Willy Kufalt

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%]

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%]

Takže po Dámě v jazeře máme tady další noir s výraznou subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy – tentokrát však jen během první třetiny do zásadního zvratu, kdežto i tam jsou občas vloženy záběry z jiných úhlů pohledu. Což je ale určitě fajn, pokud se s originálním filmařským prvkem napodruhé pracuje již jinak, postup se tudíž nestává tak repetitivním, navíc tato volba snímání má zde i svůj hlubší smysl, když tvář hlavní postavy spatříme až ve chvíli po plastické operaci se změnou identity. Úvodní třetina s útěkem z vězení a několika střety oplývala skvělou atmosférou (včetně zdařilé surrealistické sekvence!), s propuštěním pacienta s novou identitou „na svobodu“ rostla očekávání, ale pak napětí jaksi zamrzlo ve spleti vztahů a romantiky a přes hezkou černobílou estetiku, která tomu v této chvíli však dodávala spíše mírný chlad, mě to jaksi nebralo. Dech plně pro mě nabrala Temná pasáž až v poslední třetině s odchodem nejednoznačného hrdiny Vincenta za hledáním a objasňováním pravdy, kde se napětí doplňovalo s mírným ironickým nadhledem... Nakonec jsem dost dobře bavil, vzhledem k zmíněné prostřední části na mě nefungoval film po celou dobu. Některé scény (např. setkání s policistou v baru), černobílé záběry, vedlejší postavy i ten výkon Humphreyho Bogarta jsou zde přímo ikonické, ale celkový zážitek z noirové dobovky tady vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky: [70%]

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a onemělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomýšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%]

Kdyby se ve více scénách ve druhé polovině Aprílu neobjevilo vyrůstající dítě, ani zde nenajdu prvek, na základě kterého bych si jasně potvrdil přítomnost onoho časosběrného experimentu s hraným filmem točeným po epizodách v průběhu několika let. A kdybych si předem nepřečetl zdejší obsah, tak si ono plynutí několik let v průběhu filmu snad vůbec neuvědomuji. Mít možnost přesně se časově orientovat v každé scéně (dochází-li mj. na reflexi lokálních událostí v Itálii s prostřihy na /rovněž nedatované/ TV reportáže) a vědět, kolik času v prostřizích ze scény na scénu vždy uplyne, snad by Apríl na mě fungoval ještě víc. Jinak... Nanni Moretti je vcelku zajímavý týpek, který svůj opětovný narcismus naštěstí tady vyvažuje úspěšným nadhledem, navíc takto na chvíli nechat diváky po celém světě nahlédnout do své duše nejen coby filmového tvůrce (což se v jeho počinech děje naopak často), ale i coby člena rodiny: jako otce, manžela, syna atd. v zcela úpřimně působících rodinných záběrech, si žádá celkem slušnou odvahu. Apríl bych asi jednou větou popsal jako sérii střípků z běžných dnů angažovaného umělce-filmaře: v soukromí, v zákulisí i na place. Poněkud jsem se minul se závěrem, kde si samotná existence tohoto filmu a vyústění metafilmové linie o přípravě podobného projektu značně odporují, když oproti reálnému Morettimu (ten svůj Apríl, když ho můžeme sledovat, dokončil) dá filmový Moretti přednost natáčení jakémusi studiovému muzikálu (který snad reálný Moretti nikdy nenatočil) a já tápu, co mi chtěl „básník s kamerou“ tímhle protikladem říci. Dávám silné 3 hvězdičky za často zajímavé sledování a humor; mínusy doprovází taky pocit, jakoby NM často točil dokola ten samý film v různých variacích, subjektivně za mě s jednou slabšími až mnohem horšími, jindy i lepšími výsledkami. Jako časosběrná filmová série to dohromady není zase špatné (ačkoliv Sogni d'oro...), ale oslovuje mě ní Moretti opravdu střídavě, jak kdy a jak čím. [70%]

Uf, jestli jsem u Zločinů budoucnosti (paradoxně o rok mladších, ale pro mě díky myšlenkové hutnosti o stupínek nad Titanem stále vítězících) zíral nad filmem, který i v aktuální post-covidové době dokáže posouvat hranice do čehosi šokujícího, zatím snad neviděného a přesto působivého, u Titanu mám kromě podobných dojmů zároveň pocit filmu, na jehož plné vstřebání i přes úderný prožitek nejsem až tak plně připraven a společnost kolem nás možná také ne – ono jedna věc jsou globální trendy vysoké kultury, kde dnes často vládne bezmezná adorace LGBT+ včetně genderových odchylek absurdních rozměrů a druhá věc pak vnímání běžných lidí, když v r. 2024 slyšíte třeba, jak se učitelka po hodině rozpovídá ze šoku, že jedna žačka, s níž měla zrovna tu čest, je sice děvče, ale vypadá úplně jako chlapec a že to je neskutečná hrůza... Postava otce ztraceného syna v Titanu, kterou ztvárňuje Vincent Lindon, je pak až extrémním protikladem k podobné zkušenosti, s bezmeznou vstřícností k úplně jakékoliv bizarní odchylce rodové i přírodní identity člověka – protikladem, jaký bych si možná v realitě úplně nedovedl představit, byť je ve hře láska k synovi, na konci i k potenciálnímu v... (ale to už by byl spoiler). Poslední záběr se závěrečnou pointou mě v kombinaci s výrazem otce a hudbou úplně rozsekal a šokoval (a to jsem onu bizarní pointu znal předem, jen jsem si nedokázal přestavit ztvárnění) a zároveň posunul již tak úderný, šílený, mrazivý, napínavý a hlavně nepředvídatelný thriller s prvky rodinného dramatu i body horroru přímo do sci-fi! Pomrkávání na Davida Cronenberga v první třetině (zvláště Rabid a Crash) je značné, ale pak si jde režisérka svou cestou a ve finále mě tato zvrácená odysea s hledáním identity, vnitřní nápravy, spolupatřičnosti a lásky dostala, přestože nejedna scéna byla pro mě silně nepříjemná až nechutná a morální aspekt značně kontroverzní.... Nejen závěr, ale i jedna z úvodních scén erotického tance na luxusním barevném autě je svou atmosférou a hrou s barvami za mě mimořádná! Velmi silná čtyřka. [85%]

