classic

V Itálii bylo sledování filmu zakázáno osobám mladším 18 let kvůli incestnímu vztahu mezi Ericem (Jean-Louis Trintignant) a Eleonorou (Monica Vitti). Zákaz byl zrušen v roce 1993 poté, co společnost Reteitalia získala práva na televizní distribuci.

Pro roli Eleonory (Monica Vitti) si Roger Vadim původně vybral Virnu Lisi, která podepsala smlouvu o účasti. Později však Vadim provedl ve scénáři podstatné změny, aby postava Eleonory působila mnohem svlečeněji než v původní předloze. Na protesty Virny Lisi, která požadovala odstranění jakéhokoli svlékání, byl Vadim proti a neoblomný. Porušení smlouvy bylo nevyhnutelné.

Film je adaptací stejnojmenné divadelní hry Françoise Sagan, která byla napsána v letech 1956–1959 a uvedena v pařížském divadle Atelier v roce 1960, v hlavních rolích s Rogerem Pellettierem a Françoise Brion. V roce 1962 se hra dostala také na italská divadelní prkna, kde si zahráli Ilaria Occhini (Eleonora), Sergio Fantoni (Ugo), Luigi Vannucchi (Sebastiano), Luca Ronconi, Maria Grazia Francia a Nora Ricci.

Film vyšel na DVD u MGM Home Video 12. srpna 2003 jako širokoúhlé DVD Region 1 a u Arrow Video (v licenci MGM) 26. dubna 2016 jako širokoúhlé Blu-ray a DVD combo balení Region 1. Film měl premiéru na stanici Turner Classic Movies 14. ledna 2017 jako součást třífilmové pocty Warrenu Oatesovi (John Dilligenr).

Krátce před uvedením filmu vydalo nakladatelství Curtis Books podle dobového zvyku novelizaci scénáře Edwarda Fentona (1917–1995) pod jeho pseudonymem „Henry Clement“. Pod tímto jménem byl Fenton oceňovaným autorem, známým především svými detektivkami pro mládež, knihami o řecké mytologii, historii a kultuře a anglickými překlady děl řeckého autora pro děti Alki Zeie.

Melodie „Honey“, hit Rudyho Valléeho z roku 1929, zní po celou dobu závěrečných titulků.

Píseň „Happy Days Are Here Again“ z roku 1929, která zazněla v technicolorovém finále filmu Chasing Rainbows z roku 1930, se výrazně projevuje po Dillingerově (Warren Oates) dopadení.

Během scény s Machine Gun Kellym zazní píseň „One More Chance“, kterou zpopularizoval Bing Crosby ve stejnojmenném krátkém filmu z roku 1931. Další píseň, kterou Crosby zpopularizoval, „It's Easy to Remember (And So Hard to Forget)“, byla napsána pro jeho film Mississippi, který byl uveden do kin v roce 1935, rok po Dillingerově smrti. Zaznívá během intimní scény v ložnici s Dillingerem (Warren Oates) a Billie Frechette (Michelle Phillips).

Během scény v chicagské restauraci zazní tango „La Cumparsita“ z roku 1917, které bylo populární ještě ve 30. letech 20. století, a poté píseň „Beyond the Blue Horizon“ z filmu Monte Carlo z roku 1930.

Když se během úvodních titulků na plátně míhají fotografie zbídačených obětí z doby krize, zazní píseň „We're in the Money“ z filmu We're in the Money (1933).

„Je to můj první režijní počin a myslím, že jsem odvedl skvělou práci, protože jsem měl k dispozici vynikající scénář,“ řekl John Milius.

Natáčení probíhalo koncem roku 1972. Celý film se natáčel v Oklahomě. Při natáčení byly hojně využívány různé místní pamětihodnosti od Jet, Nash, Jefferson, Hunter a Enid na severu Oklahomy až po Ardmore, Dougherty, Chickasaw Lake Club, který sloužil jako Dillingerův úkryt „Little Bohemia“ ve Wisconsinu, a starý železný příhradový most u Mannsville na jihu. Místní obyvatelé Oklahoma City zahrnovali taneční sál Skirvin Tower a divadlo Midwest Theater v centru města, které plnilo funkci Biografu. Dům na konci filmu se natáčel v Dougherty.

