Děrsu Uzala

Babajanovu verziu o Dersuovi Uzalovi z roku 1961 som síce vôbec nevidel, ale i napriek tomu si dovolím tvrdiť, že sa zrovna tej Kurosawovej z roku 1975 za žiadnych okolností nevyrovná, nepriblíži a ani nedorovná, až tak som z nej neuveriteľne nadšený, že ani v podstate sám neviem, či je to najmä vďaka tej samotnej, drsnej prírode, ďalej, povedzme sympatickým postavám, či dokonca i samotnému spracovaniu (nakrúteniu), alebo skrátka z každého rožku trošku, keďže som mohol obdivovať všetky tieto filmové zložky od samého začiatku až vari po samý koniec, keď som predsa ostal trochu smutným a zarazeným divákom, a to nielen z toho dôvodu, akej informácie sa mi dostalo následne do uší, ale vlastne už na samom začiatku som bol toho priamym svedkom, čo protagonista na konci len podtrhol. A niekde medzi tým sa náramným spôsobom rozprestieral tento nadčasový, skutočný príbeh, pojednávajúci o prieskumníkovi a lovcovi, z ktorých sa stali, vskutku naprosto nerozluční priatelia - niekedy začiatkom 20. storočia vo východosibírskej tajge, kde na seba po prvýkrát natrafili. Apropo, aj bez priamej účasti Toširóa Mifuneho (dvorného herca prechádzajúcich "kurosawoviek"), sa stále jedná o majstrovské, umelecké dielo, jedno z najlepších, aké počas svojej kariéry nakrútil, aj keď možno teraz trochu viacej preháňam, no podotýkam, že v tomto prípade ide predovšetkým o náročnosť ako takú, čiže podľa mňa film nie je určený pre dnešné zjednodušené publikum, chce to v prvom rade vnímavejších a trpezlivejších divákov, akých v súčasnosti bohužiaľ príliš veľa nie je, ktorí sa totižto správajú, ako nejakí, maximálne nevychovaní diviaci! Treba si všímať najskôr kultivovaného diváka, a až potom akéhosi diviaka, a je to mimochodom poriadny rozdiel. (14.12.2022)

Velké unikum světové kinematografie, které vzešlo z bezmála rovnocenně unikátního spojení sovětského filmu a geniality guru japonské filmové školy A. Kurosawy. Epos o skutečném přátelství, o síle a nezměrnosti přírody a oxymóronech životních filozofií. Podáno zcela bez levného patosu, zato myšlenkově nedostižné a trvalé, lyricky i esteticky procítěné a především hluboce humanistické. Kdo tento vybroušený diamant neviděl, nepochopí... (20.11.2008)

Film, který již po několika minutách bere dech; duše se při něm rozplývá do vířících obláčků lesní mlhy... Na ohromující výlet s nejmilejším, nejobětavějším staříkem na světě nikdy nezapomenu, stejně jako na kouzelné prostředí tajgy - konečně si dokáži pod tímto slovem představit něco hmotnějšího. Nejmagičtější na celém Děrsovi je, že ačkoliv obsahuje "jen" sladké záběry krajiny a loudavé putování dvou přátel, stejně je to nejpoutavější snímek, který jsem za dlouhou dobu viděl. Člověk nemá pocit, že by sledoval film, nebo třeba dokument, ne. Takže si nasaďte batohy, řekněte na několik dlouhých měsíců (137 minut) sbohem internetu, a vzhůru za dobrodružstvím! (29.12.2010)

Nesmírně citlivě a zručně natočený film o v podstatě poměrně neatraktivním a těžko sdělitelném tématu. Škoda vysloveně odfláknuté práce při digitalizaci filmu. Tohle totiž není problém špatné kopie, nýbrž naprosto jednoznačně jde o šlendrián jednoho konkrétního "digitalizátora", který si s prací na tomto filmu nedal absolutně žádnou práci... 9/10 (24.01.2009)

Jaké štěstí, že se Kurosawovi nepodařilo předčasně ukončit svůj život a nepřipravil nás tak o jedno ze svých nejlepších děl. Do Děrsu Uzaly vložil veškerou lidskost v její nejčistší a nejušlechtilejší podobě. Čirou jednoduchostí dosáhl dokonalosti. Výjimečný film o opravdovém přátelství a harmonickém soužití člověka s přírodou v kulisách dechberoucí scenérie sibiřské tajgy. (23.05.2011)