Oktavianus

Nepodceňovanější film roku 2016. Přitom je to místy až anarchisticky zábavná coenovská bláznivina, která zvysoka kašle na příběh, ironicky tepe do současného i minulého Hollywoodu a vzdává hold 50. letům. Dvacet čtyři hodin ze života Eddieho Mannixe, který řeší problémy - a že se jich najde. Spousta skvělých herců (nejzajímavější je mladík Ehrenreich), suchého humoru, který nejede na první dobrou, ale je za ním mnohem víc. Já na coenovskou hru přistoupil a válel se smíchy po celou dobu stopáže. Podvratné vtipy ovšem vyvažuje zobrazení mého milovaného Hollywoodu z 50. let. Jasně, ne všechny Mannixovy případy byly tak zajímavé, bez dějová linka se Scarlett Johanssonovou a Jonahem Hillem bych se zcela obešel,ovšem všechny ostatní to bohatě vyvažovaly. Pásová výroba dementních westernů, nesmyslné společenské filmy, opulentní biblické velkofilmy, přiteplené muzikály a úplně vypatlané filmové hvězdy. A do toho banda komoušů a spousta narážek, odkazů a skrytých vtipů. Prostě paráda. A pokud si tu někdo stěžuje, že to nepochopil, protože nemá nakoukáno, tak je chyba u něj, ne u Coenů.

Nepatřím k těm srdcařům, pro které Poirota představuje jenom David Suchet. Přestože je Suchet skvělý, chtěl jsem dát Branaghovi šanci. A tenhle génius mě nezklamal - moc rád bych v jeho podání viděl třeba Vraždu na Nilu (jak ostatně naznačoval vtípek v závěru). Sice mě tu štvalo zbytečně moc věcí: třeba Branaghovo velikášství, že neukočíroval patos v závěru nebo se nechal strhnout počítačovými triky (ovšem to druhé dovedu pochopit. Zasněženou horskou krajinu vykouzlil fascinující). Taky mě trochu mrzí, že nedovysvětlil fotku ženy, kterou Poirot tak opatruje. Jinak ale bez námitek: Branagh Poirota sympaticky zlidštil, dal dohormady úžasnej tým skvělých herců (o Deppovi, Pfeifferové a dalších hvězdách první velikosti netřeba ztrácet slov, mně udělali radost především Derek Jacobi nebo Manuel Garcia-Rulfo, o jehož existenci jsem do nových Sedmi statečných neměl tušení) a zahrál si s klasickým případem, kdy podezřelí jsou všichni, což vede až k "překvapivému" rozuzlení. Uvozovky píšu proto, že o tom, jak tahle detektivka dopadá, myslím už všichni vědí, patří to ke kánonu kulturního vzdělání. Bavil jsem se náramně, Branagh režíroval s jistotou a starosvětsky poctivě a na chvilku připomněl okouzlení starým typem filmařiny.

Patrně nejlepší dětský film, který jsem kdy viděl. Takhle měly být půvabné všechny disneyovky, které nebyly animované, ale hrané; takhle si představuju strašidelnou zábavu pro chytré děti. Škoda, že mi není zhruba tolik jako Loserům. Byl bych nadšenej a nedal bych pět, ale snad deset hvězdiček, kdybych přišel na to jak. Jenomže jsem krapet starší. A tak jsem si nemohl nevšimnout, že se zapomnělo na to podstatné... na hrůzu. Fakt, To je všechno možný, ale ne horor. A já si v posledních dnech tu Kingovu jedenáctisetstránkovou bichli znovu přečetl, abych se ujistil, že předloha je strašidelná až dost. Film ne. A to je důvod, proč ubírám hvězdu. O důvodech můžu jen spekulovat: dostanu se k tomu, že v rámci snahy zachovat z logicky vykuchaný předlohy co nejvíc spousta motivů musela ustoupit. Aby zachovali počet členů Klubu smolařů, ale zároveň se jim věnovali a každýho postrašili, muselo se to odehrát hrozně rychle a na malém prostoru. Škoda, protože casting byl perfektní, děti sympatický, a to především Bill Kokta a Beverly Marshová; naopak Henry Bowers jako hlavní sígr byl fakt nechutnej a na pěst, přesně jak měl být. A především, proč mě odklon od mrazivého hororu k mainstreamové popcornové zábavě mrzí, je samotný Pennywise. Bože, Bill Skarsgård se narodil pro tuhle roli! Mnohem démoničtější než Tim Curry v roce 1990, mnohem děsivější a působivější... tak snad ve dvojce, kdy bude strašit už dospělé hrdiny.

Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Ovšem ani to, že by se mi to líbilo. Optika malýho kluka na válčený události by mohla fungovat snad v případě, že by knížku staršího Svěráka přepisoval sám starší Svěrák, nikoli ten mladý. Protože ten jen (z úcty k otci?) otrocky přepsal mikropovídky z knihy. A takový je i film: utkaný z mikropovídek, idylicky přibarvený a vlastně totálně nezajímavý. Dá se překousnout, když film nemá jeden jednotící příběh. Daleko hůř se dá snést, když nemá ani žádné menší příběhy. Po strništi bos tvoří jen sled scén, co si starý muž pamatuje z raného dětství. A snové okamžiky - jak se Vlk mění ve vlka, jak chlapec na vozíku odlétá atd. - dojem nevylepšují. To se týká i poetiky probouzející se sexuality, kterou starý Svěrák vždycky nějak obsáhl. Mladý Svěrák ji otrocky převedl do Edy zírajícího do výstřihů. Herecky taky není o co stát. Ondřej Vetchý s Terezou Voříškovou - jednotlivě skvělí - nefungují dohromady. Že jsou manželský pár, bych jim neuvěřil ani za milion. Přesto je zajímavé je sledovat, protože Terezka je tradičně nádherná a tady dokonce i něco hrála, byť dobově - stejně jako Vetchý. Tento film totiž nemá být vzpomínkou na dětská léta za války, ale vzpomínkou na dětství v podobě filmu pro pamětníky. Jako takový v některých scénách není špatný, ale zdaleka to k plnohodnotnému zážitku nestačí. Kaiser si Lva zasloužil, to není pochyb, a Terezce bych ho taky přál, přestože musím uznat, že za tuhle roli to na Kronerovou z ledu nemohlo stačit. Ani moc nepomáhá fakt, že se většina filmu natáčela v mé rodné obci. Slavonice jsou sice nechutná díra, ale opravdu se v nich zastavil čas. Stejně jako ve filmu, který přepísknutou stopáží začne nudit.

Průser egyptských rozměrů. Což mě štve, protože když jsem kdysi zaslechl první zmínky o chystaném dark universe, nadchlo mě to. Jako oddaný milovník klasického Universalu bych si hrozně přál, aby se stará dobrá hororová monstra reinkarnovala, řádila a ve filmech se jejich příběhy prolínaly jako ve 40. letech. Jenže pak přišel Dracula Untold, což měl být start, a já zaváhal, protože ten film byl nadprůměrně blbej. Nápad zapadl, ale naštěstí ne hluboko, s napětím jsem čekal na restart ve stylu "Dracula je zapomenut a nepočítá se, jedem od začátku" v Mumii - a ona dopadla ještě hůř. Přitom: s Cruisem nemám nejmenší problém, Russell Crowe jako doktor Jekyll je trefa do černého, v rámci současné feminizace je padoušská postava příšery žena - no, budiž, jakkoli zůstávám fanouškem pojetí mumie spíše v osobě Borise Karloffa, beru to. Zvlášť když je to rozkošná Sofia Boutella, která už místo nohou nemá meče jako v Kingsmanovi. No jooo... ale tahle Mumie vůbec vlastně nebyla o mumii! Začátek by ještě ušel, dokonce mi Cruisův dobrodruh trochu připomínal Jacka Reachera, kterýho jsem s Tomíkem taky nedávno viděl. Jenže pak se to rozpadne v blábolivý výplach bez mozku, který mě ani nezaujal, ani ničím nechytil, jenom dost nudil a nutil se nespokojeně ošívat. Celý londýnský děj je jedna velká nuda. Tudy cesta nevede, je to samé klišé a nemá jediný nápad, který by vznik nového univerza ospravedlnil. Takže palec dolů. A to říkám jako někdo, kdo si univerzum klasických hororových monster přeje hrozně moc.