John Milius uvedl, že chtěl natočit film o Dillingerovi, protože „ze všech psanců byl nejúžasnější“. Dále upřesnil: Lidé Dillingera (Warren Oates) obdivovali a vážili si ho za to, že byl největším zločincem. Obdivovali ho, protože mu to procházelo. Protože to dělal dobře a dělal to se stylem. A také proto, že ho jeho práce bavila. Udělal jsem z něj mýtus, ale ne romantický mýtus jako Bonnie a Clyde. Dillinger je drsňák, je to Cagney. Vůbec mi nejde o to, abych ukazoval jeho raný život nebo vysvětloval, jak se k tomu dostal. To, co mě zajímá, je legenda. A přesně takový je tenhle film, přesně takový je. Není to charakterová studie ani freudovská analýza, je to americký lidový příběh.“

John Milius do hlavní role obsadil Warrena Oatese (John Dillinger). Milius chtěl, aby Oates hrál hlavní roli ve filmu Život a doba soudce Roye Beana (1972). „Všechny své věci píšu pro Warrena Oatese nebo mladého Johna Waynea,“ řekl. „Nebo někdy Clint Eastwood. Vypadá dobře, když drží zbraň. Ale pro mě je John Wayne největší americký hrdina. Ne proto, že je velký a drsný, ale protože je sentimentální. Moje snímky jsou sentimentální a idealistické. Zabývám se hodnotami přátelství a dvornosti a rodiny a rytířství a cti a odvahy – nejen odvahy, ale větší než životní odvahy. Nikdo dnes nepíše filmy takovým stylem jako já. Nikdo. Píšu postavy, které jsou silné a přímé, super individuality. Lidé v mých filmech se nebojí nikoho jiného než Boha.“

„Můj otec mi vždycky předpovídal, že do 21 let skončím v San Quentinu,“ řekl John Milius. „Nechtěl bych ho příliš zklamat. A tak jsem tady... a režíruji film o Johnu Dillingerovi, největším zločinci, který kdy žil,“ dodal.

Na počátku 70. let patřil John Milius k nejžádanějším hollywoodským scenáristům a své scénáře k filmům Jeremiah Johnson (1972) a Život a doba soudce Roye Beana (1972) prodával za rekordní částky. S výsledkem obou filmů však nebyl spokojen a chtěl se stát režisérem. Oslovil Samuela Z. Arkoffa z AIP s nabídkou napsat scénář „za zlomek své obvyklé ceny“, pokud by mohl režírovat, a ten mu vyhověl.

Film Dillinger byl inspirován klasickým filmem Bonnie a Clyde (1967); na rozdíl od obou filmů používal skutečný gang Barrowů místo samopalů Thompson pistole BAR. Stejně tak ve skutečném životě používal Dillingerův (Warren Oates) gang samopaly Thompson místo BARů.

Pretty Boy Floyd (Steve Kanaly) je zobrazen, jak vítá Dillingera (Warren Oates) na pikniku a jak je po přestřelce v Little Bohemia zastřelen asi tuctem agentů FBI; ve skutečnosti byli přítomni jen asi čtyři agenti FBI. Stejně tak byl zabit 22. října 1934; člen gangu Baby Face Nelson (Richard Dreyfuss) byl zabit 27. listopadu 1934; oba zemřeli poté, co byl 22. července 1934 zabit Dillinger. Existují také pochybnosti, zda se tito dva „veřejní nepřátelé č. 1“ někdy skutečně setkali ve skutečném životě.

Charles Makley (John P. Ryan) umírá na následky zranění a Dillinger (Warren Oates) ho pohřbívá; ve skutečnosti byl Makley zabit 22. září 1934 při pokusu o útěk z vězení. Člen Dillingerova gangu John Hamilton skutečně zemřel na následky zranění a jeho ostatky byly později nalezeny v hrobě.

Homer Van Meter (Harry Dean Stanton) je zobrazen na útěku z Little Bohemia a poté je zabit mstiteli v Iowě, která byla natočena v Dougherty v Oklahomě na úpatí Arbuckle Mountains. Byl zabit v St. Paulu v Minnesotě. Člen Dillingerova gangu Tommy Carroll (Jerry Summers) byl smrtelně zraněn při přestřelce s policií ve Waterloo v Iowě 7. června 1934.