junxi91

Úžasné zakončení tohoto velkolepého čínského historického snímku. Chao Chao je pevně usazen naproti Červenému útesu a jen se vyčkává na to, kdo zaútočí první. Obě strany mají své špehy a kují proti sobě pikle. Chao Chao pošle na červený útes mrtvoly nakažené tyfem, druhá strana využije mlhy a vyšle proti pevnosti v mlze lodě, napěchované slámou. Jak lépe získat 100000 šípů než takovou kamufláží? A také zfalšují dopis, takže Chao Chao setne hlavu dvěma admirálům. Geniální Ču-ke Liang se vyzná v umění války a obzvláště rozumí rozmarům počasí, čehož plně využije při útoku na Chao Chaovu pevnost. Poslední hodinu tedy sledujeme nemilosrdný boj na vodě a také na souši. Oheň, vítr, šípy, šipky, kopí, meče a spousta krve. Válka však nemá vítězů, to všichni ví. Hromada mrtvol na konci hovoří za vše. Jo, dříve bývala krutá doba, kdy tisíce mladých mužů umírali jak na běžícím pásu dost otřesným způsobem, většinou propíchnutí kopím nebo upálení. Je zde také dost starého čínského umění a tradic, nejvíce mě zaujalo obřadní pití čaje, hraní na vodorovné kytary, inteligentní rozhovory, citace z Umění války. Film nedá divákovi ani na chvíli vydechnout, neustále do vás valí nové a nové scenérie, dramatické události a zlomové okamžiky.

Naprosto spektakulární čínský velkofilm natočený ve stylu čínského megalomanství. Děj z doby po roce 200 n.l., kdy končilo jedno období - dynastie Chan a začínalo Období tří říší. Podrobně se seznámíme s hlavními postavami, tedy s ministerským předsedou a vojevůdcem Chao Chao a jeho soupeři ze dvou jižních čínských království - Wu - Sun Čchuan a Xu - Liou Pej. Všechna ta čínská jména a jejich spletité osudy se dají zapamatovat jen velice těžko. Ve filmu vidíme spektakulární bojové scény, obrovsky oslnivou moc bronzových štítů, kopí, mečů, spoustu krve a válečné vřavy. Také sledujeme obrovskou říční flotilu lodí s paralelně putujícím pozemským vojskem. Zajímavá byla také ta scéna s tygrem a jak se s ním musel král království Wu sám utkat v souboji. Proti Chao Chaovi se spojili "poraženec" a "zbabělec". Za mě tedy super, jenom se v tom všem vyznat a bylo by to na plný počet.

Skvělé drama s trochou černého humoru a také trochou toho střílení a krve. Mladý Eddie, který pracuje v nočním podniku jako umývač nádobí, má vysekanou postavu, za pár dolarů vám ukáže svého mohutného oře a je mezi holkami oblíbený asi jako jsem já neoblíbený se snaží za každou cenu dostat do pornofilmu. Díky jeho fyzickým předpokladům to není vůbec těžké a stane se z něj samec jménem Dirk Diggler. Ale kde příroda přidala na fyzické schránce, tak tam taky ubrala na té intelektuální. Oblíbí si jej režisér Jack, miluje ho do všech děr důkladně obdělávaná Amber a sexy bruslařka na něj skočí hned, akorát ty brusle si nesundá. Nejvíce mě pobavila role Williama H. Macyho alias kameramana Malého Billa, kterému se otevřeně kurvila manželka, a to dokonce i veřejně na terase s početným publikem. "Má žena má vraženého čuráka až v prdeli, tak sorry, že mi to teď úplně nemyslí" nebo tak nějak - to mě fakt rozesmálo. Nakonec se s tím vypořádá docela drsným způsobem. Dirk se dostane na výsluní v porno-branži, přičichne ke kokainu a chlastu a jako každému mladému blbečkovi mu z toho jebne a jakmile není po jeho, tak kopne Jacka do prdele. A tudíž se namyšlený ňouma ocitne bez práce, ale pták mu zůstane. Pak toho samozřejmě lituje, protože dostane pořádnou nakládačku za to, že si honí za prachy. Taky mě bavil Buck, který prodával stereo soustavy a jednoho zákazníka odradil tím, že pouštěl "country sračky". Prostě plejáda zajímavých postav, oplzlé řeči, sexuální nevázanost a svobodomyslná 70. a 80. léta. A ten konec byl super, akorát ten pohled na 30 cm pulzující štangli salámu si mohli filmaři odpustit.

