Martrix

Madla z cihelny není jen další z mnoha komediálních operetek, jakých chrlil Slavínský čtyři do roka. Tentokrát je scénář propracovanější, má v sobě pár záludností a nemalou míru dramatična. Možná i proto má na komedii netradičně dlouhou stopáž. Zprvu mi trošku vadilo idealizování bohatých, ale uvědomil jsem si, že tenkrát se šlechta k chudým chovala opravdu mnohem lépe, než co dnes předvádí novodobí zazobanci. Takže ten příběh nemusí být jen dobovým kýčem. Tu komediální část obstarával Hugo Haas. A jak jinak opět v postaršené postavě; v době natáčení mu bylo 32 let, ale hrál staršího vdovce. Role barona Dolanského mu skvěle sedla. Naplno využil svých verbálních dovedností, ale i vzhledu. Je škoda, že v té době nebylo zvykem snímat herce zblízka, že jsme si nemohli užít detailnější záběry jeho mimiky. V některých momentech vydá pohled do očí za tisíc slov a nepochybuji o tom, že kdyby dnes někdo dělal remake... . Bohužel pro Lídu Baarovou podobná slova chvály nemám. Konzervatoř nedokončila, vlastně neměla formální herecké vzdělání a v roce 1933 hrála teprve druhým rokem; a žádná sláva to nebyla. Nepatřím sice ke kritikům, kteří ji obecně za dobrou herečku nepovažují, ale ano viděl jsem filmy, kde jí to sedlo mnohem víc. Kdo ale opět nezklamal, byla Tonička Nedošínských a potěšila i malinká rolička Světly Svozilové...moc jí to slušelo. No a to je asi tak všechno. Snad ještě zmíním nevýraznou hudbu a písně. Přesto... . Díky zajímavému mixu komedie a dramatu se společenským přesahem, vznikly velmi dobře fungující pasáže, takže považuji celý film za nadprůměrný, lehce vyčnívající z typické produkce té doby.

Vlasta Burian byl.... stále je král komiků. Jak jinak si vysvětlit, že i tuto nepříliš dobře hodnocenou archiválii vidělo tolik lidí. Svůj díl na tom má jistě i jméno M. Friče, ale pravdou je, že tento kousek nemá dostatek dobrých momentů, abych ho doporučil běžnému TVlouskáčkovi. Dvanáct křesel je OK spíš pro filmové fajnšmekry, případně pro velké fandy chechtkinga Buriana. Jak to celé dopadne ...kam příběh směřuje, bylo zřejmé po pár minutách, takže dvě třetiny filmu vyplňoval situační humor na hraně grotesky. Střídavě povedený. Jednou vidět stačilo.

Emoce, poblouznění, sexuální přitažlivost, citová vyprahlost/nadrženost...na takových základech raší romantické příběhy. A pokud je takový příběh šmrncnutý komedií, tak se tvůrci často ani nesnaží dodat nějaký další přesah, nebo pointu. Romantická komedie vždy končí happyendem...tzn. vždy je od prvních minut předvídatelná. Což se často kompenzuje atraktivním prostředím a sympatickými herci. Pokud na vás ani jedno nezafunguje, tak jako na mě...nejspíš bude i pro vás tento film jen průměrnou jednohubkou. Heche se mi jako žena nelíbí a její postava mi byla dvě třetiny filmu spíš protivná. Do toho hloupá a jaksi nadbytečná pasáž s piráty...uměle vložená, aby byly postavy pod tlakem a měly důvod ostrov opustit. S výjimkou dvou počinů, jsem filmy Ivana Reitmana lépe než průměrně nehodnotil. Tady to nebude jinak. Ten fofr jakým se daly postavy dohromady.... . Romantika a logika sice moc dohromady nejdou, ale aspoň elementární míra uvěřitelnosti, resp. vývoj vztahu, se tam procpat dala. Zcela nevyužitý potenciál.

