classic

John Milius vymyslel značku surfu Bear jako fiktivní značku, která měla být použita ve filmu, a dokonce nechal vyrobit surfy a zařídil, aby kalifornský designér vytvořil logo. Logo, červený kosočtverec s medvědem, se v celém filmu objevuje na výlohách obchodů, tričkách, oknech aut a na surfových prknech. První prkna byla vytvarována v roce 1977 slavným tvarovačem prken Billem Hamiltonem. Mezinárodní distribuce filmu propagovala značku Bear po celém světě, lidé chtěli prkna s logem medvěda. Značka se po uvedení filmu přetvořila ve skutečnou úspěšnou společnost, která vyrobila stovky prken, a je aktivní dodnes, kdy různí lidé vyrábějí prkna se značkou Bear v různých zemích.

Anthea Sylbert byla v té době vedoucí pracovnicí společnosti Warners. Později film označila za „klasický příklad egomaniakálního šílence, který překračuje rozpočet a nikoho neposlouchá. „Všichni jen čekali na velkou vlnu. Dejte mi pokoj,“ dodala.

„Musím si dát pozor, abych se zase neztratil v příboji,“ řekl John Milius během natáčení. „Je to tak lákavé, tak snadné se v tom ztratit. Bojím se, abych neztratil postavy z dohledu. Na rozdíl od všech ostatních filmů, které byly natočeny o surfování, jsou v tomto filmu nejdůležitější postavy, a ne vlny.“

Surfařské scény použité ve finále Velké středy nebyly natočeny v Kalifornii, kde se film odehrává, ale na Sunset Beach v Pupukea na Havaji. Dalšími místy natáčení byly El Paso v Texasu, Hollister Ranch u Santa Barbary, Surfrider Beach (v Malibu), Ventura v Kalifornii a La Libertad v Salvadoru.

Barbara Hale, matka Williama Katta (Jack), hraje ve filmu malou roli paní Barlow.

John Milius měl v jedné fázi v úmyslu zahrát si roli Beara (Sam Melville) sám. „Ale nemohl jsem,“ řekl. „Ta role je pro mě prostě příliš velká.“

John Milius později vzpomínal: „Když jsem dělal Velkou středu, můj první dojem byl, že budu točit příběh o dospívání s artušovským podtextem o surfařích, které nikdo nebere vážně a jejichž problematické životy se díky jejich zkušenostem s mořem stávají většími než život. A přesně takový ten film je. Nikdy se od toho neodchýlil. Byl velký tlak na to, aby se film více podobal Animal House (1978), ale film má dnes obrovskou oblibu, protože měl vyšší ambice. Nebyl to jen příběh o tom, jak se někdo snaží sjet největší vlnu nebo tak něco. To nestačí.“

V červnu 1976 získali tvůrci finance od společnosti Warner Bros. V srpnu John Milius oznámil, že Velká středa bude odložena, protože scénář nebyl hotový, a místo toho natočí Extrémní předsudek (1987). „Na Velké středě jsem pracoval dlouho,“ řekl Milius. „Nechci to dál odkládat, ale také na tom nechci pracovat, dokud to nebude hotové.“ Film Extrémní předsudek však nakonec vyšel až v roce 1987 a režíroval ho Walter Hill.

John Milius a producent Buzz Feitshans se seznámili v American International Pictures, kde pracovali na filmu Dillinger (1973). Založili vlastní společnost The A Team. Toto byla jejich první produkce.

„Spousta věcí (ve filmu) se mi stala,“ řekl John Milius. „Spousta postav jsem já a na druhou stranu žádná z nich není já. Psaní scénáře trvalo strašně dlouho. Je to tak velmi osobní. Je to o dospívání a vztazích a příboj je exotické pozadí. Všichni jsme věděli, že je to výjimečné, věděli jsme, že to nevydrží dlouho. A taky jsme věděli, jak dobře jsme se měli. Surfování je zvláštní věc. Spousta lidí ho nikdy neopustí. Vždycky máš pocit, že mu něco dlužíš. Byl to ústřední zážitek v našem životě. Teď se to všechno změnilo.“

Dennis Aaberg uvedl, že „psaní scénáře trvalo asi rok“. „Velmi jsme chtěli, aby byl autentický. To je pro mě důležité, protože jsem skutečný surfař. John taky.“

