Dvanáct křesel

Pokud jde o Vlastu Buriana, musím (možná trochu s ostudou) napsat, že jsem o něm více četl (např. v různých hereckých pamětích) a taky zhledal o něm pár dokumentů, než viděl celé filmy s ním. Jeho osobnost v dějinách filmové tvorby i humoru jako takového je bezpochyby zajímavá, jen si většinou nenajdu tu správnou chuť na filmový humor starý 80 – 90 let nebo mi to prostě během sledování nesedne. Dvanáct křesel se mi líbilo! První minuty rozpačité, postupně se to krásně rozběhlo na zábavnou komedii. Film byl primárně určen pro polské publikum a vidět i naprosto odlišné vyznění filmu včetně Burianovy pozice v něm. Zatímco většina českých (i německých) filmů s Burianem se zakladala především na jeho výstupech (a nějaký ten Plachta nebo Marvan ve dvojici pouze přihrával), zde je Burian pro polský film zahraničním hostem a vystupuje vedle rovnocenného polského kolegy. Zcela odlišně laděný humor a odlišné konání postav se stejným cílem se potkává v řadě komických situací, vycházejících ze žánru němých filmových grotesek. Podívaná o honbě za ztracenou částí dědictví je to skutečně vtipná a zajímavá, včetně "exotické" scénky z polského přístavu při moři. (70%) (30.04.2018)

Unikátní kousek, který je zajímavý hned z několika důvodů. Jde vůbec o první filmové zpracování humoristického románu Ilfa a Petrova (zároveň šlo o jejich první společnou knihu) I když jde spíše o volnou inspiraci, přenesení do nového prostředí a přistřižení na míru filmových protagonistů se zdařilo. Vasta Burián zde dostal poprvé parťáka sobě rovného a poprvé vytrořil s někým komickou dvojici přopomínající Laurela a Hardyho. Vznikla ozvučná groteska s převládajícími prvky němých veseloher. Když odhlédneme od zhoršené technické kvality, nabízí Dvanáct křesel příjemné pobavení s pohledy předválečné (ještě nevybombardované) Varšavy. (01.11.2015)

Film se sice nedochoval celý, ale moc toho v něm nechybí a kdyby se byl dochoval, lepší by asi nebyl. V těch nejlepších chvílích připomíná Dvanáct křesel němou grotesku, ve které se tu a tam nějakým omylem promluví, ale jinak není moc oč stát. Vlasta Burian a Adolf Dymsza tvoří velmi podivnou a nevyrovnanou komickou dvojici (hádejte, kdo z nich je ten lepší), jeden druhému nerozumí, pokud nehovoří právě vymyšlenou řečí, a stejně tak jsem jim moc nerozuměl ani já. (30.04.2016)

Možná i díky československo-polské koprodukci a potřebě méně mluvit má 12 křesel má do jíste miry kouzlo a punc němého filmu. Poláci si chtěli (vy)užít Vlasty Buriana a poslali ho jako Ferdinanda Šuplatka vlakem do Varšavy za dědictvím tetičky kapitalisty. Zde mu přidělili Adolfa Dymzsu (Baginskeho) alias Wladyslawa Klepky a tím vytvořili kvalitní komediální dvojici. A pak se může rozjet děj za částečněho využití kvalitního sovětského námětu soudruhů Ilfa a Petrova, který byl několikrát v několika zemích adaptován a pravděpodobně bude i v budoucnosti. Nicméně tato středoevropská a západoslovanska verze je první filmovou apadptaci. Škoda, že se nedochovalo devět minut filmů, třeba by tam byla stejně dobrá scéna jako spirituální seance. Stejně jako uživatel Mol jsem si všimnul nápisu Precz z Hitler( pryč s Hitlerem) a hákového kříže na zdi antikvariátu. (27.11.2017)

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)