Willy Kufalt

Hmm, takže další artový horror pro teenagery? Nedávno jsem viděl Thelmu, nějaký rok zpátky Ať vejde ten pravý a čumím, kolik tvůrců se dnes pokouší skloubit drama o dospívání s fantaskním horrorem a zároveň stylem festivalového artu. Tato německá Noční můra mi sice z těchto filmů přišla nejlepší, ale... První půlhodinu jsem trochu zmateně, částečně lhostejně sledoval střídající se dvě podoby filmu, z nichž jednu představovalo paření mládeže v doprovodu dunícího techna a nepříjemně epilepticky blikajících světel, zatímco druhou bylo relativně slušné teenagerské drama, které však k protikladu onoho pařícího běsnění nasadilo až neúměrně pomalé tempo. Svůj smysl ta úvodní půlhodina směrem k dalšímu vývoji motivů měla, jen jsem se do toho stylu dostával obtížně a i později pocítil pár výkyvů, pročež mi ten film nepřinesl tak mimořádný zážitek. Po půlhodině se ale TO překvapení, o něž kráčí ve fantastické zápletce, plně objeví a pak už bylo pro mě zajímavé sledovat napínavý vývoj bizarně přátelského až telepaticky propojeného vztahu mezi dívkou a něžným monstrem, či-li originální a novou krásku a zvíře v době mobilů, v konfrontaci s problémy dospívání, mládežnických zájmů a rodinných vztahů. Závěrečná scéna, zdůrazňující jak potřebu vzájemného pouta, tak nedostatek tolerance jinakosti v běžné společnosti, mě svým lynchovsky snovým pojetím doslova ohromila. Jinak ale, ač se to zde týče jen vedlejších postav, za krátkou dobu jsem viděl už druhý film, v němž současná mládež užívá drogy a je to vykresleno jako něco úplně normálního až bezproblémového... a tohle procitnutí mě celkem děsí. [65%]

Za poslední dny u mě už třetí šedesátkový film Zbyňka Brynycha a od prvních minut mám jasno, kdo za filmem s takto nadstardantními až avantgardními záběry stojí! :-) Já od něj už dost filmů viděl tak 6–8 let zpátky, ale plně propádávám Brynychově kinu a jeho unikátnímu stylu až teď. A pátý jezdec je Strach má vyladěný téměř každý záběr, někdy až do geometrických detailů, nečekané střihy mě často upoutávají netradičními asociacemi (třeba z houslových strun na prádelní šňůru), nejeden výjev v sobě ukrývá působivou symboliku (za všechny ty mříže u sešlosti v kavárně – což je po hudební a vizuální stránce celkově mimořádná scéna, mísící tolik různých emocí a vrcholící nejdřív ohromným sborovým zpěvem a pak drtivým zvratem), navrch excelentní herecké výkony, zejména Miroslava Macháčka v roli židovského doktora. Dostávaly mě mnohé přechody z často abstraktních psycho výjevů do vnitřní psychologie Macháčkovy postavy, když pronáší dlouhé monology nebo se ocitá v konfrontaci s dalšími postavami... a pak ty tiché pohledy v obličeji zoufalého hrdiny. Výborný byl i Vinklář (kterého jsem s tou brýlatou vizáží ušlápnutého zrádce, se změněným projevem dlouho nepoznal) nebo cynicky bezemoční Vršťala, i další... Co mi jediné vadilo, že pár scén je místy až moc ukřičených a doslova nepříjemně kakofonických, ale se stupňující situací pana doktora a atmosférou v činžovním domě (a zvláště ve sklepě) na mě to podání uměleckým způsobem přeneslo tak sugestivní prožitky tísně, neklidu, napětí a hrůzy ze společenského útlaku, že i lopata padající hlasitě mimo záběr to pouze dokonale podtrhla. Lhostejně hrdé procházení paničky s chůzí kolem mrtvoly až absurdně mrazivým způsobem naplnilo doktorova slova, že „hrdina je člověk, který umřel zbytečně. Narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí.“ [90%]

Na svůj žánr (thriller s prvky horroru) je Mlčení jehňátek určitě výrazně nadprůměrně inteligentním filmem, s nejedním silným dialogem (obzvlášť mezi Clarice a Hanibalem), řadou efektních i silných scén, které se vryjí po zhlédnutí do paměti, hutným napětím a nakonec i dostatečným propojením všech motivů, přestože některé se můžou zdát na první pohled nesouvisející či dovršené s nepatrnou pointou (...ale i pár záběrů na motýly postačí, nějaký čas po šokujícím nálezu záhadné larvy). Snad akorát linka s Hanibalem, který po jednom z překvapivých zvratů z filmu dlouhodobě zmizí, mi připadala trochu neuzavřená, resp. po poslední dodané scéně jakoby záměrně otevřená pokračování filmu (možná již knižní předlohy?) v případě úspěchu. Celkově ale nemůžu říct, že by mě tento film sebral a nadchl až tak, jak jsem od podobně uznávané klasiky podvědomě doufal – byť herecké výkony byly vynikající (což jsem u Jodie Foster i Hopkinse očekával, ale Scott Glen vyloženě překvapil) a déle než první třetinu filmu jsem i vyloženě nadšen byl, hlavně tou precizně atmosférou budovanou v komorním stylu na pozadí dlouhých vtahujících dialogů. Pak se to ale s mými dojmy nějak zlomilo, poté co, samotný děj čím dál víc směřoval až k tradičnímu thrilleru s krimi zápletkou. U mě tedy rozhodně zvítězil Mannův Červený drak (nebo-li „Lovec lidí“) z roku 1986. [75%]