Poslední muž, Poslední mohykán a Mravnost nade vše. Tyto tři kousky mnohým divákům poněkud splývají. Zatímco první dva jsou adaptací divadelní hry F. X. Svobody a obsahově jsou snadno zaměnitelné, protože v hlavní roli je tady především despotismus, Mravnost nade vše má blíž ke klasické filmové komedii. Netlačí tolik na pilu a nemoralizuje. Nehledal bych tam ani žádnou společenskou kritiku. Pokud pozorně sledujete hned úvodní vysvětlení jak se profesor do takové situace dostal, je vcelku snadné mu to lehké pokrytectví odpustit. Moralizování, odsuzování lidí, předpojatost a upjatost...tenkrát bylo těžké prokličkovat mezi jejich samozvanými aplikátory bez úhony. Pravda vítězí je fajn heslo, ale ona někdy taky ničí životy. Dnes to není o mnoho lepší; vyhnout se křiklounství a názorové vyhraněnosti různých skupin, se snaží nejen slabší povahy. A to často i za cenu neupřímnosti...říct pravdu znamená nechat se oštítkovat. Takže Mravnost nade vše může posloužit nejen jako velmi příjemná a chytrá komedie, ale i k úvahám, jak mravní a rovní jsme my sami. Z těch tří filmů, se mi jeví být nejlepší.

Mluvení hlavní postavy směrem k divákovi moc nemusím; jakžtakž to zvládám u švestkohlava, ale v případě postarší paní mě to trochu přivyděsilo. I když se z mé strany nevyžadovala nějaká interakce měl jsem pocit, že mi něco vyčítá. Možná je to tím, že (mou optikou) je postava Shirley "použitelná" dvaačtyřicátnice...tzn. ještě pro mě není "neviditelná".... . Vidíte a podobně hovadský přístup nejen jejího manžela stojí za tím, že se Shirley ve svém životě, krabici s názvem manželka, matka, hospodyně, necítí dobře. Natož aby byla šťastná. Překvapilo mě, že scénář napsal muž. Polovinu filmu jsem měl pocit nepatřičnosti, že sleduju film zacílený na ženy a jejich trable...tzn. něco, čemu se většina mužů vyhýbá jako čert kříži. Málokterý chlap se chce dobrovolně vžívat do pocitů ženy...snad i ze strachu, že to naruší tu tvrďáckou fasádu, za kterou se schovává. Byl jsem proto rád, když se pomalinku stávalo zřejmým, že je tento příběh nejen o zdomestifikovaných ženách, ale o lidech obecně. Že je to vlastně existencionální šťouchaneček pro ty, kteří rezignovali na lásku k sobě a k životu. Pro ty, kteří se začali smiřovat s tím, že jim stačí občasné záblesky štěstí a spokojenosti. Hlubší emoce a niterné prožitky berou jako něco, co už si vybrali, na co už vlastně nemají nárok. Zazní věta: já nemiluji jeho, já miluju...život. Tohle probuzení odstartuje změnu, která působí zcela přirozeně, logicky...jako jediná správná věc. A přesto je zřejmé, že jde o velice výjimečný počin. Jak mě první půle moc nenadchla...tento styl humoru mě dost míjí, tak ta druhá byla prodchnuta oduševnělostí, několika moudrými větami a krásnou a optimistickou pointou. Někdy je potřeba zredukovat hodnocení na prosté líbí, nebo nelíbí. I když mám sám zlomené srdce z rozchodu se životem; s přejícím úsměvem všem Joeům, kteří měli to štěstí a našli svou Shirley, dávám 5*.

