novoten

Plno nápadů na začátku a mírně toporné moralizování v závěru. Sandler sám trochu překvapivě jede naplno a více než zdatně mu sekunduje božský Sean Astin. Kate Beckinsale na druhou stranu splňuje úlohu okrasného doplňku. Nicméně, ono veškeré ponaučení by ani tolik nevadilo, ale u klíčové scény v dešti mi místo lítosti naskočil nad její nefunkčností široký úsměv a pejskové, kteří neustále objíždí plyšáka mi taky vtipní nepřijdou. Vzhledem k super námětu nakonec smutně promarněná příležitost.

1. série - 90% - Docela nečekaná bomba v seriálové lavině, neskutečná hlavní čtveřice, do které jsem se na první pohled zamiloval, úžasně napsané vedlejší postavy, ironický komentář Mary Alice či dojemné a překvapivě přirozené závěrečné montáže. Nejde než být nadšen z toho, co všechno se dá do jediného seriálu na malém prostoru nacpat, jen je škoda, že ironie byla v závěrečných dílech už trochu moc silná. S odstupem x let a sérií (a proměnlivé kvality jiných vztahových seriálů) člověk první sezónu docení o to víc, přestože o vrchol seriálu ještě určitě nešlo. Začátek fenoménu je to ale bezpochyby triumfální. 2. série - 70% - Od prvních dílů těžké rozčarování. Vše je ironičtější, propletenější a bohužel i slabší. Scénáristé občas působí, jako by s postavami jen mávali, hlavně Susan se začíná nebezpečně opakovat a Bree se chvílemi stává jen schematickou figurkou. Ještě lépe: S trochou nadsázky se dá říct, že si ve druhé sérii čtyři hrdinky rozdělily čtyři nálady, které má seriál vzbuzovat. Lynette je tu pro rodinnou atmosféru, Bree pro drama, Susan pro romantiku a Gabrielle pro ironický humor. Ale když už jsem si říkal, že seriál půjde pomalu, ale jistě ke dnu, chytil v polovině série druhý dech a novými motivy mě zase dostal. Zvýšilo se napětí i intenzita romantiky a ústřední záhada najednou vypadala mnohem zajímavěji než v úvodu. Sezóna tak nakonec dospěla do finále překvapivého snad ve všech dějových liniích a nečekaně dobře rozehraného pro sérii třetí. Schéma rodinného tajemství pořád funguje, stejně jako šarm hlavních představitelek. 3. série - 90% - Překvapivý šok v nejpozitivnějším slova smyslu. Ač bych tomu po zřetelně slabší předchozí řadě nevěřil, je prvních patnáct dílů tím nejlepším, co kdy Zoufalky nabídly. Každý vztah mě zajímá, každá postava už se za tu dobu dostala pod kůži, nové mají své pevné místo, některé staré se nečekaně vrací a hlavně se tajemná detektivka povyšuje na novou úroveň. A když pak herecké výkony zrají jako víno stejně jako půvaby hlavních představitelek, nelze než být na výsost spokojený. Druhé sérii jsem vyčítal, že každá z hlavní čtveřice až příliš okatě vzbuzuje určitou náladu. V poslední třetině třetí série nejsou manželky v plném počtu a hned najednou ztratí onu vzácnou komplexnost a nadčasovost a kvůli předčasnému rozřešení záhadné zápletky tak lehce ztratí náboj a musí se začít opírat jen o vztahy. I tam si ale vedou dobře a s postupujícím časem i čím dál lépe, takže s aktuálně rozdanými kartami hladově čekám na pokračování. 4. série - 80% - Definitivní potvrzení stabilní kvality a poznání, že tahle partička krásek bude ještě dlouho spolehlivou jistotou. Prošly si už ledasčím, ale pořád mají tolik elánu, až jim nejde nezávidět. Vrací se všichni, kteří mají do příběhu jen trochu co říct a já si znovu říkám, že i když jsem jim možná opět (a opět chybně) tak úplně nevěřil, dostal jsem zpátky všechno i s úroky. A přitom se překvapivě dlouho zdálo, že tentokrát už obyvatelům Wisteria Lane došel dech a z nových příběhů se stává čistý kalkul a sázka na již viděné. Vždyť první polovina sezóny jen těží z toho, co se odehrálo v závěrečných dílech té předchozí. Pak ale stačí jedna nečekaná přírodní pohroma a příběh znovu nabere takové obrátky, že musím začít odpouštět předchozí zaváhání a nechat se unášet perfektními scénáři až po úderný epilog, kterým mě Marc Cherry dostal přesně tam, kam chtěl. I tak si ale uvědomuji, že Zoufalky jsou v tomhle stádiu "jenom" velmi dobře odvedené řemeslo a i přesto, že se k příští sérii s velkou radostí vrátím, nevypadá to, že z nich někdy bude moje čistá srdcovka. Na to, abych je miloval jako nedělitelný celek, by si musely přestat někdy tak bolestivě zahrávat s hranicí mezi dramatem a ironií. 