Průvodce

Japonci sice chrlí spoustu dramat a nutno dodat, že je z nich dost na velmi dobré úrovni, ale na rozdíl od korejské tvorby jsou svým způsobem více vážná a pro mě místy až těžkopádná. Ne však v tomto případě. Při sledování Departures jsem si připadal jako bych se díval na korejský film. Je lehký, smutný, ale obsahuje i správnou dávku výstřednosti a humoru. Snímek netrpí zdlouhavými a nudnými dialogy, klade důraz na detail a scény smutečních obřadů jsou skoro tak dokonalé jako některá umělecká díla. Masahiro Motoki, který si zahrál postavu Daiga je herec na svém místě, trochu nesmělý i roztržitý zároveň, ale postupně se z něj stává mistr ve svém oboru a teď se díky němu o to víc mohu těšit na film The Longest Night in Shanghai, který tu již nějaký ten pátek suším na disku a ne a ne se k němu dostat. Úchvatný je tu ale i skoro 73 letý Tsutomu Yamazaki - Ikuei Sasaki jinak řečeno boss, který má stručně řečeno dokonalé charisma. Někomu možná bude tohle filmové dílo připadat příliš sentimentální, ale nic není uměle vykonstruované či neopodstatněné a tak se bezduchá ždímačka emocí vůbec nekoná. V Departures zazní i spousta krásné hudby, tento poetický soundtrack stvořil Joe Hisaishi, kterého jistě není třeba dále představovat, i tentokrát odvedl vynikající práci. Na závěr bych rád ještě dodal, že tohle drama není jen obyčejným pojednáním o smutku a rozloučení se zesnulými, ale především chytře natočenou a výborně zahranou černou komedií, která vnesla svěží vítr mezi dramatickou tvorbu a i když se tento závan nese ve znamení smrti, je velmi vřelý a vítaný. (9/10) (27.03.2009)

Takitova dramédia o smrti. Vždy keď vidím film v ktorom sa kĺby tradícia so súčasným pohľadom, pristupujem k nemu ako divák z určitou dávkou zvedavosti. Rád sa dozvedám nové veci a hlavne som veľmi zvedavý nakoľko budú prezentované tvorcom nám- západným divákom. Uctenie si mŕtvych je tu podane z rovnakou ľahkosťou a krásou ako obrad čaju. Takita dbá na to, aby sprístupňoval jednoduchú krásu, ale zároveň neprestáva byť vtipný a melancholický. Na postavičky si aj napriek krátkemu času v ktorom sa na plátne vyskytujú, zvykneme a na konci sú nám dokonca dôverne známe. Jediné čo mi tam trochu vadilo a čo mi znemožnilo dať plný počet bola línia z otcom. Aj keď ju režisér obohatil o poetický aspekt, a v rámci možností aj zapadala do celého konceptu príbehu, ako jediná mi prišla povinná nutnosť k zakončeniu všetkých línií a následne aj celého príbehu. Mimo to rozhodne stojí za videnie. (20.03.2015)

Pro plný prožitek filmu jsem nejprve musel přijmout velmi těžko uvěřitelnou premisu, že mladý Japonec střední třídy dobrovolně přijme nečistou práci, a jako burakumin se odřízne od zbytku společnosti. Jistě, oficiálně jsou dnes již rovnoprávnými, ve skutečnosti však „oficiálně“ nic neznamená. Teprve takto vybaven, mohl jsem si naplno prožít nádherný příběh, který mě znovu přesvědčil, že Japonci umí vzít ty nejpodivnější témata a vybrousit z nich naprosto dokonalé filmové klenoty. Ještě nikdy jsem neviděl tak dojemné a smutné a přesto svým způsobem optimistické zpracování smrti. Navíc s výborně vkomponovanou a citově velmi silnou linií rozbitého vztahu rodiče a dítěte, která mimo jiné otvírá také otázku smyslu života. Jemné, poklidné, křehké, přesto i nenápadně excentrické, občas ochucené černým humorem. (27.11.2014)

Skoro každý dotyk s japonským filmom zaručuje nevšedný filmový zážitok. Nie je tomu inak ani pri snímke Yojira Takitu. Rozprávanie o svojom živote, hudobnom talente či nevšednej práci, ktorú získal hlavný hrdina na základe inzerátu a netušil do čoho ide, je veľmi citlivou sondou do duše mladého muža, ktorý musel začať odznovu. Divák je konfrontovaný s kultúrnymi i rodinnými zvyklosťami súčasného japonského vidieka, ale najväčší zážitok prináša pohľad pod povrch. Núti nás premýšľať o mnohých veciach a robí to jedinečným sofistikovaným spôsobom. Režisér vniesol do deja až pietnu melanchóliu a treba podotknúť, že niektoré scény zaváňajú citovým vydieraním, ale takto sa na film nesmie pozerať. Bolo by to nepochopenie celej myšlienky. Lebo tento film je hlavne o premýšľaní. A o tom ako mnoho mŕtvych dokáže naučiť živých žiť. Musím sa pozastaviť pri hudbe Džó Hisaišiho, ktorý s pomocou Bramsovej Wiegenlied, Bachovej a Gounodovej Ave Marie či Beethovenovej 9. symfónie pomohol vytvoriť aj po hudobnej stránke výnimočné dielo. (21.10.2010)

Navdzory jiste schematicnosti me tento film zaujal pro svuj jimavy, ale zaroven vlastne celkem dost cerny humor. Krasna hudba, skveli herci, pozvolne - pro me velmi prijemne tempo. Lze souhlasit se Subjektivem, ze film je svym zpusobem vlastne nejaponsky. Mozna take pro mnoztvi jistych klise. Nadruhou stranu nosne tema jez si tvurci vybrali je pro japoskou spolecnost vice nez tipicke. Nejen tedy smrt, ale pristup vetsinove spolecnosti ve vztahu k lidem pracujicim se zesnulimi. (27.02.2011)