Bláznivý Petříček

Improvizovano-intelektuálny experiment s nulovým obsahom deja, za to s množstvom hlbokých myšlienok, dialógov i monológov, až začali byť pomaly strašne neznesiteľnými, a to ani nehovoriac o mimoriadne častom opakovaní mena Petríček/Ferdinand, čo vskutku ešte viac podtrhlo celkové pohŕdanie týmto filmom, kde si taktiež zahrala i režisérova manželka Anna Karinová, o ktorej si mimochodom myslím, že vôbec nie je dobrou herečkou, minimálne aspoň v tomto ponímaní som mal konkrétne taký pocit, keď si zároveň už etablovaný herec Belmondo, bohužiaľ, opäť pripísal ďalšiu filmovú zbytočnosť na svoje konto, ktorých celkovo nadobudne o niečo viacej, čo budem pravdepodobne a postupne pozorovať počas toho, ako sa budem následne venovať ďalšej, hercovej filmografii, kedy pevne verím tomu, že sa neskoršie postretám i s „pravými opakmi”, než to bolo zrovna v prípade Bláznivého Petríčka, ktorý mi neuveriteľne vysal vnútornú energiu, až som si musel urobiť silnejšiu kávu, ktorá ma doslova naštartovala k tomu, aby som si „zgustol” na tomto neblahom kinematografickom počine, no podotýkam, že oprávnene. Nie každý film, v ktorom si zvyčajne zahrá Bébel, automaticky stojí za väčšiu pozornosť, čo je holý fakt, s ktorým sa musím už priamo teraz, či chcem alebo nechcem, zmieriť, no ešte mám určite stále čo doháňať, a tak pozitívne očakávania stále prevládajú nad tými negatívnymi, ktorým budem veľmi rád čeliť. Jednoducho sa jedná o veľké výzvy, pred ktorými sa divák nesmie zľaknúť, ba práve naopak, a o tom je nielen kinematografia, popri ktorej síce uvidíme množstvo vynikajúcich filmov, ale aj ich (a)typické „opozitá”, ale súčasne o tom je i život, ktorý nám ponúka nie vždy to dobré... PS: Godardovi asi nikdy neprídem na chuť tak, ako jeho kolegovi Truffautovi, ktorého mám umiestneného medzi najobľúbenejšími režisérmi. (29.07.2022)

U konce s dechem považuji za jeden z nejnudnějších filmů, co jsem kdy viděl (a že by tam byla nějaká hloubka, to ne), ale Bláznivý Petříček, to je... Začnu jinak. Já jsem celý ten film měl dojem, že si ze mě někdo dělá pr*el. Všechny ty záběry, šílenosti, neustále rádobyhluboké žvanění o čemkoli... Já mám dojem, že to celé bylo myšlené jako absurdní komedie a že to ani nemá mít nějakou hloubku. A taky jsem to taky celé nakonec bral. Takže jsem se nakonec příjemně bavil, užíval si všechnu tu absurditu a na nějaké hluboké myšlenky jsem kašlal, jelikož si myslím, že tam beztak nic nebylo, jenom to tak vzdáleně vypadalo, aby v tom diváci hledali bůhvíjaká moudra a Godard se bavil nad tím, že tam něco vůbec hledají. A tak mi to celou dobu připadalo a právě proto se mi Bláznivý Petříček vlastně líbil. A klidně se na něj podívám znovu, dokonce jsem se u toho ani moc nenudil. 4* (02.12.2018)

K bezúhonnému vstřebání Godarda je třeba být levicový Francouz nebo hardcórový intouš. Ideální je kombinace obou. Ostatní se mohou pokusit se alespoň na tu jeho vlnu co nejblíže naladit. Ani to však nezaručuje, že i náročnější publikum (o konzumním nemluvě) nebude režisérovým osobitým volnomyšlenkářstvím umořeno. Což mě konkrétně postihlo u Alphaville. Bláznivý Petříček naštěstí nestravitelný není. Naopak. Tato nápaditá, více-žánrová hříčka s divákem byla pro mě překvapivou lahůdkou a to nejen díky Bebelovi. Pouze ty muzikálové vsuvky mně jaksi vázly v krku. (28.06.2011)

Zpočátku to byl pro mě trochu nezvyk slyšet Belmonda sypat rozumy, ale člověk si na to brzo zvykne. Bohužel, po chvíli mi jeho postava začala vadit. Ne však víc než Marianne, kterou jsem v průběhu filmu začal skoro nenávidět, vůbec za celou její osobu, ale hlavně za ty kecy typu „Co můžu dělat? Nemám co dělat.“ či „Já chci žít! Já chci prostě jenom žít!“; do háje, práce a život ve městě jí nevoněl, tak skončila u moře, v přírodě a mohla si dělat, co se jí zachtělo, klidně nic, ale ne, to se zase milostpaní nudila, no fakt postava jak se říká „napřesdržku“ (a když tak trpěla nečinností na pláži, proč chtěla proboha na Miami Beach?…nehledě na to, že s neustálým útěkem, jakožto způsobem řešení problémů, se neztotožňuju). A také se mi v hlavě neustále rojily otázky, kde berou peníze (neustále si stěžují na jejich nedostatek, ale z čeho žijí?), co bydlení, na jakém místě to vůbec jsou a spousta jiných dotazů, na něž se mi místo odpovědí dostávalo filosofických dialogů/monologů, které jsem se sice snažil pobírat, ale po čase mi došlo, že jsou o ničem, a je to zbytečná práce. Celý ten bláznivý příběh lásky a útěk milenců pohybujících se na hranici ilegality postupně ztratil jakýkoli svůj počáteční půvab (a že tam opravdu nějaký byl) a dostavila se jenom čím dál víc ubíjející nuda, kterou sice ke konci narušila „akce“, ale ta byla znovu tak nějak mimo, že jsem jenom udiveně zíral, co to má být (jediné co se mi alespoň trochu líbilo, byl paradoxně výstup blázna s písničkou). A patetický závěr jakoby vystřižený ze špatného divadelního dramatu moc nepřidal. O promlouvání k divákovi nebo sehrání vietnamské války (dlouho jsem se tak za herce nestyděl jako tady) radši ani nemluvě. I technická stránka mě zrovna neuhranula; hudba se mi sice líbila, ale povětšinou byla hloupě useknutá (a je mi jedno, že schválně), zpočátku nadějný a velmi zajímavý vizuál se brzy někam vytratil a už se nevrátil. Moje první setkání s Godardem tedy nedopadlo vůbec dobře a doufám, že příště mě pan režisér potěší podstatně víc; za těch pár kladů to celkově vidím na 2*. (11.06.2013)

Aj Bláznivého Petríčka som videl veľmi dávno a niet sa čomu čudovať, že stretnutie po rokoch ho stálo, ako ostatne väčšinu mojich dávnych favoritov, jednu hviezdičku. Nie je to hlúpy, zlý alebo nepodarený film. Je to film slávneho Jeana-Luc Godarda, ktorý sa pokúsil doň pretaviť svoje videnie sveta, svoje postoje a postupy. Problém vidím jednak v tom, že to, čo chcel do filmu dostať, je príliš okaté a chcené a tiež aj v tom, že nebral pritom príliš ohľad na divákov. To pokladám za kolektívnu chorobu väčšiny slávnych režisérov. (11.12.2012)