Oktavianus

Byl jsem velmi zvědavý, dojem je nakonec spíš rozpačitý. Vlastně takový nemastno neslaný. Vzhledem k formátu je stopáž 80 minut možná zbytečně moc. Protože na začátku Čapek přijde za Masarykem, mluví spolu, pak Čapek odejde. A to je celé. Jistě, čekat něco jiného by bylo bláhové, ale tím, že filmu chybí jakýkoli dramatický konflikt (že se Masaryk na poslední chvíli zasekne a odmítne knihu Hovorů vydat, totiž konflikt vlastně nevyvolává, stejně jako to, že se po jedné prezidentské poznámce Čapek malinko urazí), je to jen o mluvení. Zajímavém mluvení, bezpochyby, ale jen mluvení, takže i pouhých 80 minut je příliš. Srovnání s Českým stoletím se už kvůli osobě scenáristy Kosatíka nebo představitele Masaryka Hovory s TGM nevyhnou - už proto, že jsou de facto pokračování prvního dílu Velké bourání. A mě Sedláčkův opus bavil o dost víc. Naopak je nutno vyzdvihnout oba herce, Martina Hubu a - pro mě osobně velmi překvapivě - i Jana Budaře. Jsou svým historickým předobrazům nejen mimořádně podobní (u Budařova Čapka se tomu nepřestávám divit ještě teď), ale i přesvědčiví v každém hnutí mysli. A moc mě bavil barevný filtr, díky němuž celá mizanscéna včetně postav vypadá jako ze starých, dodatečně kolorovaných fotografií a pohlednic. Sice lituju každého, koho nebaví formát "mluvících hlav" (protože právě třeba České století je perfektní), ale u Hovorů s TGM dokážu nižší hodnocení pochopit. Přestože je odkrývání osobností hlavně Masaryka, ale pak také Čapka zajímavé, zpracování už holt tolik zajímavé není. Ne na celovečerní kinofilm. Tohle mělo zůstat jen v televizi.

Díkybohu. Po nepovedených pokusech zoufalého neumětela Roba Zombieho, které naštěstí můžeme spláchnout do hajzlu, je Myers zpět. Jistě, logiku nutno nechat doma, jinak by hodnocení bylo ještě nižší, ale jako Michaelův dlouholetý fanoušek na to kašlu. Jinak bych se moc podivoval nad tím, jak Laurie po 40 letech příprav může dělat tak školácký chyby, proč se v závěru neřešilo, co s jednou z postav (nechci spoilerovat, pardon), nebo dost podivuhodnej zvrat po zhruba dvou třetinách děje. A tak dále. Ale čert to vem, jsem mimořádně spokojenej: je to jízda. Začátek v blázinci bere dech a z nastoupeného tempa se neuhne o milimetr. Krev stříká, Michael likviduje všechny, co mu zkříží cestu, nechybí napětí, skvělá Carpenterova melodie ani odkazy na jiné filmy v televizi - Season of the Witch rules! A pokud někdo nemá originál z osmasedmdesátýho nakoukanej i pozpátku, neuškodí na něj před projekcí mrknout. Díky tomu se pochytá spousta nastražených odkazů na původní film, mnohdy vtipně variovaných. A k tomu atmosféra illinoiského Halloweenu, oldschool ladění, přidržení se ducha originálu a já jsem po dlouhý době z něčeho nadšenej. Navzdory nezničitelnosti pana Myerse i paní Strodeové. Anebo možná právě proto.

Dokonalost. Přestože jsem si po přečtení Palahniukovy knihy nemyslel, že by filmové zpracování mohlo být ještě lepší, tak bylo. Nejen zásluhou Pitta a Nortona, nejen zásluhou Pixies a odlišného konce, nejen tím, že převedením obtížného textu nezmizela původní poetika. Kdo by nechtěl být Tyler Durden? Kdo by nechtěl mít alespoň kamaráda, jako je Tyler Durden? Kdo se nenašel v některé z mnoha myšlenkových "poselstvích" (a to tenhle termín z duše nesnáším)? Byť se neztotožňuju s filmovým anarchismem, i já si našel svoje: mužská generace vychovaná ženami nemá svoji válku, nestane se rockovými a filmovými hvězdami, nestane se opravdovými chlapy, a to nám prostě chybí a musíme si to vynahrazovat jinak. A pokud se vám tahle teze nelíbí, zkuste jinou. Je jich tam dost... Nepamatuju se, že by mi film se stopáží dvě hodiny dvacet utekl tak rychle. Rychlé střihy, brilantní kamera, senzační režijní nápady (dobře, až na tu jeskyni s tučňákem). O Heleně Bonham Carterové jsem před projekcí pochyboval, zda se na Marlu hodí. Stejně jako o Nortonovi coby vypravěči. Beru všechno zpět. Fight Club není jen film. Fight Club je život se všemi esencemi. Mohl bych tu o snímku psát celé hodiny (a ve chvílích volna možná budu), ale zatím se spokojím s jednou lakonickou větou (kterou teda použil Strugackij v reakci na Tarkovského Stalkera, ale who cares): Mistrovské dílo.