5. série - 90% - Drama až na prvním místě. Přesně tak, Despiritky poprvé převažují misku vah na stranu vážnějších linek. Ne snad, že by jim už neslušel ostrovtip a lehké sebeshazování, protože i toho si pořád užijeme dostatek, ale když jde do tuhého, spoléhá se scénář na upřímnost a emoce. Největší výhrada posledních let tak mizí v dáli. Překvapením je i raketový nákup do série, kdy je v každé epizodě vidět, jak moc si tvůrci věří a nebojí se sáhnout po dílech přímo speciálních. Ona absolutnost ale (velmi podobně jako ve stejně nabité třetí sérii) nevydrží až do konce a několik poklidnějších dílů tak do celku zcela nezapadá. Přesto je ale pátá řada jednou z nejlepších - má nejlepšího záporáka, zdravý náhled na vztahy a nechává nám pocit, že bychom s hlavními hrdinkami klidně strávili pět dalších sezón. 6. série - 90% - Ženská sestava zůstává na vrcholu sil, takže není potřeba měnit hodnocení. Všechno zůstává svižné, skvěle pointované a pořád i úžasné vtipné či naopak dojemné. Díky dokonalým guest stars (Drea de Matteo a John Barrowman) se dost možná jedná i o nejlepší řadu, které nejvyšší hodnocení uniklo jen o vlásek. Po perfektně dávkovaných zvratech a adekvátně nadstřelené záhadě sezóny ale byla situace, kdy téměř každá zoufalka bojovala se svým vlastním záporákem, přece jen trochu přepálená. Ale i kdyby jen za to, že si seriál dokáže držet vlastní tvář a přitom rozvíjet známé postavy skrz nové motivy k novým cílům tak, abych jim bez zaváhání uvěřil, nemám sebemenší chuť vůbec něco vytýkat. 7. série - 85% - Pro někoho asi už zoufalý stereotyp, pro mě zaručená divácká kvalita. Díky hereckému talentu všech zúčastněných mám pocit, že bych ve Fairview vydržel ještě spoustu let, ale i pomyšlení, že se neodvratně blíží konec, má něco do sebe. Na nejlepší sérii to letos nestačilo kvůli jediné věci, ale bohužel té nejzásadnější. Čekat na mysteriózní linku by totiž tentokrát nemělo smysl, protože kolotoč Paul-Beth-Felicia má kořeny v samých začátcích seriálu a i když občas lehce překvapí, není to zkrátka ono. Naopak na maximum se tlačí rodinné problémy, které tentokrát fungují i v té nejdramatičtější rovině a z Evy Longorie nebo Felicity Huffman ždímají životní výkony. 8. série - 85% - Spolehlivá sestava nekráčí jen vstříc konci seriálu, ale také doprostřed sezónní záhady. Otazníky tak protentokrát vyskakují zejména kolem hlavní čtveřice a díky tomu mají vztahové zápletky o to ostřejší nádech. Některým postavám nová situace vysloveně prospívá (Bree nikdy nebyla takhle úžasná), jiným naopak výrazně škodí (Susan se snad za celou sérii nerozhodla správně a její neustálá umíněnost po chvíli silně unavuje). Co se ale podařilo, je jasně patrný dojem, že konec je opravdu tady. Několik posledních epizod balancuje na hranici těžkého napětí a oddaného diváckého fandění a finálová projížďka po milované ulici přináší kromě posledního zamávání známým tvářím také pocit odpuštění za občasný dějový přešlap. Marc Cherry si ale ani jednou za celých osm let neukousl příliš velké sousto a i když si žádná série nevysloužila čistou stovku, zůstává pátá hvězda na místě. I kdyby jen za to, jak kvalitativně vyrovnané naše Desperate Housewives zůstaly a s jakou grácií si vším svinstvem dokázaly projít.

