classic

Michael D. Moore byl pomocným producentem, který měl na starosti akční a zvířecí scény. Cirkusoví sloni byli šest měsíců cvičeni, aby se chovali jako mamuti. Když přišel čas natáčet je na Islandu, přísné zákony o přepravě čtyřnohých zvířat do země jejich příjezd zdržely. Pak poblíž ranče, kde měli pobývat, vybuchla sopka, která by zvířata zabila, kdyby tam byla.

Film se natáčel na Skotské vysočině a v národním parku Tsavo a u jezera Magadi v Keni. Úvodní sekvence se natáčela v Cathedral Grove na ostrově Vancouver v Britské Kolumbii v Kanadě pro lesní scény, zatímco domov v jeskyni se natáčel v Greig's Caves na poloostrově Bruce podél Niagarského útesu poblíž Lion's Head v Ontariu. Některé scény s mamuty se natáčely na Islandu.

Film sice vzbudil zájem široké veřejnosti o prehistorii, ale zároveň přispěl k utvrzení mnoha nepodložených klišé a nepříliš příznivého obrazu pravěkých lidských skupin, které jsou stále ukotveny v podobě bestiálního pračlověka. Některé významné etapy vývoje člověka jsou zde svedeny na chronologické měřítko skupiny jedinců: objev vaření masa pomocí kousku ponechaného přes noc v popelu; objev exogamie, kdy je protagonista zajat, aby oplodnil ženy klanu; „objev“ polohy tváří v tvář při pohlavním aktu (kterou praktikují i bonobové); vývoj humoru (dvě epizody s kamínkem obdrženým na hlavu); odmítnutí kanibalismu; objev léků (pomocí směsi bylin); problém přenosu či výroby ohně atd.

Profesor lingvistiky na Brownově univerzitě Philip Lieberman v eseji pro časopis American Anthropologist označil míchání různých úrovní vyspělosti mezi různými kmeny žijícími v těsné blízkosti za „absurdní“. Lieberman poukázal na to, že je velmi nepravděpodobné, že by před 80 000 lety měli lidé ještě opičí rysy, a zároveň poznamenal, že kmen Ivaka byl popsán jako kmen s „vesnickou kulturou, která by byla pravděpodobná před 10 000 lety“.

Při propagaci filmu se zdůrazňovalo, že nic ve scénáři není v rozporu s tehdejšími vědeckými poznatky. Přesto je zde mnoho nesrovnalostí, z nichž některé jsou hluboké, s poznatky získanými v době vzniku filmu.

Hudba Philippa Sardeho hraje v dramaturgii filmu významnou roli, přispívá k atmosféře epického dobrodružství a doprovází film téměř po celou dobu. Byla nahrána v Londýně ve studiu Abbey Road v kompletním obsazení Londýnského symfonického orchestru (LSO), doplněného o Percussions de Strasbourg (devět hráčů na bicí nástroje, 35členný sbor, Michel Sanvoisin na zobcovou flétnu a Syrinx na panovy dudy).

Film byl původně francouzsko-kanadskou koprodukcí, která využila tehdejších nových kanadských federálních daňových předpisů. Později se k němu připojily další americké a evropské produkce.

Knižní předlohu pro film jako thriller vydalo nakladatelství Heyne Verlag v roce 1984. Autory byli Frank Göhre a Carl Schenkel.

Film byl poprvé vydán na DVD společností Laser Paradise v roce 2003 a nová edice s jiným obalem vyšla v roce 2009. V roce 2022 byl film vydán na Blu-ray a Ultra HD Blu-ray společností Subkultur Entertainment.

Mezinárodní filmová encyklopedie popisuje film Výtah jako směsici akčního filmu a psychologického thrilleru, která umně odhaluje lidské chování v extrémních podmínkách a je schopna splnit i vyšší formální a obsahové nároky.

Ve své době byl film Výtah dobře přijat jak diváky, tak velkou částí filmových kritiků. Přestože se objevily výtky, že charakteristika postav je klišovitá a nejde příliš do hloubky, převládl dojem, že se jedná o solidně zpracovaný thriller, který se hlásí k tradici odpovídajícího žánru ovlivněného americkou kinematografií.

Výtah byl pro účely natáčení částečně rekonstruován. Schodiště bylo odstraněno ze staré budovy v Dachauer Strasse v Mnichově a uvnitř byla vybudována výtahová šachta vysoká 15 metrů a o rozměrech 3x4 metry.

Hra, kterou Pit (Hannes Jaenicke) ve filmu hraje, je „Variety“ od společnosti Vtech. Modul zobrazený ve hře „Variety“ je hra „Game & Watch Fire“ od společnosti Nintendo. Ta však nebyla pro Variety nabízena. V souvislosti s filmem lze v pravém dolním rohu hry přečíst slova „Downwards“.

Film byl v roce 1985 promítán také v kinech v NDR.

Nizozemku Renée Soutendijk (Marion) synchronizovala Hannelore Elsner.

Interiérové záběry filmu byly natočeny v Evropském patentovém úřadu v Mnichově. Vrátnice ve foyer budovy, která je ve filmu zobrazena, byla mezitím v rámci rekonstrukce odstraněna. Výškové záběry se odehrávají v budově Silberturm, bývalém sídle Dresdner Bank ve Frankfurtu nad Mohanem.

Quentin Tarantino uvedl: „Ačkoli dávám přednost Miliusovu režijnímu debutu Dillinger (1973), těžko lze namítat, že jeho surfařský epos Velká středa není jeho klasikou. S výjimkou Velké středy nemá žádný z Miliusových filmů uspokojivý závěr. A vrcholné zúčtování hrdinské trojice s monstrózními vlnami je tak dobré, že vynahradí zbytek. Více než kterýkoli jiný film, který Milius režíroval, obsahuje Velká středa radost z filmování. Zároveň ilustruje problémy mnoha jeho dalších filmů, které naopak jako by obsahovaly frustraci z filmové tvorby.“

Velká středa byla po svém uvedení do kin kasovním propadákem a byla rychle stažena z kin poté, co vydělala pouhých 4,5 milionu amerických dolarů. William Katt (Jack) rok po uvedení filmu do kin v rozhovoru s Rogerem Ebertem v roce 1979 vysvětlil, že podle něj byl neúspěch filmu způsoben tím, že se marketing soustředil pouze na bojové scény a surfování.

V roce 1998 se na filmovém festivalu v Newportu konalo promítání k 20. výročí (za účasti herců a členů štábu).

Snímek byl promítán na různých filmových festivalech, například na filmovém festivalu v Davao City na Filipínách, na filmovém festivalu v italském Turíně a dalších.