Konečně jsem si dohnal jeden z restů, za který mi bylo dlouho stydno. Jedna z věcí, kterou jsem si ze sledování (pohříchu v televizi, takže s dabingem a reklamami) odnesl, je zjištění, že Linda Rybová by nikdy neměla nikoho dabovat. Co se filmu týče, bohužel jsem na rozdíl od diváků před čtrnácti lety samozřejmě pointu znal, takže jsem byl ochuzen o závěrečný "šok". S ním bych možná hodnotil výš. Ačkoli... dobře si vybavuju módu z počátku tohoto století, kdy se filmy se závěrečným zvratem sekaly jako na běžícím pásu. A už tehdy mě štvaly, protože bez několika posledních scén celé dvě hodiny předtím postrádaly smysl a pro mě to byl podraz na diváka, nikoli hra. A v případě Vesnice bych mnohem raději přivítal původní příběh o odlehlé a trochu sektářské vesnici, kterou terorizují podivná monstra z lesa, než to, co se z filmu nakonec vyklubalo. Už proto, že tady naopak právě pointa spoustu dosavadních informací znehodnověrnila. Atmosféra s tušeným tajemným zlem v lese je vynikající, když se ti, o kterých se nemluví, poprvé mihnou v záběru, pouští opravdovou hrůzu, jenže pak... Díky bohu za Joaquina Phoenixe, jenž je coby mlčenlivý mládenec přesvědčivý. Daleko hůř se hodnotí Adrien Brody i Bryce Dallas Howardová, kteří... no, zůstali hluboko za očekáváním, oba dovedou předvést mnohem víc. Hlavně jindy fantastický Brody. Mám s Shyamalanem zkrátka trochu problém a kromě Šestého smyslu jsme spolu nějak nenalezli společnou řeč. A to to pořád zkouším.

Já nevím... já vážně nevím. Bezpochyby jsem to nepochopil, ovšem nejsem si jist, zda bylo co k chápání. Tvůrci na tiskovce po novinářský projekci hovořili o "experimentálním filmu", s čímž lze bez výhrad souhlasit. A já asi nejsem správnej typ na experimenty... nebo prostě nevím. Určitou poetiku jsem ve filmu viděl, ale nebyla mi moc blízká. Viděl jsem tam jasné ozvuky humoru založeného na trapnosti (což je termín, nikoli urážka) v podání členů Vosto5, ale ani to mi není moc blízké. Některé fóry byly senzační (Whitney Houston, máme problém), jiné trapné hluboko pod úroveň (Your Eyes September - to se scénář na víc fakt nezmohl??) Alespoň mě bavili herci: ze všech nejvíc neherec Ondřej Doule jako pošahanej autistickej rodokapsovej robot. Nezklamali ani Tomino Jeřábek a Halka Třešňáková. Velmi potěšily Tereza Nvotová a i v kombinéze příjemně sexy Petr Nesvačilová (jíž bych přál, aby si alespoň jednou zahrála pořádnou femme fatale, protože na to má nejen fyzické dispozice a byla by v tom skvělá). Jenomže co začíná jako podivnost, končí jako mnohem větší podivnost a já už si vůbec nebyl jistej, na co koukám, jestli jsem nic nepochopil, nebo co se to dělo. Strašně bych si přál být na jedné vlně s tvůrci, pak bych si tuhle ujetost bezpochyby užil, a závidím těm, kteří to dokážou. Asi jsem příliš konvenční divák. Nebo... vážně nevím.

