Snorlax

Neměl by se ten film jmenovat spíše Ten, kdo tě unudí? Nulová atmosféra, žádná gradace děje, naprosto nepochopitelně jednající postavy, v závěru žádné vysvětlení. Ale co vlastně vysvětlovat na hodině a půl o ničem, že?

Haškova nadčasovost tkví v lehkonohé ironii. Tohle však byla těžkotonážní nepovedená satira s přehrávající plejádou jinak dobrých herců. Hudeček předvedl totální nepochopení Haška.

Filmu by stačila poloviční stopáž, než se dostane Profesor poprvé do vězení, nic moc důležitého, co by se nedalo shrnout v pěti minutách, se nestane.

Film nadýchaný jako cukrová vata, něžný, krásný, romantický a hlavně hrdý na češství.

Film je stejně poutavý jako četba osmisté stránky téhož textu. Válečné drama se odehrává téměř bez přerušení v interiéru, kde se nejdříve řeší, zda má Churchil požádat Sověty o pomoc, nebo zda je požádat nemá. Inu, požádá. A tak to jde dále až k samotnému finále, kde se můžeme podívat na oslavy konce II. světové války v kašírované Moskvě, New Yorku i Londýně. Takže nakonec tím nejzajímavějším by mohlo být pátrání po tom, proč bjjoba místo obsahu napsal tak dokonalý spoiler.

Velmi pohodový film, který by klidně sáhl na pět hvězdiček, kdyby se mu do závěru nevloudil několikanásobný sentiment.

Tfuj! Netuším, zda si Chaumeil vytýčil za cíl překonat americké teen komedie, ale pod heslem „dohnat a předehnat" je tímto filmem překonal. Hloupé, primitivní, nudné, omšelé, zkrátka nekoukatelné. A český dabing stlačil film ještě hlouběji do kinematografické žumpy. Za vrchol lze považovat tu příšernou parafrázi ruštiny, kterou hovoří rodilí mluvčí. Odmítám si kvůli tomu sehnat originální znění, ale domnívám se, že ve francouzském originálu si tohle snad nedovolili. Dle mého to zavinil český pocit, že všichni jsme Gogo a hovoříme plynně rusky. Gogo možná dabéři jsou.

Když svědomí bolí v podání Luďka Munzara, člověk se musí snažit nezapomenout dýchat.

Označte mě klidně za rouhače, ale opravdu nechápu, co tak mimořádného spatřujete na výkonu Day-Lewise. Navíc je snímek místy nechutně sentimentální. Jedná se o naprosto běžný průměr mezi snímky o postižených osobách.

Jsem poněkud rozpačitá, některé dialogy jsou natolik zvláštní, že jsem měla pocit, že si z nás Krištúfková tropí legraci. Ale samotný námět je na svoji dobu naprosto unikátní. I scénář je vlastně hodně dobře napsán, především závěr s happyendem, který je vzápětí vržen zpět do reality. A tak mi nezbývá, než zkritizovat nahrávky rozhovorů s rodiči postižených dětí, valná většina byla technicky tak nekvalitní, že by se za to styděl i Edison se svým prototypem fonografu.