Dino De Laurentiis

Jméno Dino de Laurentiis je synonymem pro největší úspěchy italské kinematografie dvacátého století, protože spolu s Carlem Pontim patřil k nejvýznamnějším producentům italských filmů, v závěru své kariéry se se střídavými výsledky prosadil v Hollywoodu. Pocházel z města Torre Annunziata poblíž Neapole, jeho otec měl malý podnik na výrobu těstovin a pod jeho vedením začínal Dino jako obchodní cestující. V sedmnácti letech odešel do Říma a začal studovat herectví na filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia. Studium přerušil v roce 1938, nicméně vzápětí dostal před kamerou menší příležitosti, hrál například v Mastrocinquově historické detektivce KUKAČKOVÉ HODINY (L'orologio a cucù, 1938), další nevelké odehrál ve dvou filmech Maria Cameriniho, například v úspěšné romantické komedii s detektivní zápletkou POPLACH V OBCHODNÍM DOMĚ (I grandi magazzini, 1939).

Brzy ale hereckou profesi pověsil na hřebík, již od dětství ostatně toužil nikoli hrát, ale filmy vytvářet. Jako spoluproducent se poprvé podílel na Poggioliho hudební komedii LÁSKA ZPÍVÁ (L'amore canta, 1941), pak ale odešel do armády a zúčastnil se druhé světové války. Na jejím konci se v roce 1944 oženil s Biancou de Paolis (*1926), dcerou bankéře, jejich manželství ale skončilo nedlouho poté rozvodem (Bianca se později podruhé provdala za anglického aristokrata 10. hraběte ze Shaftesbury). Po roce 1945 se Dino de Laurentiis vrátil k filmu a jako jeden z producentů nastoupil do nově vzniklé společnosti Lux Film. Hned první dva poválečné filmy, které produkoval, zaznamenaly obrovský úspěch a v italských kinech je vidělo přes deset miliónů diváků (DUBROVSKIJ - Il aquila nera, 1946; BANDITA - Il bandito, 1946). Často spolupracoval s producentem Carlem Pontim, s nímž koncem 40. let založil vlastní společnost Ponti-de Laurentiis.

De Laurentiis zval ke spolupráci osvědčené a komerčně zaměřené režiséry, 8x to byl například Mario Mattoli, 7x Mario Camerini, největší slávu mu ale přinesla spolupráce s progresívními tvůrci neorealismu. Připomeňme de Santisův film HOŘKÁ RÝŽE (Riso amaro, 1949), který s pěti milióny diváků zabodoval v kinech, byl nominován na Oscara a pro de Laurentiise měl význam i v osobní rovině. Při natáčení se totiž seznámil s bývalou Miss Itálie Silvanou Mangano (1930-1989) a v roce 1949 se s ní oženil. Silvana pak pochopitelně byla hvězdou i řady dalších filmů v de Laurentiisově produkci, připomeňme alespoň další komerční triumfy jako ANNA (1951) nebo ODYSSEUS (Ulisse, 1954).

Vedle řady dobově úspěšných komedií spolupracoval také s Fellinim a jeho film SILNICE (La strada, 1954) mu vynesl Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Fellini pak v de Laurentiisově produkci pořídil také CABIRIINY NOCI (Le notti di Cabiria, 1957); oba Felliniho filmy mu vynesly Stříbrnou stuhu za nejlepší produkci, prestižní ocenění udělované Italským syndikátem filmových novinářů. Z dalších pozoruhodných filmů té doby připomeňme ještě Zampovu ŘÍMANKU (La Romana, 1954), není ani nijak překvapivé, že jako producent stál i za prvním italským barevným filmem TOTO V BARVÁCH (Totò a colori, 1953), který díky popularitě komika Totò vyhledalo v kinech sedm miliónů diváků. Zaštítil také velkorysé projekty amerických režisérů pořízených v Evropě, například Vidorův přepis Tolstého eposu VOJNA A MÍR (War and Peace, 1956) nebo Fleischerův biblický příběh BARABÁŠ (Barabba, 1962). Vyvrcholením spolupráce s americkými tvůrci byl velkolepý film BIBLE (La bibbia, 1966), o nějž de Laurentiis usiloval několik let a plánoval jej natočit s italskými režiséry, nakonec jej do Itálie přijel realizovat slavný americký filmař John Huston. BIBLE pro de Laurentiise znamenala prestižní cenu Davida za nejlepší produkci, tutéž trofej o dva roky později získal za Lattuadův film BANDITÉ V MILÁNĚ (Banditi a Milano, 1968).