Jedna věc se musí McEwanovi nechat - jako jeden z mála spisovatelů nepropadá při psaní scénáře podle vlastní knížky velikášství a touze narvat do filmu všechno, proto jako scenárista na rozdíl od mnoha jiných uspěl. A to říkám jako čtenář, který jeho knihy moc nemusí, protože mu přijdou nudné. Což ani zdaleka není případ malého příběhu, který se jedno odpoledne odehrál na Chesilské pláži. První část snímku trochu nudná je - to je přesně McEwan, říkal jsem si, utápí se v retrospektivách, byť důležitých, a zatímco Edwardova sexuální frustrace roste (taky vám Billy Howie připadá tolik podobný Eddiemu Redmaynovi? Asi je to tím účesem, nevím, ale po zhlédnutí traileru jsem se musel přesvědčit, že to není on), roste i divácká frustrace s na první pohled nedůležitými odbočkami. A k tomu ta autorská ironie, McEwan Edwarda vykoupe v trapnosti a fakt ho nešetří, až mi ho bylo líto - vysmějou se mu číšníci, nemá se komu svěřit se svým úspěchem, nervozní upjatá novomanželka, zaseknutý zip na jejích šatech, a to všem katastrofám není zdaleka konec... Druhá část ale dostává grády. A ta mozartovsky dokonalá hudba! Přestože se úplně poslední scéna vlastně dala předvídat zhruba 45 minut dopředu, stejně mě dostala a dojala (za to ta čtvrtá hvězda při zdejším hodnocení). Do té doby dost chladná a odosobněná režie umožňuje prožít si Edwardův smutek naplno. Přiznám se, soucítil jsem s ním. Hlavně proto, že to je po Lady Bird další film, který opět doložil mou platonickou lásku k Saoirse Ronanové, A to se mi přitom fyzicky vlastně nelíbí. Zvláštní. Zvláštní stejně jako frustrované odpoledne Chesilské pláži. Holt má předmanželskej sex smysl.

Zatímco v Chatě v horách se Drew Goddard vypořádal s horory, Zlý časy v El Royale jsou další žánrovou poctou, tentokrát věnovanou Quentinu Tarantinovi. Goddard vystavěl komplikovaný pulpový příběh s retro laděním (zlaté časy El Royale zažil v 50. letech, zlé časy se odehrávají 60. letech, takže má špičkovej dobovej soundtrack) a věrný žánrovým pravidlům si pohrál s každičkým detailem. Nejde v ní jen o ukrytý balík peněz, ale i třeba tajnou pásku, na který je zachycený někdo „mrtvý a slavný, kdo dělá velmi neslušné věci“. Na koho se odkazuje, je zřejmé, a že se (opět v rámci žánrových pravidel) divák nedozví, co na natočené pásce vlastně je, lze dopředu dobře tušit. Zvratů tu je víc než u Hitchcocka, nikdo není tím, jakým se zdá, ne náhodou se děj odehrává zrovna ve čtyřech hotelových pokojích... Jenže zatímco v Chatě v horách Goddard svou poctu hororům zvládl, tady ve snaze vyrovnat se svým vzorům příběh přece jenom překombinoval. Byl to záměr, který ale tolik nevyšel – nenadálé zvraty začínají být postupem času trochu otravné, aby se do filmu všechny vešly, stopáž se natáhla na 142 minut, čímž se unaví počáteční spád a přijde uspávací nuda. Geniální dialogy, jaké píše Tarantino (a proto jsou jeho filmy o partě gangsterů, kteří jenom postávají ve skladišti a u toho klábosí, tak zábavné), Goddard napsat zatím nedovede. Plus Jeff Bridges, úžasně slizkej knírkatej Hemsworth a Cynthia Erivo má famózní hlas. Mínus je Dakota Johnsonová, která sice nedostává nařezáno jak v Padesáti odstínech a ohání se brokovnicí, ale hrát podle mě pořád neumí.