Zatraceně stylový zážitek. Jeden z mála okamžiků, kdy se těšení do kina při střetu s realitou nerozpadlo v prach. Tahle verze King Konga je totiž výborná, a jak mé skromné zkušenosti říkají, tak i druhá nejlepší. Jistě, není to tak těžké: být horší než Guillerminova verze a její idiotská pokračování skoro nejde, ta sentimentální varianta od Petera Jacksona taky nestojí za nic, naopak úžasná verze z roku 1933 překonat prakticky nejde... Ovšem Skull Island je lepší i než Son of Kong, a to už je co říct. Ale dosti k mé posedlosti tvořit žebříčky. Kong je vymazlený do každého detailu, dotyk sedmdesátých let (včetně hodně povedeného soundtracku) se podařil na výbornou, zasadit děj do vietnamské války byl skvělý tah. CGI funguje a nepůsobí rušivě, teď si nevybavím potvoru, která by mi přišla přestřelená, jak se tvůrcům tak často v okouzlení počítačovými triky stává. Ostrov lebek je tajemný, nebezpečný a působivý, postupem až depresivní, a přirozeně se mění v past, kde lze uvíznout stejně spolehlivě jako v temnotě duše. Samotné monstrum je po dlouhé době zase monstrem, žádnou lítost budící figurkou opičky. Kong je tu opravdu králem a bohem, byť trošku smutným bohem... ale pořád bohem. Ve srovnání s ním jsou lidské postavy drobet odfláknuté, jsou zaměnitelné a klidně by jich mohlo být méně. Sympatie alespoň ve mně vzbuzovala snad jen ústřední dvojice v podání Hiddlestona a Larsonové; komická figurka J. C. Reillyho mi spíš lezla na nervy. A hlavně a především: největší plus má tento film za to, že na rozdíl od všech předcházejících verzí vynechává New York a celou dobu se odehrává jen a pouze na Ostrově lebek. Tam ostatní filmy selhávaly, to je největší síla tohoto monster movie. Dost se těším, až se tenhle démonický Kong střetne s Godzillou.

Viktoriánsky laděné detektivky mám rád, Panství jsem chtěl vidět od chvíle, kdy se natáčelo a Martin Dejdar o něm tehdy v médiích mluvil neskutečně sebevědomě. Včera jsem pak náhodou o filmu zaslechl zmínku a konečně si znalost doplnil. A výsledek? Ono je to vážně skoro tak špatné, jak se povídá. Tenhle film chatrně stojí a především padá se scénářem, který se hrubě nepovedl. Jo, chtít z divadelní hry udělat film není snadný. A tady tvůrci vybouchli. Blábolivý děj, Dejdar, co svým umem stačí na televizi, nikoli však na film, stotisíc flashbacků, dokola padající těla že schodů, rádoby šokující twisty, nepochopitelný hrdinovy představy a strašný dabing, a to nejen Nadi Konvalinkové, ale i Dejdara dabujícího sebe sama, hyperkorektně vyslovujícího "Jsem" a že někdo padá "se schodů"... V opileckém závěru jsem se už nepokrytě bavil na účet filmu a kroutil hlavou, co je to za debilitu. Vzhledem k obsazení je to škoda, Gabrielle Anwarová je nádherná, Greta Scacchiová zajímavá (byť jí hlas Konvalinkové strašně ubírá), Laura Harrisová, u který jsem dlouho přemýšlel, odkud ji znám, než mi konečně docvakla Rodriguezova Fakulta... ale film je propadák. O nesmyslných dovětcích, co jako hrdinové dělali potom, se zmiňovat nebudu. Trapárny s Margaret Thatcherovou nebo Chamberlainem a Hitlerem nelze přejít bez spršky vulgarismů. Nerad to říkám, ale je to fakt blbost. Hodně velká blbost.