Od konce padesátých let se de Laurentiis podílel také na dobové vlně popularity béčkových žánrů, nejprve to byly filmy tzv. sandálu a meče, později špionážní filmy nezřídka kopírující Jamese Bonda, nakonec i westerny a horory z počátku 70. let. Jistou dobu měl také zvláštní zálibu angažovat do filmů krásné ženy se slavným šlechtickým jménem, připomeňme alespoň rakouskou princeznu Iru von Fürstenberg, kterou v polovině 60. let proslavil právě špionážní žánr (MATCHLESS, 1967, režie Alberto Lattuada). Znovu pracoval s řadou významných režisérů, výjimečně to byl například Luchino Visconti (CIZINEC - Lo straniero, 1967) nebo francouzští tvůrci Claude Chabrol (TYGR SE PARFÉMUJE DYNAMITEM - Le tigre se parfume à la dynamite, 1967) a Roger Vadim (BARBARELLA, 1968).

Na jižním předměstí Říma vybudoval de Laurentiis vlastní filmové studio, nazývané Dinocitta, které se ovšem počátkem 70. let dostalo do finanční krize. Souviselo to především s katastrofálně nízkou návratností nákladů velkolepého mezinárodního projektu WATERLOO (1970) sovětského režiséra Sergeje Bondarčuka, který s mezinárodním hereckým obsazením a desetitisícovkami komparzistů vznikal v Římě a na Ukrajině. Nedlouho nato se proto de Laurentiis rozhodl přesídlit do Spojených států. Přiměl jej k tomu také zákon o kinematografii z roku 1972, který měl nově zajišťovat státní dotace jen pro filmy se stoprocentní italskou účastí; to de Laurentiise omezovalo, protože byl zvyklý pracovat i se zahraničními produkcemi.

Po příchodu do Ameriky založil studio Dino de Laurentiis Entertainment Group (DEG) a vzápětí začal sklízet úspěchy s filmy jako PŘÁNÍ SMRTI (Death Wish, 1974) nebo TŘI DNY KONDORA (Three Days of the Condor, 1975). Sám de Laurentiis nebyl spokojen s filmem KING KONG (1976), i když se vynaložené náklady vrátily čtyřnásobně a v rodné Itálii byl tento titul v daném roce nejúspěšnějším. Produkoval také Formanův RAGTIME (1980), spojení se slavným Davidem Lynchem pak skončilo komerčním fiaskem (DUNA - Dune, 1984). Podobně dopadl i dobrodružný film BOUNTY (The Bounty, 1984) - jenom stavba repliky slavné lodi stála čtyři milióny dolarů, celkově vynaložené náklady nakonec zůstaly mnohem vyšší než zisky z kin.

Častěji pracoval se slavným akčním hrdinou Arnoldem Schwarzeneggerem (BARBAR CONAN - Conan the Barbarian, 1982; NIČITEL CONAN - Conan the Destroyer, 1984; RUDÁ SONJA - Red Sonja, 1985) a alespoň tyto filmy přinášely de Laurentiisovi vyšší zisky, celkově se ale dá říci, že největší úspěchy byly již minulostí. Akční filmy ostatně začaly v de Laurentiisově zájmech převažovat a sliboval si od nich vyšší návratnost nákladů, ne vždy se ale dařilo. Z jeho posledních produkcí připomeňme filmy HANNIBAL (2000) nebo HANNIBAL - ZROZENÍ (Hannibal rising, 2007), který se mimo jiné natáčel v Praze. Úplně poslední položkou v jeho filmografii je výpravný snímek z doby pádu Římské říše POSLEDNÍ LEGIE (The Last Legion, 2007).

V roce 1988 se de Laurentiis rozvedl se Silvanou Mangano a o rok později se potřetí oženil s Marthou Schumacher (*1954), která se později pod jménem Martha de Laurentiis prosadila též jako filmová producentka. Této profesi se ostatně věnovaly i dvě děti z druhého manželství, dcera Raffaella (*1954) a tragicky zesnulý syn Federico (1955-1981). V posledních letech života sbíral Dino de Laurentiis po celém světě ocenění za celoživotní přínos filmu, v rodné Itálii to byl například čestný Zlatý lev z benátského festivalu (2003) nebo čestný David di Donatello (2000), podobné trofeje dostával i ve Spojených státech. V Itálii pak v roce 1996 obdržel velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku.

Dino de Laurentiis zemřel v Beverly Hills 10. listopadu 2010 ve věku 91 let.

Pavel "argenson" Vlach