nemám námitek… Poctivá práce, ale taky takové hezky udělané téměř nic a majstrštykům, jako bylo Ratatouille, se to kouká z uctivé vzdálenosti na záda. Slabší čtyřka. P. S. Závěrečný song je od Jónsiho, zpěváka Sigur Rós a za tu taky palec nahoru.

Vtip na druhou: Outsider, který uspěl před kamerou, i „za kamerou“, aneb pravděpodobnost že Rocky Bambula dostane takovouhle možnost, se asi nelišila od možnosti, že film napsaný a v hlavní roli obsazený S. Stallonem bude vůbec nominován na Oskara. A on teda alespoň toho Oskara nakonec i dostal. Tomu se říká americký sen. Stallone mě nezajímá, box mě nezajímá, a přesto mě tenhle film neuvěřitelně bere. A nejvíc to Rockyho věčný popotahování a jak si utírá nudli. Příběh ramenatého trouby a zašlapávaný šedý myšky (pro kterou je ten trouba víc, než na co kdy pomyslela – tomu se teda říká výhra) hodnotím výš než okatě ambiciózního Zuřícího býka. Navíc je to takovej nekonečně lepší ideový taťulda Once. Obojí myslím vážně. Čímž dokazuju, že vůbec nemyslím.

Někdo to rád 3D. Každému se ale nakonec omrzí. Někomu za dvacet minut. Někomu za pár let. Co zbude, je nápaditost podání a obsah. V případě tohoto koncertu není obojí bůhvíjaké, jistě solidní, rozhodně ne strhující. První potíž je v samotných U2. Psal se rok 2007 a U2 byli (a dodnes jsou) už jen tu lepšími tu horšími balzamovači své minulosti. Podobně jako vrstevníci z REM, či dinosauří Stouni, točí docela kvalitní desky, ale bohužel – důležité je to slovo „docela“. Říkám to nerad, až do alba Pop (včetně) jsem se těšil na každou novou nahrávku a oni vždy dokázali zaujmout, překvapit a vyvíjet se. „Too big too rocknroll, too young to die.“ Říkám to jako fanda, ale… letošní sezonu Slavie taky pěti body neohodnotím. Další špatnou zprávou je Bonův hlas. Bono není ve formě a bohužel se zdá, že lepší už to nebude – viz jeho výkon ve studiu na „No lines on horizont“. Samozřejmě stále si odvede svoje, ale ta závrať, co tam bývala, je pryč. Zbyla profesionalita. Čas nezastavíš a hlas mu podléhá více, než bubenický paličky, to je jasný. Slovem profesionální se dá označit i jinak spolehlivý a kompaktní výkon instrumentální sekce. (Stejně je to ale paráda, jak plný – zahuštěný zvuk dokáží i jako trio udělat! Na druhou stranu jedinou zaznamenání hodnou novinkou je The Edgeovo sólo v Bullet the Blue Sky, snad jsem to nepopletl.) Pokud jde o nasnímání… Nic nového pod sluncem. Ani nic sice starého, ale skvělého. Jen je to 3D. Kvalitě jaké dosáhl M. Scorsese se svojí partou v „Shine a light“ se to z dálky kouká na záda. Shrnuto: „Pride“ mě dojela i tady, ale vracet se k tomu (na rozdíl od černobílého a dvourozměrného Rattle and Hum) nebudu. Škoda, že tuhle technologii neměli při turné ZOO TV, nebo PopMart. Kdysi byli U2 „tři akordy a pravda“, potom zábavní experimentátoři, dnes objíždějí svět s bohulibým, ale pouťově vyhlížejícím konceptem Coexista. Maddona má kabalu… My měli Oceán a Shalom… Ne, tak to bych byl k U2 nefér. Přesto jsem se ale v souvislosti s místem koncertu, nemohl zbavit myšlenky na „estetiku“ a „etiku“ latinskoamerických telenovel. Snad to zase jednou ještě bude... Tak pravil Zarathustra a šel si pustit Joshua Tree.

Doteď jsem netušil, že je Radovan jednou z nejkontroverznějších postav v dějinách večerníčků. Kdo by to byl řekl. Navíc horší průměrné hodnocení než buzna Autíčko s červeným srdcem? Kam ten svět spěje. Mně, stejně jako kolegovi Mykhaluu Radovanův přístup pomáhá přežít. A za záchranu už dvou životů, si Radovan (i se zlým výrostkem Hugem a Luďkem Sobotou) zaslouží medaili od pana presidenta a pět bodů ode mě! Jé, kopřivy, vy krásně pálíte.

