Sarkastic

„Dals jí projímadlo?“ - „Jo, ale pořád nic.“ - „To bylo před 2 dny!“ - „Nemůžem ji nechat vyšetřit?“ - „Pečlivě přemýšlej. Chybí ti vězení?“ - „Možná může někdo přijít a podívat se na ni.“ - „Ne, nikoho dalšího do toho nebudem zatahovat. Jen ty a já.“ Bratři Erik a Atli, oba v pořádných finančních problémech, vymysleli plán, jak si přivydělat…nebude to ale pro ně příliš velké sousto? Jde sice o celovečerní režijní debut, ale je fakt, že režisér snímku už stačil nabrat nějaké zkušenosti při natáčení islandského krimi seriálu V pasti. I v tomto filmu zůstal věrný žánru a výsledek není zas tak marný. Už úvodní pasáž s pašováním drog má slušný náboj, zvlášť, když je pak ukázaná ještě z trošku jiného pohledu. Pak se začne hlavním hrdinům kazit stále víc věcí, s čímž přibývá i solidní porce napětí. Bohužel, směrem ke konci se snímek nevyhne jistým klišé (nejištěná policistka, probraná „pacientka“), a když už to vypadá navzdory vývoji na psychologicky zajímavé vyústění, přijdou tvůrci s otevřeným závěrem, dle mého docela zbytečně. Takhle to vidím pouze na lepší 3*.

„A vaše úloha je všechno ignorovat? To je ten obvyklý postup?“ - „Ne, ale mám své rozkazy a ty nikdy nezpochybňuju.“ - „Jistě. Jinak byste nebyl generál. A co když je rozkaz absurdní?“ - „Takový rozkaz jsem v životě nedostal.“ - „Nikdy?“ - „Nikdy.“ Ani mě nenapadá vhodnější název pro tento film než právě Diplomacie. Ze setkání vojáka a diplomata se vyklube nejen střet 2 silných osobností, ale také krásná lekce z psychologie a morálky v obalu velmi zdařilé komorní konverzačky, u které divák postupně pochopí nejen hledisko diplomata, ale i generála. Protože kdo je vlastně Choltitz? Krvežíznivý vrah a tyran? Či nemocný, vyčerpaný a zlomený muž bojící se o život rodiny i svůj, a tak vykonává rozkazy, ať už jsou sebešílenější? Film má svou sílu i díky dovětku a já mu rád přiklepnu solidní 4*. „Jednoduchá otázka. Co byste dělal v mé kůži? Obětoval byste ženu a blízké kvůli městu, které ani neznáte? No…?“ - „Počkejte…“ - „Chci odpověď. Odpovězte. Co byste dělal na mém místě? Odpovězte. Odpověď!“ - „Nevím!“ - „Přesně, jak jsem si myslel.“

„Tady zadáš adresu a ono tě to pak dovede, kam potřebuješ. Kdyby ses náhodou zase ztratila. Dáváš pozor?!“ - „Proč bych se měla zase ztrácet?! Ty se mnou mluvíš jako s malým děckem. Kájo, já jsem stará, ne blbá!“ Přestože Slavík není začátečník, po pár televizních filmech si troufl debutovat na celovečerním poli s dost těžkým tématem. Nutno dodat, že se ctí. Jednodušší to měl v tom, že se mohl plně opřít o ústřední hereckou dvojku. Právě Rázlová a Roden celý film táhnou do nadprůměru (a zvlášť v případě první jmenované se jen potvrdilo, jak moc záleží, čemu se herec upíše aneb pachuť z nedávných Žab bez jazyka přetrvává). Samotné téma mi přišlo zpracované solidně, ačkoliv největší kaňkou filmu (krom toho, že Kanócz musela kdoví proč mluvit česky) je závěr vyznívající asi hezky, ale na můj vkus až příliš idealisticky. Dávám slušné 4*. „Ona už za chvíli nebude ona. To, co jsi na ní měl rád i to, co tě štvalo, zmizí. Nebude nic vědět, nebude tě poznávat, nebude rozumět tomu, co říkáš!“ - „Ty seš zdravá a taky mi nerozumíš.“