novoten

Tak trochu jiné krimi drama, než jaké nás distribuce naučila znát. Neposouvá se pomocí dějových šoků nebo emocionálních veletočů. Vždy k divákovi mluví potichu, odosobněně, ale nikdy ne necitlivě. Strojově přesně sleduje linky vyšetřovací i soudní a faktickou cestou zpochybňuje, co si myslíme, že víme - aniž by kdy naplno odpovědělo na to, co si myslíme, že potřebujeme znát. Takový způsob může vypadat nedivácky a svérázně, ale mně byl i přes neopodstatněnou délku čím dál sympatičtější.

V době, kdy ve většině tuzemských hitů není rozumět polovině postav a jednotlivé náměty se dají rozdělit do pár nekonečně kopírovaných škatulek, přijde zjevení. Pavel Soukup už u Martyho uměl napnout, ale u Anny přímo děsí a technicky přesahuje všechno, co se dá od českého thrilleru očekávat. Scénář záměrně okatě věší nejočividnější slepé uličky tak, aby nebylo jasné, jestli na nich náhodou něco není, a žánrově se směle rozkračuje v mantinelech severských detektivek. Triumfální výsledek, kterému je naše kotlina zákonitě malá.

Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil.

Uchopit příběh nejslavnější mučednice stroze, přísně asketicky a bez sebemenšího úhybu k patosu byl úkol přesně pro Bressona. Bohužel o více než třicet let dříve už něco podobného udělal Carl Theodor Dreyer v Utrpení Panny orleánské a výsledek byl napínavější, estetičtější, lépe zahraný a vůbec o třídu lepší. Velká škoda, Proces je naplněnou hodinovou škatulkou, kterou její dokumentární vodítko jen svazuje.

Jsou klasiky, které nezestárly dobře a Jezábel k nim patří. Má sice na režijní stoličce Williama Wylera, který z ní chvílemi dělá až nezměřitelný velkofilm, má Bette Davis, která potvrzuje status legendy, když jen pozvednutým obočím přehrává i takového velikána, jakým byl Henry Fonda. Jenže má také nepříjemně povrchní pozlátko, zvrat založený na barvě šatů, který nejen vzhledem k černobílé paletě materiálu, ale i kvůli archaičnosti nezafunguje - a v první řadě má hlavní hrdinku, která se má kát ve chvílích, kdy se sošní muži okolo ní chovají daleko hůř než ona. Tenhle aspekt působí při sledování až fyzicky nepříjemně a protože paralely devatenáctého a dvacátého století už dnes nevyzní požadovaným způsobem, zůstávám u střídmějšího hodnocení.

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů.

Vizitka fotbalového přelomu století, který pro moji generaci zůstane tou nejatraktivnější dobou, jakou kulatý nesmysl zažil. Člověk, který z ní vyčníval po marketingové, stylové a fanoušky posedlé stránce nejvíce, má svoje jméno v názvu. Většinu času hrál za týmy, kterým jsem nepřál, ale navzdory tomu jsem plně obdivoval a obdivuji jeho třídu. Jenže série je zároveň vizitkou i stinné stránky slávy, neúnavných novinářů, drtivého tlaku hladové veřejnosti nebo faktu, že angličtí fanatici jsou občas nechutní a téměř šílení směrem, který se sportem nebo nadšením nemá společného vůbec nic. Nedivím se tomu Davidovu (zhoršujícímu se?) OCD, kdy na stárnoucí kolena konečně může mít něco zcela ve svých rukách, dokonale si to užívá a nemíní se toho vzdát - a je jedno, že jde o vlastní věšák, gril, pozemek nebo Inter Miami. Uvítal bych klidně dvojnásobný počet epizod, těch výstavních gólů, výsledků, tabulkových dramat nebo nedopovězených myšlenkových rébusů by se určitě našlo mnoho. Pátá hvězda usazena až překvapivě pevně za (na sportovní dokument) nebývalé množství paralel, ať už s Charltonem, Maradonou, Messim nebo Beckhamovými potomky.