Celkem drsný příběh o majiteli baru Martym, jeho manželce Abby, která mu zahejbá s charismatickým barmanem Rayem, a o jednom vtipném a vypaseném soukromém detektivovi neboli nájemném zabijákovi Visserovi. Marty je nasraný a tak si najme Vissera, aby zabil Abby a Raye. Vše se ovšem odehraje trochu jinak a celkem nelogicky. Detektiv nezabije, pouze zfalšuje fotky a místo toho přizabije Martyho, kterého objeví Ray a snaží se to celé dokonat. Naprosto odporná scéna s vláčením polomrtvého Martyho a jeho pohřbení zaživa mi dost narušily mou duševní pohodu. Následně se ovšem detektiv nezdává a počíhá si na nebohý nevěrnický páreček. Posledních 10 minut bylo dost napínavých. Film je celkem krutý, možná až zbytečně a jednání hlavních postav není úplně zřetelně odůvodnitelné, spíše než o rozum jde o emoce vzteku a touhu po pomstě.

Dojemný a hluboce lidský příběh. Začíná to někde uprostřed pouště v Texasu, kde se potuluje jistý nemluvný muž jménem Travis. Skončí na místní benzínce a po spolykání pár kostek ledu omdlí. Následně je informován jeho bratr Walt, který pro něj přijede a má pro jeho podivínství a nemluvnost svatou trpělivost. Dojedou k Waltovi domů, kde kromě jeho ženy žije také malý Hunter, což je syn Huntera, který ovšem poslední čtyři roky vyrůstal u Walta a na svého pravého otce Travise si nevzpomíná. Postupně se však sbližují, snaží se fungovat jako otec a syn a vydají se hledat matku Jane. Ta je o mnoho mladší než Travis a ten si jí nabrnknul když jí bylo pouhých 17 let. Postupně tak zjišťujeme, co se vlastně stalo, jak se to pokazilo a proč se rodina rozpadla. Film ubíhá celkem pomalu, jsou zde záběry na krajinu amerického Západu a Středozápadu, hraje podmanivá hudba, a všechny postavy jsou nesmírně sympatické, hlavně malý Hunter je neuvěřitelně roztomilý. Škoda, že takoví lidé jsou jen ve filmech. Konec mě totálně dostal a jako jeden z mála mě tento film rozbrečel. Prostě to bylo úžasné a ty necelé dvě a půl hodiny se vyplatily!