Nezatracuju to, protože doufám, že ve spojení s dalším dílem to bude dávat smysl jako celek. Zatím se to neděje. Jo, dvě a půl hodiny utečou jako voda, pořád se něco děje a je to akce, na kterou se dobře dívá, potěší vidět všechny superhrdiny pohromadě, ale chybí tomu cokoli navíc. Pár hlášek, pár narážek, sem tam trocha humoru (u postav, co mají nosit humor, jako jsou Tony Stark, doktor Strange nebo strážci Galaxie), spousta patosu, takových těch klišé rádobyhlubokomyslných rozhovorů, jak musí zachránit celý vesmír a bla bla bla. Postav, kterým se film chce věnovat, je prostě až moc, takže na ně nezbývá čas. Navíc se mezi dějovými liniemi střídá strašně divně: nejvíc je to vidět v okamžiku, kdy Strange, Iron Man a Spiderman zmizí v kosmické lodi... a snad tři čtvrtě hodiny se jim nikdo nevěnuje. Divné. A tedy ohromný zklamání z hlavního záporáka: Thanos možná má nějakej větší rozměr svou motivací, ale nevzbuzuje ani respekt, ani strach, vůbec nějak není jasný, proč by by měl být takový postrach superhrdinů a proč zrovna on je padouch padouchů. Na to, jak jsem se na Infinity War těšil, je to tedy docela zklamání. Ještě dvě poznámky na závěr: castingové obsazení Marka Ruffala jako Hulka prostě nechápu. Je to senzační herec, ale na rozdíl od všech ostatních aktérů, kteří do blockbusterů patří, tam Ruffalo trčí jako bolavý prst. Je herecky úplně jinde než hezounci Hemsworth, Evans a Pratt nebo komiksově výrazní Downey či Cumberbatch. A za druhý - někdo to už psal u Ready Player One, tady to musím zopakovat - není nic otravnějšího než v kině poslouchat idioty, jak se snaží dávat najevo, že pochopili tu kterou narážku nebo odkaz. Zvlášť na novinářských projekcích bych takovou debilitu nečekal.

Ze subžánru rape and revenge už tu byly lepší filmy, ale Pomsta se jim v mnoha ohledech vymyká. Nejen tím, že se do takového filmu pustila sama žena, takže na oplátku mnoha obnaženým ženským postavám to jsou tentokrát chlapi, co jsou během finále komplet nazí. Rozdíl je taky ve vrstvení jednotlivých symbolů, barev a náznaků, někdy okatých (jablko s mravenci, močení na pavouka), jindy nenápadných (Bohorodička v závěru mě dostala) nebo peyotlových. Především kvůli barevné symbolice je třeba být opatrný ve výtkách, které určitě přijdou, tedy že sled scén a střídání dne a noci nemusí dávat vždy smysl. Právě v tom mi Pomsta přijde nejsilnější, takže jsem ochoten odpouštět i chyby, kterých je dost (včetně natolik triviálních, jako je záběr do údajně prázdné pouště, ale kdesi daleko projíždí auto, které tam rozhodně nemá co dělat - to nemohlo být ani jako symbol). Včetně toho, s čím obvykle mívám problém - že by postavy mohly to všechno přežít nebo ještě před smrtí třeba rozhýbat. Taková ztráta krve nebo už jenom napíchnutí Jennifer na ten pahýl stromu... No, to ne. Z pohledu formalit subžánru ale film splňuje vše, včetně hodně brutálních krvavých scén, gore jak se patří. A Matilda Lutzová je jednoduše nádherná, a to nejen jako vypucovaná lolitka, ale i když je špinavá a od krve. Tenhle film je nutné chápat především symbolicky. A jako takový stojí za to.

Navzdory některým chybám, které ve filmu jsou - je přece jenom znát, že jakkoli je Havelka velmi nadaný člověk, byl to pro něj filmový debut, tempo je zbytečně líné a místy herecky divadelní -, ve mně Hastrman zanechal poměrně hlubokou stopu. Jednak proto, že na zdejší poměry je to film ojedinělý, i když ne tolik výjimečný, jak se mnozí tváří: na téma vnitřních běsů v člověku, personifikovaných do postav strašidel, tu vznikl jen před dvěma lety hodně povedený a taky hodně podceněný snímek Polednice. Taky proto, že orámování českým folklorem je skvělý nápad, každá z jednotlivých kapitol je zakončena odpovídající pointou a tenhle (malinko idealizovaný) náhled na český venkov počátku 19. století se fakt povedl. Hodně mě bavily i jednotlivé postavy, ať už komické figurky jako Jiří Lábus, nejednoznačné jako Jiří Maryško či Jan Kolařík coby podivnej farář, anebo mnohovrstevnatá hlavní dvojice Karel Dobrý a Simona Zmrzlá, na niž se jednak skvěle kouká, jednak hraje výborně a je dobře napsaná. Ve filmu rochu zaniká ekologický apel, vyjádřený v epilogu, ale vynahrazuje ho "láska k obyčejnosti země" v průběhu děje. Byť tedy rozhodně nejde o dokonalé dílo, mám velkou chuť ho hodnotit vysoko, protože zdaleka není prvoplánově líbivé, ale je působivé a svým způsobem hypnotické. Po letošních českých sračkách konečně film naší kinematografie, na nějž se dá koukat.