"Ten pes hraje dámu?" "Mizerně, že jo." Kdyby se dělal průzkum oblíbenosti psích ras, české děti by byly zvláštní výjimka - vítězil by bernardýn. Katedry plné sociologů a psychologů by si lámaly hlavy. Až by snad i oni přišli na to, že náš kapitán není pes, ale Maxipes! Vynikající večerníčky z dílny kvinteta virtuosů: Čechura - text, Šalamoun - obraz (ono by se to snad dětem ani nemělo líbit, je to přece ujetý a poťouchlý..., ale přesto to funguje ba umocňuje), Dvořák - vypravěč (podívejte se na koment PetrPan2 - scénka s dopraváky je prostě boží a s tím hlasem..., nemá chybu, "chachá, to by mohl říct každý!":-), Skoumal - hudba, Bedřich režie. Ty příběhy jsou správně střelený, rošťácký, fantazírující a znevažující svět dospělých přesně v té míře mírné taškařice v mezích zákona, jak to mají děti rádi. (A nejen ony!) Přesně takhle jak nás ukazuje Maxipes Fík, bysme se měli brát a chovat. Teď mě omluvte, musím nazout péra a skočit si pro pivo. HAF!

Dát medvědům míň jak 5 hvězdiček? To raději sežeru brouka oškliváka ratata čuňata! Óda na hravost. Jako starší brácha, jsem byl ten větší mevěd… je to prostě realistický…, i když jsem nebyl takový "šidítko", to teda ne:-) Jo a kdysi jsem někde četl "psychoanalytickej" rozbor medvědů…, ono je tam toho fakt dost o dětství a dospívání… a návratech do dětství… a Rudolf Deyl to namluv perfektně. Líbí se mi víc než Filipovský v druhé sérii. Musim jít, pálí se mi ta vtipná kaše, co si vařim, abych byl nejchytřejší medvěd u Kolína!

Takže… okomentoval jsem Maxipsa Fíka, co bude další. Třeba ta nová pixarovka Bílá stuha. V Pixar tentokrát zariskovali s černobílou a vyplatilo se, děti budou nadšené… Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, leží malé německé městečko. Tam točí filmy Haneke. Je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička. OK, tak vážně. Nesmírně vážný film. Závažný film. Krásná černobílá „kamera“. Herecké… to je vtipné u nás se pod slovem „herecký koncert“ myslí obzvlášť výrazné máchaní rukama… lehká hysterie, kam potom řadit tohle? Tak přesnou, dokonale a přejemně zahranou psychologii? A to nemluvím jen o dospělých (zejména zakřikle rozechvělé jiskření, nevinné i lačné, mezi panem učitelem a Evou…), ale (snad zejména?) o dětech. Raději snad ani nechci vědět, jak toho Haneke dosáhl. Komorní drama, detektivka, horor, poezie. Jasné sokolí oko a na mysli mi přichází jediné jméno J. W. Goethe. Kdo četl – Spříznění volbou, Utrpení mladého Werthera… jsou to vlastně banální příběhy, ovšem… ta pronikavost, stylizovanost a uměřenost pohledu. Vždycky to smrdí esejem a Ďábel na nás mrká z nevinných detailů. Tak i zde. Ta nejlepší německá tradice. Peklo a rozklad pod maskované spořádaností, řádem… krutá ruka v rukavici z jemné jelenice. Velmi silný film. Nevím, proč nedávám maximum, snad že je to takové chirugicky přesné. Jako by to divné, co film ukazuje, bylo i přímo v tom filmu. Něco čeho se bojím. Strach. (P. S. Kdyby Haneke natočil Sherlocka Holmse – to by bylo blaho, takovýho Holmese bych chtěl vidět…)

Hlavním výsledkem třetího dílu Shreka bylo, že jsem si uvědomil, že ani ta jednička nebyla až tak skvělá, jak jsem si myslel. (A potvrdil jsem si to při následné soukromé obnovené premiéře.) K trojce: Neexistující příběh, málo vtipu, nevýrazné písničky a Shrek si ani jednou neříhnul!!! - naopak se změnil v nudného, bezradného a měkosrdcatého ňoumu. A to nemluvím o naprosto nevýrazné a zbytečné druhé hlavní postavě - Artiem. Film, v němž hlavní ani druhá hlavní postava prakticky neposouvají děj?! Od jedné hvězdičky "zachránilo" Shreka třetího jen to, že jsem těsně před tím shlédl celou polovinu Kozího příběhu a scéna výslechu Perníčka. (Díky Kozímu příběhu jsem neviděl první asi třetinu filmu a nevidím důvod to "napravovat" - to asi nejlépe vystihuje můj názor na toto pokračování.)

