Neiti Julie
VOD (1)
Obsahy(1)
Nejznámější hra švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga z roku 1888 vypráví příběh svatojánské noci o aristokratce Julii a jejím sluhovi Jeanovi. Po bujarém večeru jejich vzájemná náklonost přeroste ve společně strávenou noc, která nadobro změní jejich životy. S uvědoměním si všech možných následků překročení zažitých společenských konvencí přichází vystřízlivění, obavy a těžké vyrovnávání se s nastalou skutečností. Co dál? Je vůbec možné před ní utéct či zapomenout? ... V rozmezí 6. až 8. července roku 1969 mohli diváci mezinárodního letního kulturního festivalu ve finské Jyväskylä (Jyväskylän Kesä – Jyväskylské léto) zhlédnout Slečnu Julii v nastudování přední osobnosti českého divadla Jana Grossmana, jenž patřil k nejlepším evropským režisérům. Inscenace vznikla přímo pro tento festival na základě úspěchu Grossmanova Krále Ubu, se kterým zde v roce 1967 hostovalo Divadlo Na zábradlí. Záznam Slečny Julie byl natočen po uvedení na festivalu v televizním studiu v Helsinkách. Díky tomu se nám dochovalo unikátní jevištní dílo, v němž excelují Marie Málková (Julie), Luděk Munzar (Jean) a Jana Hlaváčová (Kristina). Inscenaci dali život také Miloslav Klíma – dramaturgie, Vladimír Nývlt – výprava, Irena Nývltová – kostýmy a Ivan Palec – produkce. Hudební doprovod k dílu složil Zdeněk Šikola. Nešlo však pouze o jednorázovou festivalovou produkci – Slečnu Julii Grossman nastudoval pro Herecký kabaretní klub Na forbíně, který od roku 1969 působil v Malostranské besedě coby jedno z uskupení Pražského kulturního střediska. Nové divadlo však bylo již v roce 1970 zakázáno, a tak se Slečna Julie stihla kromě Finska odehrát pouze na zájezdě v Mariánských Lázních. Grossmanova inscenace se českému publiku představila po bezmála pětapadesáti letech od svého vzniku díky objevu ve finském televizním archivu, který iniciovaly vzpomínky jejího dramaturga Miloslava Klímy. (Česká televize)
(více)Recenze (5)
Vášeň, která se mění v neovladatelnou posedlost. City, které se nikdy neproměnily v lásku. Past, z níž není úniku. Provokativní Strindbergova hra nachází pod režijním vedením Jana Grossmana ve zdánlivě známých skutečnostech nové významy, takové, které mohou překvapit i současného diváka. Grossmanova inscenace totiž nestaví do popředí postavy, ale spíš jejich myšlenky, skryté emoce a potlačované fantazie, s nimiž potom buduje zneklidňující atmosféru neodvratitelného pádu. A jak Marie Málková, tak především strhující Luděk Munzar, jehož portrét bezvýznamného sluhy s krásnou tváří, tohoto samolibého primitiva cynicky zneužívajícího svého postavení k osobnímu prospěchu, vyhovují této vnější i vnitřní charakterizaci s takovou přesvědčivostí, že je radost se dívat. Svrchovaně moderní inscenace odpovídající naprosto současnému vnímání lidských vztahů, akcentující s naléhavou, formálně promyšlenou jistotou obecný společenský a mravní rozklad. ()
Cože? Finské drama s Luďkem Munzarem? – zíral jsem nevěřícně na hlavičku filmu, který před pár dny vytáhli na ČT art. Luděk Munzar je dlouhodobě mým oblíbeným hercem a vůbec jsem neměl tušení, že někdy něco točil pro finskou televizi a ještě zajímavější byl fakt, že šlo o inscenaci hry, která se u nás pro zákaz téměř nehrála. Těšil jsem se hodně a zpočátku byl přes studiový charakter vyloženě nadšený, když jsem si potvrdil, že mě pan Munzar pořád dokáže naprosto přikovat svým výkonem k obrazovce, i v takto zapadlém snímku, ze scénáře se rýsovala celkem zábavná hříčka mezi mužem a ženou a byl jsem potěšen rovněž skvělou Janou Hlaváčovou, která však nakonec měla jen minimální prostor. Jenže ta Málková, ta Málková, která tu bůhvíproč byla obsazena do tak rozsáhlé titulní role... Ty její zmateně afektované a hysterický výlevy jsem už po 15ti minutách přestával snášet a přesto, jak hezky vypadá, mi celkem brzy kazila dojem z celé inscenace. Bohužel nenadchlo mě ani režijní pojetí, které pro vyvolání dynamiky začne šaškováním se židlemi po studiu a pokračuje vedením k vyjádřování emocí pomocí sklánění hlavy či rovnou pokládání půlky celého těla(!) na židle, na stoly, k závěru až padáním herců na zem. Chvíli jsem si myslel, že se těmito sklony snaží režisér snaží pomoct v již tak rozpačitém výkonu Málkové – i když tím to teprve vyznělo zoufaleji, ale když ke konci upadá hlavou na stůl zády k divákům i Munzar, který jinak přes drobné výkyvy povětšinou můj dojem pozvedal a často vnášel do atmosféry kus civilního projevu, to už jsem nestačil trapně zírat. S Grossmanovou stylizovanou režií jsme si značně nesedli a z dnešního pohledu budí ve mně místy rozpaky. [65%] ()
Já jsem nadšená. Esence ryzího herectví. Výteční Luděk Munzar, Máša Málková a Jana Hlaváčová. Já mám takovou radost, že se záznam našel v archívu finské televize. Nedávno se našel záznam Karla Kryla v Dánsku ( 70. léta) a teď tento skvost. A nešlo by ještě něco do třetice nalézt? ()
O co je paní Málková herecky slabší, o to pan Munzar silnější. Režii jsem cítila poněkud přeexponovaně, místy libující si ve strojenosti, to ovšem lze přičíst roku vzniku divad. záznamu. Paní Hlaváčová však byla nenuceně i nevynutitelně "svá", tak jak její herectví znám a obdivuji. Považuji záznam za nadstandardní nabídku televize mimo okruh běžné "konzumace", za což jsem vděčna. ()
Je skvělé mít možnost shlédnout tento raritní záznam a vidět na vlastní oči režii slavného Jana Grossmana, která měla ty nejvyšší parametry. Herecky exceloval především Luděk Munzar, výtečná byla i Jana Hlaváčová, jen měla poněkud menší prostor v této hře. Překvapením ale pro mě bylo, že Marie Málková už tenkrát trpěla neduhem dnešních mladých herců - totiž, že nezvládala patřičně jevištní řeč, takže jí občas nebylo rozumět, čímž bohužel poněkud narušila pro mě jinak perfektní zážitek z této inscenace. Proto jsem bohužel nemohl dát plný počet hvězdiček. ()