Willy Kufalt

„Bez času neexistujem.“  Říkal jsem si, že si Luc Besson tropí z diváka totální srandu, když předhazuje děj plný šílených zvratů až absence logiky a navrch kombinuje akční „béčko“ s prostřihy na přírodopisný dokument a přednášky o lidském mozku. Jenže záhy jsem si uvědomil, že stejnou srandu, jakou má režisér ze svého diváka, nabývám z jeho filmu i já... a že jsme se tím ocitli zřejmě na jedné vlně, protože jsem se bavil od začátku do konce! Lucy jsem si užil jako skvělou parodii, která míchala žánry, stejně jako Evropu s Asií, dělala si srandu z akčních i (pseudo?)artových filmů a nejednou mě hlasitě rozesmála, aby mě přesto napínala a přesto uzemnila (byť vcelku absurdně vyvozenými) myšlenkami na témata existence člověka, také fascinovala svými triky a šílenými nápady. Klidně přeskočí z brutální akce do vědeckého výkladu o lidských buňkách, z francouzské policie k čínským mafiánům, kteří protože jsou bojovníci z Východní Asie, tak zde v jedné scéně i létají(!)... jenže ona ta Lucy mě k závěru i dostala ještě víc, když za stále rychleji gradovaného vyvrcholení spojila a vypointovala i některé zdánlivě nesouvisející motivy či WTF bizarní paralely z úvodu filmu, že jsem zíral. Scarlett jako superžena výborná, celkově nespoutaná jízda s postupně očekávanou gradaci až na 100% nadmíru zábavná a závěrečná cesta v čase mířící až k setkání Lucy s Lucy fenomenální... [85%]

„Nijaký predpis mi nezakazuje hrať na trubku.“ / „A poznáte predpis, ktorý by to doporučoval?“ :o) První povídka mě oslovila osobitým nádechem své doby, silnou lyrickou atmosférou ve svém závěru a hlavně zajímavou konfrontací naplněnými dialogy mezi soudním prokutárotem a předsedou města či ředitelem školy. Scéna, kde se dva znich během dialogu v chůzi, s dělícím plotem mezi nimi, pozastavují nad dírou v plotě a místními delikventi, zatímco jenom díky této díře si mohou před rozloučením hned dvakrát(!) podat ruky, zavání až absurdní satirou. Přesto mě první povídka o žalobci až tolik nenadchla a k mým silným dojmům více přispěly až následující dvě, jak s citem rozehrány nemocniční, advokátské i politické povídánky s pacientem v podání Zdeňka Štěpánka, tak hned dva spojené příběhy dvou manželských dvojic v protikladných fázích života, kde dominuje Ladislav Pešek v postavě soudce. Všechny tři povídky pojí výrazná postava muže soudní profese, kterého však výrazně poznáváme i mimo pracovní náplň (ve druhé povídce dokonce jen mimo soudní prostředí), poslední však působivě přímo gradovala paralely mezi pracovním a soukromým životem Peškovy postavy, pokud jde o záležitost ve věcech manželství a rozvodu. Velmi pěkně se tu rovněž pracovalo s prvkem fotografií, které od archivních ukázek v oblíbené krabičce až po dvě aktuální momentky dotvořily posmutnělé, leč intenzivní završení jednoho příběhu. K tvorbě Petra Solana jsem se tímto vrátil po dlouhé době a rozhodně mě, i se skvělými herci a výbornou atmosférou, oslovil dalším šedesátkovým počinem. [85%]

Cože? Finské drama s Luďkem Munzarem? – zíral jsem nevěřícně na hlavičku filmu, který před pár dny vytáhli na ČT art. Luděk Munzar je dlouhodobě mým oblíbeným hercem a vůbec jsem neměl tušení, že někdy něco točil pro finskou televizi a ještě zajímavější byl fakt, že šlo o inscenaci hry, která se u nás pro zákaz téměř nehrála. Těšil jsem se hodně a zpočátku byl přes studiový charakter vyloženě nadšený, když jsem si potvrdil, že mě pan Munzar pořád dokáže naprosto přikovat svým výkonem k obrazovce, i v takto zapadlém snímku, ze scénáře se rýsovala celkem zábavná hříčka mezi mužem a ženou a byl jsem potěšen rovněž skvělou Janou Hlaváčovou, která však nakonec měla jen minimální prostor. Jenže ta Málková, ta Málková, která tu bůhvíproč byla obsazena do tak rozsáhlé titulní role... Ty její zmateně afektované a hysterický výlevy jsem už po 15ti minutách přestával snášet a přesto, jak hezky vypadá, mi celkem brzy kazila dojem z celé inscenace. Bohužel nenadchlo mě ani režijní pojetí, které pro vyvolání dynamiky začne šaškováním se židlemi po studiu a pokračuje vedením k vyjádřování emocí pomocí sklánění hlavy či rovnou pokládání půlky celého těla(!) na židle, na stoly, k závěru až padáním herců na zem. Chvíli jsem si myslel, že se těmito sklony snaží režisér snaží pomoct v již tak rozpačitém výkonu Málkové – i když tím to teprve vyznělo zoufaleji, ale když ke konci upadá hlavou na stůl zády k divákům i Munzar, který jinak přes drobné výkyvy povětšinou můj dojem pozvedal a často vnášel do atmosféry kus civilního projevu, to už jsem nestačil trapně zírat. S Grossmanovou stylizovanou režií jsme si značně nesedli a z dnešního pohledu budí ve mně místy rozpaky. [65%]