Málokdy se stane, že bych měl při sledování filmu sevřené půlky a bál se více, než protřelý Jo, Mario nebo další členové této nebezpečné dobrodružné výpravy. V malém městečku kdesi v Jižní Americe je akorát nuda, vedro a všichni jen vysedávají v místní hospodě, a občas je hospodský vyžene pryč, protože se prostě jen flákají a nemají peníze. Ale má mladou a hezkou posluhovačku, která občas obšťastní Maria a myslí si, že Mario ji miluje jako ona jeho, ale ve skutečnosti mu sloužila jen jako občasný sklad tělesných tekutin. Scéna při loučení to dokázala. Jednoho dne dostanou všichni znudění obyvatelé tohoto městečka příležitost vydělat si pořádné prachy prací pro americkou ropnou společnosti,  které jaksi začal hořet vrt. Práce spočívá v převozu dvou náklaďáků plně naložených nitroglycerinem, který je vysoce výbušný a převézt jej po nezpevněných cestách 500 kilometrů daleko není žádná bezstarostná jízda. Taky za to mají dostat každý 2000 dolarů. Suverénní Jo vypadá, že se ničeho nebojí, ale během cesty se několikrát málem posere, má horečky a když jde do tuhého, tak raději uteče. Ale já ho chápu, když člověk stárne, tak se snižuje jeho ochota riskovat a narůstá strach. Při scénách jako byla cesta přes vlnitý plech nebo couvání na na tu dřevěnou, tedy spíše houbovitou terasu jsem si musel pustit nějakou hudbu do pozadí, jinak bych to nevydržel. Fakt jsem se celou dobu bál, že dojde k silnějšímu rázu a následnému výbuchu. Scéna s odstraňováním spadlého balvanu s pomocí převáženého nitroglycerinu také stála za to. A ten konec nebyl vůbec šťastný a upřímně mi bylo těch odvážných mužů i Joa dost líto. Takže je to poměrně nervy drásající dobrodružný thriller, který stojí za to vidět.

Takový pěkný pohřební melancholický film, doprovázen hudbou violoncella. Mladý Daigo přijde o práci cellisty v orchestru a tak se s manželkou odstěhují z Tokia na venkov. Tady si hledá novou práci. Pohovor je velice krátký, je takřka ihned přijat a navíc dostane peníze za pohovor. Wow, já vždy musel čekat až do 15. dne následujícího měsíce a žádná sláva to nebyla. Ale nejde o jen tak ledajakou práci. Obřadní oblékání nebožtíka a jeho očista, namalování, nalíčení a naaranžování je panečku pěkná věda, ale milý Daigo se s tím díky své zručnosti dobře vypořádá. Ale jeho okolí se na něj dívá s opovržením, nakonec se to ale nějak uhladí. Daigo je naštvaný na otce, který jej jako šestiletého opustil a nemůže mu to zapomenout. Nakonec si k němu však cestu najde, i když až po jeho smrti. Film je spíše poetický, pomalý, vše se odehrává v klidném tempu a zazní občas i zajímavé postřehy. Daigův skvělý šéf říká, že musíme jíst mrtvoly, abychom žili - jako všežravec a milovník masa souhlasím. A až mě bude někdo srát, tak mu daruji jako vzkaz děravý, nepravidelný a obrovský balvan a nebo jej s ním rovnou trefím do palice.

Tak u tohoto filmu jsem se zapotil. Nechápal jsem, proč tam hraje dvakrát jeden týpek, jednou ostříhaný, podruhé vlasatý. A proč na jednu stranu balil nějakou postarší ženskou v baru, na druhou stranu jako Bill sledoval lidi a našel si společníka Cobba, se kterým lidem dokonce prolézali byty. Pak to začne nějak splývat dohromady a zjistíme, že to byl fakt jeden týpek a Cobb vlastně ani neexistuje. Na mé mozkové buňky v pozdních večerních hodinách to bylo celkem náročné, kvalita obrazu nebyla také valná, ale cosi v sobě tato Nolanova prvotina měla. Třeba si v tom taky někdo najde inspiraci a začne sledovat ostatní lidi, čistě ze zájmu o jejich životy, rozhodně ne proto, že by byl nějaký úchyl (správně parafylik) nebo voyer. A třeba díky tomu někteří pochopí, v čem spočívá rozdvojení osobnosti nebo jiné závažné duševní onemocnění, kdy není člověk absolutně schopen vnímat realitu.