Návrat k pojetí prvních dvou filmů samotného Johna Wicka, které upřímně nemám rád. Celá sága mě začala bavit až se třetím dílem, který se definitivně přiklonil k akčnímu velkofilmu, kde posloupnost přestřelek nebo rvaček dávala větší smysl a kde nechyběl nadhled. A právě ten dodávala nejčastěji postava Winstona, jehož mládí onen nadhled zoufale postrádá. Nepotřebuji pokusy o hlášky falešných tvrďáků, třikrát přerušený dobový hit, který za chvíli opět začne refrénem a už vůbec nepotřebuji laciné koketování s blaxploitation, které se míjí účinkem. Výsledkem je anonymní střílečka s přeostřenými nepřáteli, kupou stokrát viděných žánrových klišé a v samém závěru i několikanásobné popření vší logiky nebo dosavadních vnitřních pravidel.

Vše se dá shrnout jednou větou, která zazní i v sérii. Když je v sexuálním skandálu přítomna žena, táhne se s ní dlouhé roky a komplikuje jí pracovní i osobní život. Když se něco podobného stane muži, zdaleka takovou sodu nedostane, leckdo ho dokonce pochválí. A ať aféra s Monicou dopadla jak chtěla, globální náhled na věc se ani po desítkách let nezměnil. Proto jsem se nejvíc těšil na fázi sbližování hlavního páru, která Billa Clintona trochu polidští, ale paradoxně tahle část, neoddělitelně spojená s postavou kyselé Lindy, je neúměrně natažená i díky proměnlivě důležité účasti vedlejších postav. A zatímco trojice Bill-Monica-Linda je zahraná přímo neuvěřitelně, ať už se herci svým předobrazům podobají či ne, vedlejší role, jakkoli je většinou ztvárňují sympaťáci, působí nad plán a jejich linky často frustrují, nejvíc Cobie Smulders a Billy Eichner. Zkrátka a dobře, právě první pětice epizod, která nejvíc potřebovala dramatickou péči, by mohla být sražena do dvou hodin a o nic zásadního bych nepřišel. Zato celý mediální a výslechový humbuk, o kterém jsem myslel, že ho po stránce fakt dobře znám, napíná emocionální bohatostí a hmatatelnou zranitelností hlavní hrdinky. Nechápu, že předchozí sezóny byly ověnčeny záplavou cen pro hlavní představitele a právě Impeachment zůstává takhle vzadu. Kontroverzně načasované kontroverzní téma by objektivním kvalitám bránit nemělo. V hodnocení zůstávám nakonec o malý krok níž, než v předchozích případech, protože některé delší linky vyzní do ztracena, ale za konkrétní scény či epizody přesto tuto nečekaně zapadlou adaptaci doporučuji i všem těm, kteří stejně jako já jednoho léta na konci devadesátých let při sledování televizních zpráv slyšeli v rodinném kruhu několikrát za večer nejrůznější teorie o jedněch potřísněných šatech.

Kdyby se se mnou někdo chtěl hádat, že je seriálová zastávka oblíbených postav jen výplní, neměl bych moc argumentů, jak oponovat. Samovo popasování se s odkazem a možnou budoucností a naopak Buckyho drásavé vracení se do neveselé minulosti "jen" posouvá oba hrdiny tam, kde být mají a dává si s nimi právě takovou práci, jakou bych očekával a jakou bych si zároveň i přál. Děje se tak v až cynicky jednajícím politickém světě, kde není čas na nostalgii a dojemné vzpomínky. Show a štít musí jít dál, ať z toho pojde co a kdo chce. Scénář se navíc nebojí dotýkat společenských témat, na která v celovečerácích není dostatek času a kterých se dotknout je pořád ještě potřeba. Předkládá je naštěstí nevýchovným, ale příjemně konverzačním a přemýšlivým způsobem a právě to má největší zásluhu na extrémně pozitivních finálních dojmech. Tohle je daleko víc vlastní, do budoucnosti směřující krok, než jen povzdechnutí nad již jednou uzavřeným příběhem milovaného a nepřítomného člověka s hvězdami a pruhy na hrudi. A o tom, že Sebastian Stan už je "vyhraný" tak dokonale, že svoji roli v dobrém slova smyslu přerostl, se můžeme bavit zase někde jinde.