Bláznivý Petříček

Tak tomu se říká experimentální film! Tolik wtf momentů jsem dlouho na plátně neviděl. Godard je šílenej intelektuál a do tohoto snímku narval tolik dialogů a myšlenek, které jsem nestačil všechny napoprvé vstřebat. Ale kupodivu snímek drží pohromadě a díky zvláštním a barevným filtrům na kameru působí i pěkným vizuálním dojmem. Belmondo a Karina dostali volnou ruku a jejich herecký projev je z velké části improvizace. Godard má rád svobodné vyjadřování a film tak i k divákovi promlouvá. Zvláštně pracuje i s hudebními motivy a celkově se zvukem. S troškou nadsázky se hodí srovnání s Takovými normálními zabijáky. Nová vlna v 60. letech neřádila jen v Československu, ale i Francie se má čím pochlubit a Bláznivý Petříček (jmenuji se Ferdinand!) rozhodně patří mezi kvalitní kousky francouzské Nové vlny. (15.04.2018)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Mozaika emocí a ztřeštěných nápadů. Tak by se dal shrnout syžet snímku Bláznivý Petříček, dalšího tvůrčího experimentu z dílny Jeana-Luca Godarda. Oproti kultovnímu U konce s dechem je „Petříček“ o něco vyspělejší, hravější, zachází ještě do většího extrému co do formy i do obsahu, a hvězdný Jean-Paul Belmondo hraje ještě lépe… S Annou Karinou vytvářejí krásnou souhru, přičemž Godard dává prostor i hlubším myšlenkám, které Karina prezentuje vskutku úžasně. Žánrově je Bláznivý Petříček pestrý, jak jen si dokážete představit. Mísí romantickou krimi komedii na útěku s fiktivním dokumentem i tragédií, nezaobírá se jediným filmovým pravidlem minulosti, a jak je u Godarda tradičně zvykem, forma je zde postavená před obsahem. Což však není nutně na škodu, naopak to pouze otevírá další možnosti pro filmařovo vyjádření. 7/10. (06.02.2021)

Začátek ještě vypadá jako normální film, ale nenechte se zmýlit, film to není. Je to hnus, je to lejno, je to špína a nesmysl. Citování něčeho, co nemohlo dávat smysl ani v jazyce původním, se dabingem vytratilo zcela. S dabingem si tvůrci také poradili v duchu kvalit zmíněného - dvaatřicetiletého Belmonda nachrchlal osmašedesátiletý Krampol, do toho superkripl Filip Švarc naštěkal sedm dalších postav (možná jich bylo ještě víc, ale usnuli jsme, a to je ještě slabá činnost, kterou by výše zmíněný mělo postihnout). (13.04.2014)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)