No tak k tomuto filmu jsem se dlouho odhodlával, protože jsem se bál toho, jak se tam bude oslavovat dravost, nenažranost, dominance a tah na branku, tak vlastní tomu nejtvrdšímu kapitalismu. Příběh Jordana Belforta, který si nejprve odnesl cenné rady od Matthewa (je třeba honit a brát kokain), následně si založil svou vlastní malou makléřskou firmu Stratton Oakmont, kde se jeho společníky se staly pochybné existence, živící se prodejem trávy a jiných důležitých produktů. Z obyčejné dílny se dostanou až do proskleného mrakodrapu, protože umí investorům nabulíkovat, že ty akcie vlastně potřebují nakoupit. S jídlem roste chuť a Komise pro cenné papíry, stejně jako FBI jim začne jít po krku, protože jejich aktivity jsou dost nelegální. Hlavně to praní peněz ve Švýcarsku. Ale sebevědomý, kokainem a všemi možnými jinými látkami (lurd nebo metakvalon) povzbuzený Jordan se ničeho nebojí. Jako vrchol filmu vnímám scénu, kde se totálně sjetý ve stavu tělesné obrny snaží dostat do auta a odřídit to až domů, kde si užije drama se svým nejvěrnějším vypaseným Donniem, který mě svou dětskou rozmazleneckou umíněností, tvrdohlavostí a totálním nedostatkem respektu vůči čemukoliv tak sral, že bych mu dal každý den bombu do jeho zkurveného bachoru. Ve filmu vidíme spoustu drog, koz, a slovo fuck tady zní tak často, že i dlaždiči by se zastyděli. Konzum, neznalost míry v ničem, pohrdání obyčejnými lidmi, a hlavně ten Jordanův proslov v půlce filmu mě dost znechutily, obzvlástě při vědomí, že takto uvažuje spousta lidí, které znám, byť jsou to stejně jen chudé nuly, které mají akorát nabubřelé ego, kouří zahřívaný tabák a jednou za týden si dokážou, že na to taky mají tím, že utratí půlku výplaty za 50% omítku z ulice. Ale zase to byla sranda a tandem Scorsese - DiCaprio opět nezklamal, ale Skrytá identita byla aspoň trochu decentní a vyžadovala jisté přemýšlení při sledování. A Maggot Robbie mi není moc sympatická, typická sexbomba nové doby s štětkovsky nakřáplým ochrapělým hlasem.

Úplně mi nevyhovuje ten ruský resp. sovětský styl natáčení filmů. Dlouhé záběry, na kterých se pomalu odehrává děj. Na takový film se může člověk dívat zkouřený jak papuč a stejně mu nic neuteče, protože se to vleče. Na druhou stranu je to velice milý příběh o prozkoumávání dalekého Ussurijského kraje, kde najdeme jak hustou tajgu s ještě hustějším podrostem, tak nehostinnou tundru, kde se daří maximálně vysoké trávě. Postavy kapitána a vojáků působí velice sympaticky, v podstatě to jsou více dobrodruzi než vojáci. A starý Děrsu Uzala je něco jako pohlazení na duši. Bezelstný, citlivý, vnímavý, přírody znalý a přirozeně dobrácký člověk. Něco, čeho se v dnešní době plné vlků (ne-li Vlků z Wall Street) nedostává. A tak vidíme krásné záběry nedotčené přírody, zažíváme dobrodružství, při kterých jde o život ať už kapitánovi na bezútěšné stepi, kde je jedinou záchranou okolo rostoucí tráva, kterou je třeba rychle posekat, aby se stihlo do tmy postavit primitivní obydlí jako skrýš před větrem. A nebo při překonávání řeky, kdy jde zase o život nebohému Děrsuovi, ale vojáci jej duchapřítomně a pohotově zachrání a to díky jeho vlastním radám, že musí pokácet strom a přivázat jej pomocí opasků k jinému kmeni. Vše v přírodě má v sobě živého ducha a tento animistický pohled je vlastní samotnému Děrsuovi. Dokonce i toho tygra neboli amby mu bylo líto. Děrsu se do civilizace nehodí a ve městě trpí. Takže bezesporu pěkný příběh, nádherné lokace, ale ten způsob filmování je něco, co mě úplně nebere a chvílemi dokonce nudí.