Zbytečně roztahané (ani zdaleka to nemuselo mít dvě a čtvrt hodiny), přitom plno věcí chybí (manažer změní Ally barvu vlasů a bum, je tu nominace na Grammy, bez vysvětlení, prostě najednou), a tak je střední pasáž krutě nudná. Přičítám to především Cooperovi a faktu, že jde o jeho režijní debut, zatím si za kamerou není ani zdaleka tak jistej jako před ní. Naštěstí tam je senzační, jeho Jack je suverénně nejzajímavější a nejsympatičtější postavou celého filmu. Oscarovou nominaci bych mu za něj jistě přál, byť si myslím, že sošku mu sebere Ryan Gosling. Naopak ani zdaleka si nejsem jistej Lady Gagou. Zpěvačka je to famózní, což uznávám, jakkoli mě její písně žánrově naprosto míjejí. Ale herečka...? Já jí žádnou z emocí nevěřil, vůbec mi nepřišla tak přesvědčivá. A její postavě by patřilo dát pár facek, a to nejen v rámci tématu "komerční úspěch vs. umělecká pravdivost", který film sice nastiňuje, ale nakonec nijak nedořeší. Mnohem víc se tu v melodramatu o moderní Popelce řeší vztah, který ani není nijak výjimečný - chlap prostě víc chlastá. Takže za sebe oceňuju především Bradleyho Coopera - herce. Ale nějak nic moc víc... Byť vzhledem k nafouklému hypu o dalších oscarových nominacích nepochybuju, v jejich proměňování moc nevěřím.

Přestože dávám plný počet, klidně bych půlhvězdu ubral, a to především za kameru. Sice si na kamerové hrátky člověk u Chazella zvykne, ale tady bylo to ruční roztřesení na mě prostě moc. Ale jinak? Obrovská spokojenost. Ať už s příběhem, který vychází spíš z postavy Armstronga jako člověka (manžela a otce) než vesmírného hrdinu, stejně civilně pojatý patos (trocha ho tam je, ale jen tak akorát), důraz na důležitost posouvání lidského poznání, tradičně skvělou Hurwitzovou hudbou nebo rozmáchle pojatým přehledem vývoje programu Gemini a Apollo. Dovedu si představit, že se u té "technické" části bude někdo nudit, ale třeba mě to bavilo nejvíc. A k tomu Ryan Gosling - už po La La Landu jsem ho vzal na milost, a v Prvním člověku je bezchybnej. Naprosto. Pokud mu loni Oscara sebral Casey Affleck, za půl roku si pro něj Gosling dojde, neumím si představit, že by se tak nestalo. Navíc ten retro feeling mu hodně pomáhá. Samozřejmě v tom není sám, skvělá je i Claire Foy nebo mě hodně bavil Jason Clarke jako chudák Ed White, ale Gosling si je strká do kapsy všechny. A úplně nejlepší? Samotné zpracování přistání na Měsíci. Chazelle je génius. Dokonale propojil obrazové a zvukové výrazové prostředky v naprosto dechberoucí okamžik, kdy se otevřou dveře lunárního modulu a před Armstrongem a diváky je měsíční krajina...

Patrně nejlepší Hřebejkův film, což sice vzhledem k jeho klasicky českému "laskavému stylu" není žádná výhra, ale Musíme si pomáhat mezi jeho filmografií vyčnívá jako jednooký mezi slepými. Líbí se mi tu ale hlavně tři věci. Jedním z nich je nečernobílé vykreslení Čechů a Němců: ne všichni Němci jsou parchanti a ne všichni Češi oběti, bylo to daleko složitější a nakonec se Češi chovali jako stejnej dobytek. Kvůli tomu překousnu i fakt, že si nakonec "všichni pomáhají". Osobně takovou vírou v dobré lidstvo netrpím. Zadruhé mě nečekaně dostalo při prvním sledování napětí, jež mě většinu stopáže příjemně znervózňovalo: jak to bude s židovským klukem? Dozví se o něm Horst Prohaska dřív, nebo později? Co bude dál? Nějak jsem tomu uvěřil. A to bylo fajn. A za třetí mě bavili herci. Přestože - a to musím zdůraznit - přestože dost přehrávali, a to jak Jaroslav Dušek, tak Anička Šišková. Joo, tady byla ještě fajn milfka. Letos v létě jsem s ní dělal rozhovor pro Instinkt a ejhle. Věk nezastavíš, no. Oba jsou ve filmu výrazní, oba jsou přesvědčiví, ale zároveň je v jejich hraní obrovská porce ironie, kvůli které bych Českého lva Šiškové ten rok nedal... Což neplatí o Polívkovi, který je každým rokem lepší a vyzrálejší jako pravá valašská slivovice. I v jeho hraní ta ironie byla cítit, ale mnohem lidštěji než u zmiňovaných druhých. Naopak jestli bych něco vedle klišé a té hřejivé lidskosti (brr) vytkl, tak podivnou roztřesenou kameru (asi umělecký záměr, který jsem ovšem nepochopil), strašně nesympatického Kassaie, zbytečně dlouhou stopáž a takovou tu "českost". Ovšem jsou to vlastně maličkosti.