Gilmour93

To se to Waititimu točí, když na režisérské židli sedí dva. On a dítě, co v něm zůstalo.. Nějaký čas mi trvalo, než jsem se naladil na jeho noty, ale u Bowieho Das Heroes mě už měl definitivně v hrsti. Kromě vulgarity ignorujícího humoru a neustále aktuálního poselství, že je dobré svého nepřítele nejdříve poznat, než jej odsoudíš, k tomu nemalou měrou přispěly i herecké výkony. Od svérázného kapitána Rockwella, přes malého Jirku Olivu z My všichni Adolfovi povinní a jeho kamaráda Nicka Frosta juniora, až po rohatou za zdí Thomasin McKenzie. Pravda, dramatický oblouk tohoto láskyplného dopisu matce není příliš nápaditý, ale tady šlo spíš o to jak než o čem..

Honecker, Trabant, Wartburg, Stasi, co nám tady vlastně schází, aneb darem bratří Montgolfiérů za překonáním železné opony. Ta dramatičnost sice někdy byla až přehnaná (sen, vyšetřovatel ve školce), ale bez ní by Ballon neměl tu správnou letovou hladinu. Thomas Kretschmann si náramně užíval svini soudruha podplukovníka a já si při tom light výletu do těžkých časů vzpomněl na poměrně radikální názor, že na Zemi bude dobře, až se budou spravedlivě střídat vrstvy. Vrstvy bolševiků a vrstvy vápna..

Známý akční vzorec „Bez dcerky neodejdu“, který se snaží zaujmout neobvyklou lokací ruční akce (kabinka lanovky Emirates Air Line), prostou přímočarostí i četným užitím střelných zbraní (byť se neškodnost palby z automatů a brokovnice na pár metrech bytu jevila krapet nesmyslně). Adkins jako starostlivý táta Neesonova typu je překvapivě zastíněn dvoumetrovým wrestlerem Wadem Barrettem, který v tom černém bomberu lehce připomínal chuligána FC Preston. Ano, mohl by být v hlavní roli Seagal, jenže by to končilo už na začátku, kdy by se při chystání snídaně dceři přejedl lívanci a usnul..

Subtilní thriller s velkým nápadem. Od proklouznutí pod garážovými dveřmi si říkáte, že už nemusíte nic vidět, protože všechno víte, nicméně Randall má v rukávu ještě několik zajímavých překvapení (např. PEZ zásobník na úrovni Kobayashiho porcelánu). A Helen Hunt? O její obličej se zjevně nestaral plastický chirurg, ale nezkušený učeň, který natahuje telecí kůži na tympány. Čím detailnější byl na ni záběr, tím víc jsem nabýval dojmu, že vidím Oldmanova chovatele čuníků z Hannibala. Fujtajxl! Pokud ovšem její obsazení mělo diváka přivést na falešnou hororovou stopu, byl to mistrovský tah..

Krvavá neděle. A taky pondělí, úterý, středa a zbylé dny v týdnu.. Spirála násilí stojící za přerodem smaragdového ostrova je Jordanem podána ve stejném duchu jako způsoby hlavního hrdiny, tzn. chaos a energičnost (všimněte si, jak je Neeson prakticky v každé scéně v pohybu), ale přitom se snaží vyjít vstříc i divákům, co o boji za irskou nezávislost nemají ani ahnung. Rozhodování mezi třemi a čtyřmi hvězdami nakonec usnadnily spolehlivá jména i v drobných rolích, jímavý hudební doprovod (Goldenthal, irské lidové písně) a Mengesova kamera v nočních scénách. Dilema měl i „Big Fella“ Collins, když přemítal, jestli poslat další lidi zabíjet, ale pak si asi vždycky vzpomněl na třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona a jeho: „Strom svobody musí být čas od času osvěžen krví vlastenců a tyranů..“

Pravidla pro Rubena Fleischera: 1.) Neexhibuj s Metallicou a v muzeu Krále. Nikam to nevede. 2.) Vděčně volej: „Pochválen buď Harrelson!“ 3.) Trojku maximálně nastříkej sprejem na dveře auta..

Vskutku divoký západ lynčů, soudců, co nejdou k pověšení daleko a zločinců, co s vyhlídkou na konopí kolem krku kladou odpor. Už od první scény kopne Post do vrtule, šibeniční chvíle jsou poměrně znepokojivé a ženský faktor je omezen na snesitelné minimum. První produkce Eastwoodovy The Malpaso Company a zároveň nezanedbatelný příspěvek do řad revizionistických westernů, ve kterém si sám pan majitel v hlavní roli léčí jizvy na krku a duši olovem, provazem a s vysokou pravděpodobností i penisem. Aby ne, když je to sexuální kovboj.. Za ten detail na jeho přivřené oči, co věští padouchům brzký pohřeb do maximální ceny 15 dolarů, jistě posílal nějaké tantiémy dvojici Leone, Delli Colli..

Hlavní amorfní hrdina je něco mezi Střihorukým Edwardem, sajícím Edwardem a Frodem v péči Oduly, nicméně leccos zachraňují rozverný Michael Sheen či zralý padouch Sam Neill (když kráčí ve zpomaleném záběru s Midasovým kvérem v ruce, má to své parodické kouzlo). Pokud však dobrodružná fantasy vykazuje absenci dobrodružství i fantazie, končívá to obyčejně průserem. Náznak možného pokračování tam tvůrci dali asi proto, že naděje umírá poslední..

Žraso! Soukupovo bongiorno socialistického realismu, kdy plakát Delona na dveřích a fotka plachetnice v šatní skříňce symbolizují snění, které jako jediné mohlo některé soudruhy a soudružky nadnášet v tom močálu beznaděje. Smát se, nebo brečet? Nevím, každopádně u Míšova Non-stopu zvracet..

Nabízela se reflexe toho, že v kaskadérství je mnohem více opravdovosti než v herectví, ale nakonec z toho vyšel nepříliš sourodý kompilát různě fungujících scén, jenž přivede diváka do paralelního vesmíru, ve kterém Rob Zombie přijde o inspiraci a Chinatown končí happy endem. Nostalgický Quentin předávkovaný tvůrčí svobodou zase jednou tak, aby bylo vidět, že ví a zná a divák, který ví a zná, se tím mohl pochlubit. Škoda jen, že s Tarantinovým dramaturgem je to v posledních letech jako s elixírem mládí. Kdekdo po něm zatouží, ale on neexistuje..