Na dva západy

Chabrol ako vyšitý: rozklad buržoáznej rodiny ako na tanieri. Neverný otec rodiny, snažiaci sa márne svoju neveru pokrytecky ukrývať pred potomkami, o ktorej ale obaja dobre vedia. Frustrovaná manželka, nespokojná s dcériným bonvivánskym nápadníkom (úžasná herecká kreácia Jeana-Paula Belmonda), sexuálne frustrovaný synáčik, obťažujúci slúžku, ukrývajúci vlastné nedokonalosti sa počúvanie dokonalých skladieb klasickej hudby a zamilovaná i vnútorne zmätená dcérenka, snažiaca sa vyhovieť požiadavkám rodičov. No a do toho vražda. Ako takmer vždy u režiséra, je len prostriedkom k zobrazeniu rozkladného života spoločenských kruhov, žijúcich si na vysokej nohe. (13.09.2020)

Nedávno jsem se ve filmu "Poslední adresa" zamilovala do Lina Ventury, zde prozměnu do Bébela. ;-) Je zde (kromě svého typického sexy rošťáctví ;)) děsně roztomilý, k sežrání. :-D Prostě veselý, šťastný pohodář, co užívá života plnými doušky, přesto plno chladných a úzkoprsých lidí okolo něj to nechává chladnými a úzkoprými i nadále. Holt staré psy.... Zdánlivě prostý příběh - ovšem několika atributy vyšperkovaný k úžasné podívané. Kromě již zmíněného rošťáka film nabízí ústřední dějovou linku originálním způsobem - z úhlu pohledu každého z hlavních účastníků, dále dokonalou kameru, a v neposlední řadě nádherné přírodní scenérie, jako vystřižené z obrazů nejlepších impresionistů. Co se mi naopak nelíbilo (nicméně nijak zásadně neovlivnilo můj úhel pohledu), bylo především chování Theresina manžela ke své ženě, plné nenávisti a zloby (ten proud ponižujících nadávek - stará ve 40? To si snad dělá srandu, ne?? Co by byl potom on, ve 45?!), ale na druhou stranu ho chápu; a dále hudba, co jejich syn poslouchal - neslaná nemastná, nezajímavá. Ale to tak zřejmě mělo být, vzhledem k jeho povaze - vrána k vráně sedá. Film mi svým stylem, celkovou atmosférou, konkrétně pak kamerou a sladce hořkými lidskými osudy, velmi připomínal (mého oblíbeného) Godarda. Zdá se, že mám nového favorita. ;-) Já ty Frantíky prostě žeru... :-D Doporučuji jak všem milovníkům Belmonda, tak především kvalitní artové podívané. (11.03.2020)

Já moc tyhle starý filmy nevyhledávám, ale mám celkem rád Chabrolovu tvorbu a zajímal mě i Belmondo v začátcích jeho kariéry, takže jsem se na film podíval. Pro Chabrola se jedná o jeho dost typický dílo. Tenkrát se mu sice ještě nepovedlo vytvořit to správný napětí a atmosféru, ale jinak je to takový oblíbený Chabrolovo téma. Stane se vražda někde na venkově a je do toho zapletenej někdo z "lepší" společnosti. Jinak v těch novějších filmech od Chabrola většinou přišel nějakej "šok" až ke konci. Tady se celkem dlouho nic moc neděje, pak teda dojde k vraždě, ale pachatel je celkem jasnej na první pohled, takže když se teda nakonec přizná, tak se o žádný překvapení stejně nejedná. Navíc je vidět, že ten film je starej a v 50. letech ještě nikdo nechtěl ukazovat ve filmech moc násilí nebo nějakou krev. Ale na ty průměrný 3 hvězdy to stačí. (29.08.2020)

Třetí dílo Clauda Chabrola, významné v rámci francouzské nové vlny, Claudovy pozdější tvorby i francouzského thrilleru jako takového. Je tu dost cítit vliv Hitchcocka nebo Fritze Langa, ale Chabrolovy specifické postupy a schémata vystupují do popředí stále jasněji. Chabrolovo milované téma - blahobytné buržoazní rodinky, v níž to neklape, - zpracováno mistrně. Jasně tu proti sobě stojí nezdravý svět odříznutého sídla, kde neexistuje láska a jediný zdravý prvek představuje svůdná služebná. To toho přichází podnět zvenku - v tomto případě Jean-Paul Belmondo v jedné ze svých prvních rolí, který je tak trochu psychologem, tak trochu vyšetřovatelem a především soudcem. Zlo tu ještě není přímo zosobněno, Richard je spíše plodem prostředí, v němž musel vyrůstat, vázán na svoji matku, nerozhodný v citech, neschopný vyjádřit se, osamostatnit se, zamilovaný do hudby, s rozvíjejícími se psychopatickými rysy. Výjimečné jako morální portrét i jako napínavé drama. (01.09.2006)

Zvláštně nekompaktní film se snaží řešit příliš mnoho vztahů mezi zhruba desítkou postav. Osciluje mezi romatickým filmem, rodinným dramatem a idylickou selankou venkovského poetismu. Ale většinou divákovi mnoho nenabízí. Za zmínku stojí dvě scény rámující vraždu, obě jsou excelentně nasnímány. V kontextu toho, že francouzský film se nikdy nesnažil o hollywoodské maskování technických aspektů snímku, by možná nasvícení mohlo obstát jako zajímavý umělecký pokus naopak zdůrazňujîcí tento prvek mizanscény. To by ovšem nesmělo být provedeno tak šlendriánsky. (25.03.2020)