Bláznivý Petříček

Nekoukatelná "intelektuální" ptákovina. Bylo tu několik povedených momentů. Třeba scéna hned na začátku, kdy si lidé na večírku místo povídání citují reklamy. Příjemně mě potěšily určité zcizující momenty, promluvy přímo k divákovi. Nepůsobilo to tak křečovitě, jak jsem se obával. Trochu násilněji už ale působily různé narážky na jiné filmy, a na umělecká díla obecně. Jako celek jsem ten film nepobral, možná jsem nedával dost pozor, ale absolutně jsem se s ním minul. (Možná to bude napodruhé lepší, ale fakt nevím, kdy k tomu seberu odvahu). Bohužel už se tu dost projevoval budoucí Godardův příklon k Maoismu. Režisér si chtěl zaexperimentovat, pohrát si s možnosti filmu, atd atd, fajn. Jenže je to nekoukatelná nuda. Jak to asi taky mohlo dopadnout, když natáčel bez scénáře... Přitom U konce s dechem mám moc rád. Tam ještě normálně rozvíjí zápletku. Ale u Petříčka už asi dospěl k "poznání", že příběh je buržoazní. Škoda. Film se mi nepodařilo sehnat v originále, takže jsem ho zhlédl dabovaný - Belmonda mluvil Krampol. Fakt zlo. Navíc dabing ani nijak neřeší, když třeba začnou hrdinové zpívat. Naštěstí trošku francouzsky umim:) (20.04.2010)

Aj Bláznivého Petríčka som videl veľmi dávno a niet sa čomu čudovať, že stretnutie po rokoch ho stálo, ako ostatne väčšinu mojich dávnych favoritov, jednu hviezdičku. Nie je to hlúpy, zlý alebo nepodarený film. Je to film slávneho Jeana-Luc Godarda, ktorý sa pokúsil doň pretaviť svoje videnie sveta, svoje postoje a postupy. Problém vidím jednak v tom, že to, čo chcel do filmu dostať, je príliš okaté a chcené a tiež aj v tom, že nebral pritom príliš ohľad na divákov. To pokladám za kolektívnu chorobu väčšiny slávnych režisérov. (11.12.2012)

"Nechápu, co dělá policie. Už dávno bychom měli být za mřížemi." Nejsem si zcela jist, že jsem pochopil to, co mi chtěl pan Godard sdělit. Jsem si však naprosto jist tím, že jsem se ztrácel v záplavě netradičních prostředků, které k tomu použil. Sympatičtí hrdinové přitom v nepravidelně přeskakujícím ději prchali, básnili či nedbale oslovovali diváka a já uznávám, že pocitově či vizuálně to byla docela síla. Kdybych však toužil po získání pocitu uvolnění po namáhavém dni a pustil si k tomu Bláznivého Petříčka, tak bych si na konci filmu současně s hrdinou dobrovolně omotal hlavu dynamitem. Já a Godard jsme zkrátka vždycky žili v poněkud odlišných vesmírech. (28.04.2016)

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)

Jednoznačně nejintelektuálnější film s Jean-Paul Belmondem. Osobně si myslím, že film je myšlenkově až moc přeplněn. Ze všech dialogů, monologů a citací se mě vryl a navždy uložil do paměti jeden záběr, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel. Nejen díky této scéně, ale i díky hereckým výkonům Jean-Paul Belmonda, Anny Kariny a trvdému konci se stopy tohoto filmu ve mě hned tak nespláchnou. (01.10.2007)