Bláznivý Petříček

Svoboda natočit co chci musí být kouzelná. Není nutné snažit se pochopit co tím autor vlastně myslel, pokud mám podezření, že do všech důsledků to nevěděl ani on sám, když natáčel příběh o posledním romantickém páru. Ale můžeme se nechat okouzlit tou ikonoklasmickou svobodou tvorby stejně jako režisér. Vzniklé pocity budou mít celou škálu, od sentimentálních, přes hořké až po čistě veselé. A všechny budou nádherně barevné. Godard to je úlet – anarchistický, misogynní, excentrický a pro mně nepochopitelný. Produkce: Films Georges de Beauregard (15.04.2018)

Jednoznačně nejintelektuálnější film s Jean-Paul Belmondem. Osobně si myslím, že film je myšlenkově až moc přeplněn. Ze všech dialogů, monologů a citací se mě vryl a navždy uložil do paměti jeden záběr, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel. Nejen díky této scéně, ale i díky hereckým výkonům Jean-Paul Belmonda, Anny Kariny a trvdému konci se stopy tohoto filmu ve mě hned tak nespláchnou. (01.10.2007)

U konce s dechem považuji za jeden z nejnudnějších filmů, co jsem kdy viděl (a že by tam byla nějaká hloubka, to ne), ale Bláznivý Petříček, to je... Začnu jinak. Já jsem celý ten film měl dojem, že si ze mě někdo dělá pr*el. Všechny ty záběry, šílenosti, neustále rádobyhluboké žvanění o čemkoli... Já mám dojem, že to celé bylo myšlené jako absurdní komedie a že to ani nemá mít nějakou hloubku. A taky jsem to taky celé nakonec bral. Takže jsem se nakonec příjemně bavil, užíval si všechnu tu absurditu a na nějaké hluboké myšlenky jsem kašlal, jelikož si myslím, že tam beztak nic nebylo, jenom to tak vzdáleně vypadalo, aby v tom diváci hledali bůhvíjaká moudra a Godard se bavil nad tím, že tam něco vůbec hledají. A tak mi to celou dobu připadalo a právě proto se mi Bláznivý Petříček vlastně líbil. A klidně se na něj podívám znovu, dokonce jsem se u toho ani moc nenudil. 4* (02.12.2018)

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Zpočátku to byl pro mě trochu nezvyk slyšet Belmonda sypat rozumy, ale člověk si na to brzo zvykne. Bohužel, po chvíli mi jeho postava začala vadit. Ne však víc než Marianne, kterou jsem v průběhu filmu začal skoro nenávidět, vůbec za celou její osobu, ale hlavně za ty kecy typu „Co můžu dělat? Nemám co dělat.“ či „Já chci žít! Já chci prostě jenom žít!“; do háje, práce a život ve městě jí nevoněl, tak skončila u moře, v přírodě a mohla si dělat, co se jí zachtělo, klidně nic, ale ne, to se zase milostpaní nudila, no fakt postava jak se říká „napřesdržku“ (a když tak trpěla nečinností na pláži, proč chtěla proboha na Miami Beach?…nehledě na to, že s neustálým útěkem, jakožto způsobem řešení problémů, se neztotožňuju). A také se mi v hlavě neustále rojily otázky, kde berou peníze (neustále si stěžují na jejich nedostatek, ale z čeho žijí?), co bydlení, na jakém místě to vůbec jsou a spousta jiných dotazů, na něž se mi místo odpovědí dostávalo filosofických dialogů/monologů, které jsem se sice snažil pobírat, ale po čase mi došlo, že jsou o ničem, a je to zbytečná práce. Celý ten bláznivý příběh lásky a útěk milenců pohybujících se na hranici ilegality postupně ztratil jakýkoli svůj počáteční půvab (a že tam opravdu nějaký byl) a dostavila se jenom čím dál víc ubíjející nuda, kterou sice ke konci narušila „akce“, ale ta byla znovu tak nějak mimo, že jsem jenom udiveně zíral, co to má být (jediné co se mi alespoň trochu líbilo, byl paradoxně výstup blázna s písničkou). A patetický závěr jakoby vystřižený ze špatného divadelního dramatu moc nepřidal. O promlouvání k divákovi nebo sehrání vietnamské války (dlouho jsem se tak za herce nestyděl jako tady) radši ani nemluvě. I technická stránka mě zrovna neuhranula; hudba se mi sice líbila, ale povětšinou byla hloupě useknutá (a je mi jedno, že schválně), zpočátku nadějný a velmi zajímavý vizuál se brzy někam vytratil a už se nevrátil. Moje první setkání s Godardem tedy nedopadlo vůbec dobře a doufám, že příště mě pan režisér potěší podstatně víc; za těch pár kladů to celkově vidím na 2*. (11.06.2013)