Nejspíš by to bylo fajn čtení pro teenagery. Díky lesbické romanci, zastoupení všech možných etnik a možnosti ztotožnit se s mladými hrdiny, by to jistě dnešní mlaďoši ocenili. Akorát by se autoři takové knihy, museli trochu víc rozepsat ohledně vztahů, motivů...prostě ten příběh propsat něčím živým. To je totiž největší problém tohoto filmu. Je to jakýsi scénáristický zombík, ve kterém jsou postavy posouvány od scény ke scéně, od rádobyfórku k trapnostem...jako šachové figurky, ale v partii orangutan vs makak. Všichni tam vlastně dělali křoví. Komu? To je právě to...nikomu, protože záporák je jen digitýpek s jednoduchým originem a (asi) hlavní postava Phoebe levitovala mezi všemi..akorát tak nějak bezprizorně. Nefunguje tady načasování, dynamika, chemie mezi postavami, nic se nebuduje...je to jen skládačka, která nemá dokonce ani pořádné finále. Žádné z témat, která se mihnou jen tak v řeči jako je rodina, boj s nepochopením ze stany starších, pocit užitečnosti starých...nic z toho nemá ani za mák uvěřitelnosti...žádnou energii vzbudit nějakou emoci. Celé je to jako epizoda animovaného seriálu, která byla omylem natočena masáky a z nějakého podivného důvodu nabobtnala na téměř dvouhodinovou stopáž. Cílovka 8-16 let...s telefonem v ruce. Krotitelé duchů: Odkaz posloužili jako solidní propojení mezi pamětníky a fandy bezmála čtyřicet let starého filmu a dnešní generací. Byl to vcelku vydařený pokus o restartování úspěšné franšízy. Dalo se čekat, že postupně se začne odhazovat to staré a najede se na modernější vlnu...zaměří se víc na cílovku, která dnes jede na něčem jako Wednesday, Stranger things, apod.. Jenže v tomto paskvilu se nic takového nestalo. Staré zůstalo, ale bez nostalgie a vtipu a pro novou generaci diváků, nic moc atraktivního nepřibylo. Jako by se dívali na film pro pamětníky, ale s lepšími triky a aspoň několika mladými herci. Za mě je to velké selhání především ze strany studia. Jak mohlo na takovou práci angažovat zrovna Gila Kenana?! Svěřit takový projekt někomu, kdo nemá žádný profesní kredit? Tímto selháním se ze slibně rozjíždějící frenšízy stala mršina, kterou se samozřejmě bude snažit studio i nadále oklovávat. Je mi jasné, že výrok...dostáváme zprávy z celého světa o paranolmálních aktivitách..., je předzvěstí otevírání nových poboček Ghosbusters...s novými členy...v různých koutech světa...možná vzniknou seriály... . A je to dobře, protože by byla škoda, aby to skončilo komatem značky, jako se povedlo třeba díky Muži v černém: Globální hrozba. Ale popravdě, pokud to tentokrát nesvěří do rukou někomu zkušenému, nebo aspoň s potenciálem, tak budu raději reprízovat některý z mnoha jihokorejských duchobijných seriálů. Krotitelé duchů: Říše ledu sice nejsou tak otravní/nudní, jako Krotitelé duchů (2016), ale to jen díky zakomponování staré gardy a sympatické Mckenna Grace.

Filmy pro pamětníky mám moc rád a leckdy jsem se při jejich hodnocení nechal unést nostalgií; i přes vyšší míru patosu a strojenosti, jsem nějaké ty půlhvězdy přidával. Ale tentokrát tomu tak nebude. Tahle rádoby krimi komedie, je v mých očích pouze velká zavlasypřitaženost s hloupou pointou. Do parodie a la Lelíček ve službách Sherlocka Holmese má dost daleko. Samozřejmě není špatně vše. Korbelář byl vynikající a Pešek ukázal, že ustojí hlavní roli. Ovšem tím bych s pozitivy končil. Mám rád chytré scénáře....ale nesmí být překombinované. Vlastně jsem dost alergický na filmy, které na diváka v samotném závěru vybalí podvůdeček ve stylu...všechno je jinak. Ale nebudu spoilerovat. Že je to pochybně zkonstruovaná opičárna bych i přešel, ale nikoliv to, že jsem se tak často nudil. Pocitově to byl dvouhodinový film.