Při psaní scénáře John Milius a Dennis Aaberg vyzpovídali mnoho svých přátel z 60. let. „Byla to zvláštní doba,“ řekl Aaberg o 60. letech. „Surfování bylo zcela novým sportem s vlastní aristokracií.“

John Milius napsal scénář se svým přítelem a kolegou surfařem, novinářem Dennisem Aabergem. Inspirací byla povídka, kterou Aaberg uveřejnil v roce 1974 v časopise Surfer Magazine pod názvem „No Pants Mance“ a kterou v dubnu 1973 publikoval australský surfařský časopis Tracks, a osudy skupiny přátel, kteří s Aabergem a Miliusem surfovali, včetně Lance Carsona.

V závěrečné surfové části filmu se v epizodní roli objeví dvojnásobný šampion Pipeline Masters Gerry Lopez, který byl jedním ze šesti profesionálních surfařů při natáčení filmu.

John Milius vyrůstal v Jižní Kalifornii a Velkou středu natočil jako poctu době, kterou v mládí strávil v Malibu. Milius a jeho přátelé George Lucas a Steven Spielberg se před uvedením těchto tří filmů v letech 1977–1978 slavně dohodli, že si vymění procenta z Velké středy, Hvězdných válek (1977) a Blízkých setkání třetího druhu (1977). Zejména Spielberg si byl jistý, že Velká středa bude kasovním trhákem, a vyjádřil se, že je to něco jako „Americké graffiti (1973) a Čelisti (1975)“, dva nejúspěšnější filmy desetiletí.

Úvodní scéna se natáčela v zátoce Villefranche-sur-Mer. Scény vražd průmyslníka a astrologa se natáčely ve čtvrti Mont Boron, v ulici Henry-de-Bournazel pro první scénu a v rezidenci Parc Vigier pro druhou. Forestovou (Michel Bardinet) vilou je Château Sainte Anne ve čtvrti Fabron (zbořena v roce 1980). Byt Carelly (Jean-Louis Trintignant) je na Quai des Deux-Emmanuels v přístavu Nice a byt, který použil střelec při čtvrté vraždě, je naproti, na Quai Lunel. Televizní pořad se natáčel na náměstí Place Rossetti ve Vieux-Nice, před katedrálou Sainte-Réparate. Byt Juliette Vaudreuil (Laura Antonelli) se skutečně nachází v paláci Régina na bulváru de Cimiez, jak je uvedeno ve filmu. Dále můžeme vidět park Chambrun (scéna divadelní zkoušky) a krátce na to park zámku Valrose, dále Hôtel Negresco, letiště v Nice, Musée Masséna (policejní ředitelství) a Cimetière de l'Est (závěrečná scéna).

V tomto filmu se Jean-Louis Trintignant (Stéphane) znovu setkává s herečkou Stéphane Audran (Hélène), která byla v letech 1954-1956 jeho manželkou.

V čase 01:07:00 se Philippe Labro krátce objeví zezadu, diktuje v Paříži po telefonu název filmu a pak se otočí do kamery ve velmi krátkém záběru na způsob Alfreda Hitchcocka, což je v kinematografii známé jako cameo.

Philippe Labro, v té době spisovatel, novinář, rozhlasový pracovník a filmař, vytvořil film, který vystihuje tehdejší dobu. Nejprve fungování médií: Sacha Distel (Julien) znavený prací moderátora, novináři přicházející v houfech do hotelu Negresco, aby požádali recepční o telefonát do svých novin v Paříži, telefonistky obsluhující ústřednu a zastavení tisku odhalující titulní stranu novin. Pak je tu svět práva: výslechová místnost na policejní stanici, nohy CRS a policie vtrhnuvší do města, pak žena, která si u soudu dělá těsnopisné poznámky. Další vizuální prvek vztahující se k danému období (vrcholící vietnamská válka): v čase 00:07:55 mladí lidé před odjezdem tajně malují na auta symboly míru.

V pořadu À voix nue (od r. 2013) Philippe Labro vysvětlil své blízké přátelství s Jean-Pierrem Melvillem a jejich každodenní telefonáty během natáčení, během nichž mu Melville dával dobré rady.