Snorlax

Komisařka je poněkud nevyrovnaný film, má skvělý scénář a velice dobré herecké výkony, především Bykov je výtečný. Ale bohužel natočit dlouhé mlčenlivé scény se musí umět, jinak diváka nudí, což se bohužel stalo Komisařce. Vyzdvihnout však musím celou sekvenci porodu, kdy především její vzpomínky na smrt spolubojovníků jsou natočeny velice interesantně. A Jefimova moudrost v dialogu s Klaudií ve sklepě už patří do kategorie geniální.

Takto zajímavý scénář kdyby dostal do rukou nějaký alespoň průměrný režisér, mohla vzniknout velice dobrá filmová obžaloba Pol Potových zvěrstev. Minimálně by filmu pomohlo, kdyby měl režisér trpící velikášstvím zakázán vstup do střižny, snímek mohl prostříháním získat na dynamičnosti. Takhle se unyle táhne jako nepovedený med. A k tomu všemu hraje Kocábova unifikovaná filmová hudba. Vzhledem k předchozím dosti tristním okolnostem snad ani nemá cenu zmiňovat, že Kňažko byl do češtiny předabován Čepkem. To je zcela nepochopitelné, neboť Kňažko mluví česky výborně a Čepek by roli skvěle zahrál. A Medvecká jako dabérka? To je těch devět kruhů pekla, zřejmě nejhorší dabérka planety!

Naprosto emočně sterilní film o útrapách malého Žida za války schytal ránu pod pás příšerným slovenským dabingem. Ta paní, která otřesně mluví Srulika (to se skutečně na Slovensku nenajde ani jeden chlapec, který by mohl dabovat? ), je využita i při Srulikově utěku z nemocnice na namluvení starce. To už je opravdu příliš velká vychytávka i pro nás, kteří nemáme rádi stereotyp.

Posmutnělá feministická road movie o tom, jak dokáže osamění postupně sežrat lidskou duši.

Variace japonsko - amerického smíření bez zbytečně vypjatých scén a hlavně bez tuny sentimentu. Němcům a Britům ta poloha gentlemanů zkrátka sluší mnohem více. Méně už jim sluší ty jednoduché charaktery, které se zcela bez překvapení dokodrcají k očekávatelnému závěru.

Zvláštně nekompaktní film se snaží řešit příliš mnoho vztahů mezi zhruba desítkou postav. Osciluje mezi romatickým filmem, rodinným dramatem a idylickou selankou venkovského poetismu. Ale většinou divákovi mnoho nenabízí. Za zmínku stojí dvě scény rámující vraždu, obě jsou excelentně nasnímány. V kontextu toho, že francouzský film se nikdy nesnažil o hollywoodské maskování technických aspektů snímku, by možná nasvícení mohlo obstát jako zajímavý umělecký pokus naopak zdůrazňujîcí tento prvek mizanscény. To by ovšem nesmělo být provedeno tak šlendriánsky.

Ze samého vrcholu až na úplné dno, žádná druhá šance, když bojujete s neviditelným démonem ve své vlastní mysli, kolikrát nepřijde ani ta první šance. Pomalý rozjezd ukolébá diváka do mírného poetického snění, aby mu v rychlém sledu začal předhazovat jeden emocionální zásek za druhým. Uděláme to?

Pokus o umělecký film skončil u umělého filmu, který se neuměle snaží občasným kopirováním zajímavých záběrů z jiných snímků markírovat alespoň obrazotvornost. Nenápaditý vizuál, který každou další minutou varuje diváka, že tohle již někde viděl, nemůže kompenzovat až absurdní absenci myšlenek i děje. Vše je doprovázeno odpudivou kakofonií dysharmonických zvuků, kterým se daří diváka enervovat, leč film neplní očekávání predikovaná hudbou, tudíž selhává i po této stránce. Během celého snímku se mi na něm nepodařilo najít nic, co by bylo dobře.

Se značnou dávkou sentimentu zpracovaný pokus o něco podobného jako Most přes řeku Kwai. Nebýt až Spielbergovského závěru možná bych dala i čtyři hvězdičky, ale v takovém množství sentimentu jsem již málem utonula a to mi znemožnilo přimhouřit oči.

Blier je velice roztomilý komisař. S šarmem sobě vlastním vyšetřuje vraždu jedné bohaté stařenky, v jejímž případě začíná být stále více podezřelých.