Některé zkušenosti jsou sice nepřenositelné ze 100%, ale dobrý vypravěč dokáže díky empatii diváka ...tzn. představivosti a soucitu, předat nejen spoustu informací, ale také emocí. A přestože se dal tak silný námět zpracovat lépe, Levinston jich na vás nakydá tolik, že zapomenete na děsivý český dabing, poněkud rozvláčnou první půli, nevyužitého Hoffmana a dokonce i na za vlasy přitažená místa ve scénáři. Druhá půle Spáčů je totiž natolik silná, že vás tahle nepravděpodobně složitá cesta za pomstou, stejně vtáhne. A jako každý dobrý příběh ve vás Spáči vzbudí potřebu diskuze. Tvůrci totiž hodili do placu nejen téma týrání dětí, ale také několik závažných a poněkud zapáchajících témat, týkajících se morálky. I s ohledem na nepřenositelnost traumat z dětství je jasné, že by šlo o diskuzi bouřlivou. Ovšem i po takovém konci mi zbývá dost drzosti na kritiku: i když má film téměř tři hodiny, dost mě mrzí nedotaženost v případě kněze; máte k dispozici DeNira, navíc v takové roli....jen jeho linka s dilematem kterému čelil, by vydala na celovečerák. Škoda. Stojím si za tím, že Spáči mohli být v rukou lepšího scénáristy, extra filmem.

Pomineme-li mnohé americké akční filmy, které často spíše válku oslavují a dělají ji atraktivní pro diváky z řad latentních militaristických vymaštěnců, existuje mnoho filmů, které dávají jasný vzkaz. Války jsou nesmyslným plýtváním životů a zdrojů. Tvůrci Godzilly si jistě myslí totéž, ale nemoralizují. Poukazují na paradoxy, které nevyhnutelně s každou válkou přicházejí. Vždyť na obou stranách stojí rodiče, děti...rodiny. Kdyby jsi dělal svou práci(umřel), mohly žít mé děti. Zazní z úst přeživší/pozůstalé. Pacifistům je vše jasné. Ale současně "moudře" pokývnou hlavou i militantníci. Protože v takovém filmu si svoje najde každý. A v tomhle si dokonce najdou svoje i milovníci monster, přestože mou optikou je role Godzilláka redukována na "pouhý" katalyzátor; způsobí zatřesení člověkem, který díky neochotě umřít/strachu upadl do polokomatu/přežívání; pod tíhou pocitu selhání. Takže se nabízí otázka, zda takový film štítkovat jako válečné drama s monster přesahem, nebo za monster film, se silným přesahem k válečnému dramatu. Je to namícháno tak zručně, že na tom nezáleží. Někdo sice začne poplivávat americké popcorňárny s tím, že takhle to má vypadat, že jsou amíci packalové... . Ale to je hloupost. Je to jako srovnávat Vesmírnou Odysseu a Hvězdné války - protože v obou je přece vesmírná loď... . Godzilla -1.0 není popcorňárna. Ne, pro přemýšlivé lidi. Pro ty není ani zábavná, vtipná, neohromí je super CGI. Pro mě je to "jen" velmi dobrý film, ve kterém dostala vedlejší roli i jedna přinasraná ještěrka.

Představte si díru kdesi v Australii, kde máte sousedy tak blízko, že byste k nim dostřelili golfovým míčkem. A skoro všichni vás tam nechtějí a ve skutečnosti je ani vy nemáte zrovna rádi, protože se kdysi odehrála nějaká křivda, nebo dokonce vražda... . Hned od úvodních minut jsem měl pocit, že tohle bude můj šálek kávy. Kdo by to byl řekl, že ten podvratňoučký humor, který na vás od první minuty jukne, mají na svědomí ženy? Říkal jsem si. Jenže to nevydrží dlouho. Humorno začalo dostávat na frak od dramatična a taky trochu nudy...to když se do popředí dralo romantično. Najednou tady máme příběh o pravdě, která se po desítkach let prodrala na povrch. A s ní i další odhalení... . Humor zmizel. Už takhle to bylo zklamání, ale děvčata přitvrdila a postavě Tilly naložila ještě víc. A za pár dalších minut zase... . Takže i přes snahu tvůrců zabalit tenhle papříběh do bizáru...tohle je fakt hodně velká dradivočina. A ten závěr? Ten je i na divné Australany pôb. Je to dramaturgicky mizerný slepenec zajímavých momentů, který nespasí ani dobří herci. Rozčarování.