Jugoslávské klasiky až na výjimky zatím nemám příliš nakoukané, ale dokážou mě příjemně překvapit, mj. tím, jak otevřené, provokativní nebo žánrově nevšední filmy dokázali natočit a uvést v 80. letech již nějaký ten rok před perestrojkou. Balkánský špion funguje jako skvělá komedie, ve které hodně hraje prim výkon Bata Stojkoviće v roli podomního špiona (a zvlášť Zvonko Lepetić coby bratr také zdatně sekunduje). Mnohé kuriózní rodinné příhody a více scén, třeba Stojkovićův výklad v noční čepici u promítání fotek nebezpečných osob, jsou správně zábavně absurdní. Po hodině se však film plně zvrtá do stále šíleněji gradované situace, kdy dlouhodobě nevinná hra, rodinný úlet a náhodné podezřivání projdou do fáze evokování praktik totalitního režimu. Film nadále baví svým humorem, ještě více při vyběhnutí do ulice graduje i svou grotesknost, ale současně přibaluje nekompromisní facku spějící do stavu doslova na pokraji infarktu a tekoucí krve. U mě úderný zážitek. [85%]

István Szabó často své filmy zasazuje do hudebního a divadelního prostředí, což se stalo i tady a pokud se Schůzka s Venuší věnovala zákulisní přípravě představení opery, většinou mě toto dění zkoušek a bohaté spolupráce umělecké i organizační bavilo sledovat. Padaly zde narážky i na politickou minulost vybraných národů, což u Szabóa nepřekvapí, byť tentokrát se tak děje jen v několika dialozích. Bohužel na můj vkus z divadelní scény a umění ten film často sklouzával až k bulvární zápletce mileneckých vzplanutí a nekonečných intrik mezi herečkou, která mě zaujala spíše napůl, a divadelním režisérem, který mi byl svým místy až zfetovaným projevem těžce nesympatický. Až na pár scén jsem se jako u komedie nebavil (a docela je vidět, že to není Szabóův žánr a vedle bulvárnosti sahá možná zbytečně také až k menší vulgárnosti) a způsob podání mi nepřinesl moc příležitostí procítit drama. Jako satira snad. Zajímavý film svým prostředím a možná i celkovým sdělením, ale ne úplně pro mě, byť vybranými scénami ze zákulisí umění i Erlandem Josephsonem v jedné z rolí mě určitě potěšil. [70%]

Děj ve stylu mozaiky sledující několik postav ve městě i jednoho muže ve vězení přináší ze začátku zdánlivě samostatné příhody, či chcete-li střípky osudů postav. Postupně je nejen rozvíjí, ale i propojuje a nechává vygradovat ve skvělém finále s atmosférou zavánějící filmem-noir. K závěru se tu neobvyklým způsobem mísí napětí v boji o život, nevšední romantika i závan melancholické nálady ve společnosti starého barmana v opuštěném nočním podniku. Jeho kavárna uvnitř v plném provozu s hosty během dne pravidelně dodává jedinečnou atmosféru příjemně živoucího dění za starých časů a také pozvedá můj dojem z filmu, který místy přeci jen oplýval delšími rozjezdy a v jedné chvíli i přílišnou hysteričností blond dívky v nesnázích. [75%]

Dívám se a cítím takové jemné, neobyčejné okouzlení kouzelně vyladěnými filmovými obrazy, krásnou hudbou, půvabnou herečkou, drobnými střípky vlastně všedního života i velkými emocemi... jak to ve svých filmech dokáže nabídnout právě Krzysztof Kieślowski. Nepostřehl jsem napoprvé jistě všechny detaily, které by mi umožnily vnímat veškerá propojení příběhů národnostně odlišných hudebních umělkyň, jmenovkyň i dvojic Veronik – nebo snad přímo dvou paralelních verzí osudu jedné Veroniky? Nicméně nechával jsem se vést atmosférou, procítěnými okamžiky, událostmi a zásadními rozhodnutími, až do zajímavě prolínajících se motivů v obou životních osudech a snad nejmysterióznějšího vyústění v závěru. Dvojí život Veroniky je pro mě jeden z filmů, kde cítím, že na konci možná nechápu úplně vše, ale s procitnutím v spleti možných paralelních světů se cítím být povznesen z pobytu na onom místě, kde spolu pomyslně mluví pouze divák, režisér, herci a samotný film. Kieślowski to opět dokázal a dává tady již znát, jaké zážitky (pro mě však ve dvou ze tří případů ještě silnější) nabídne následně v rovněž skvělých Třech barvách. [85%]