Omylem shlédnutý pravděpodobně trailer jakési neznáme adventury z prostředí staré Prahy. Jediným tvůrčím činem bylo zdá se sehnání peněz a jejich následné utrácení. (Dle textu distributora získali nejdřív grant a až potom vznikl scénář!!!) Autoři pravděpodobně vytvořili podobu postaviček, přepnuli počítač na "autopilota" a vyrazili za zábavou (podle shlédnutého bych gusto dotyčných tipoval na podniky v pražské ulici Ve Smečkách, kdo by jezdil do Dubí.) Alespoň někdo se tedy snad díky tomuhle "dílu" bavil. Vše podstatné shrnul např. Tetsuo. Kozí příběh? Ano, také jsem si říkal: To si snad dělají kozy! (Ten bod je pro ty nevinné, co na tom museli pracovat.)

Ona a on překonají všechny překážky a vytvoří dokonalý, ač nepravděpodobný pár. Krásný film? Jistě! Úsměvná a laskavá romance? Ano a ne. Tahle romance je totiž jako semišová rukavice na ruce Mika Tysona. Forma – semiš, vás přestane zajímat přesně v té chvíli, kdy přiletí první rána na konformismem zamořený solar. Takzvaně laskavé filmy vytvářejí naši dobrou pohodu tím, že nám i světu lichotí, že nás obalují cukrovou vatou – jako by naše duše byla špejle. Harold a Maude nás se světem neusmiřují, žádné morální anestetikum (jako to v literatuře dělá jistý Coelho), kdepak: Oni nám s neodolatelnou grácií vymáchají nos v loužičce banálního faktu, že jediné, co máme, je smrt a jediné, co dostaneme, je život. Smrt a život a každý z nás nahý mezi nimi. Snad je tohle ta situace, která je prapůvodním zdrojem srdečného smíchu a lásky. Přitom je to pořád nesmírně milý film éry Nového Hollywoodu přelomu 60. a 70. let. Řemeslo, disciplína, tradice a tvůrčí svoboda kráčí ruky v ruce a snaha srozumitelně vyprávět smysluplné příběhy je naprosto samozřejmá. Formou vlastně mainstream, sdělením skrznaskrz podvratný manifest. Rodný, snad méně známý, ale stejně vitální bratr majstrštyků jako Easy Rider, Půlnoční kovboj, Absolvent a (jako antiteze, či východisko) dokonce i takové kruťárny jako Kdo se bojí Virginie Woolfové. Film svým humorem může připomenout Monty Pythony, ale upřímně Harold a Maude jsou film, který Terry Gilliam nikdy nedokázal natočit. Spousta excentrického humora a absurdna, ale nic bizarního. Ona je to vlastně klasická pohádka (a víme, jak si Gilliam neporozuměl s bratry Grimmovými). A každá správná pohádka se obrací přímo k naší duši a proto: Maude „není“ reálná postava. Maude je něco skutečně prastarého, co Harold postrádá, co jakoby žije někde mimo něj, s čím si musí najít vztah, co se musí naučit vnímat ne mimo sebe, ale co se musí stát jím samým (ve filmu vzpomínkou na Maud) a něčím, co v něm probudí schopnost žít. Psychologicky je Maude Haroldovou duší, a i proto není jejich vztah deviací, a naopak se nás zcela přirozeně dotýká, vždyť většině z nás alespoň kousek duše chybí. Proto má Maude infantilní rysy – je oddělená od reálného světa (Harolda). Proto Harold nedokáže opravdu žít – bez duše. Ať žije C. G. Jung!:) Doporučuju všem, včetně rodinám s dětmi – z kina máte šanci odejít se širokým úsměvem i zasychající slzou na tváři a zároveň nepodvedeni. A nezapomeňte: „Policajti jsou tak hraví!“