Happyend násilně naroubovaný na mustr britských romantických komedií, herecký trojlístek posazen k jednomu stolu v laciné narážce na Pelíšky a hlavně prázdná Laura. Zuzana Kanócz vyšiluje na posteli, ukazuje svoje přednosti, ale náboj nemá, navíc svou naivitou se řadí k šíleným postavám Něrgešové a hlavně křečovité matky v odporném podání Simony Stašové. Kdo se nechá odradit úvodní sekvencí z letiště, udělá dobře. Nebýt charizmatického Vašuta, jdu níž. Veleúspěšnost toho patvaru mi bude navždy záhadou.

Chvílemi působivé a příjemně intimní drama pro klidné duše. Sympatický ON a krásná a přirozená ONA, hledající řešení, kousek štěstí a odvahu. Je ale škoda, že s odstupem přijde i vědomí, že film je jen krásně natočené nic, které se velmi brzy ztratí ve větru.

Pokračující vrchol žánru lechtivých teenagerských komedií, kde jde v jádru jen o to jedno, v tomto případě podáno natolik s nadhledem, že se na ty kluky ani nemůžete zlobit. Jinými slovy: Poprvé jsem to viděl, když mi bylo patnáct a hrozně jsem jim záviděl.

Frajerský hlavní hrdina, ďábelská bohyně sváru a vtipná posádka i s uslintaným psem. K tomu nejen na animované poměry výborná akce s parádními hláškami. Kdo neviděl, ten moje nadšení nepochopí.

Zhlédnout Fanny a Alexandra není jako dívat se na běžný film, spíše to připomíná čtení románu. Na jeden zátah je to zbytečně náročné, ale návraty při správných náladách přivodí lahodný zážitek. Přestože Bergmanova životní zpověď postrádá překvapivé či gradační momenty (a je proto těžká na soustředěné vnímání), jedná se o poutavé vyprávění s úžasnými hereckými výkony a přenádhernými dialogy.

Obsahový i obrazový stereotyp. Stokrát viděný námět nepřináší vůbec nic nového a veškerá hypotetická síla dialogů zaniká v jejich nesnesitelné ukřičenosti. Jamel Debbouze byl sice skvělý v Amélii i ve druhém Asterixovi, ale už by nikdy, opravdu nikdy neměl dostávat vážné role, protože je prostě k smíchu. Navíc scénář mu příliš nepomáhá, protože jeho postava se přestane chovat jako odpudivý debil asi až deset minut po "proměně". A nevím, jestli závěr měl být dojemný nebo působivý, ale působil přesně opačně a já marně vzpomínám, kdy naposled jsem se u filmu cítil takhle trapně. Druhá hvězda za příjemný vizuál a Bessonův smysl pro detail.

Chápu všechny výtky, které mohou být namířeny proti uplakaným dramatům, ale právě tahle ujetá míle, ať už půlnoční nebo jiná, přesně spadá do žánru, který mám tak rád. Někdy posmutnělí, někdy bezstarostní lidé na maloměstě, křížící se životní cesty, osudová setkání, rozhodnutí a lásky.

Zjevení. Parádně šílená a absurdní záležitost s božskou akcí a tunami hlášek. Crank rozesměje, nabije energií a ani se přitom nezapotí. Jason Statham se jako Chev Chelios našel a ať už se točí kolem své přítelkyně nebo slizkých záporáků, nevěřím svým očím, kam až scénář dokáže zajít. A divoká akce, dotažená do těch nejnepředstavitelnějších obrátek, je důvodem, proč jsem svého času tuhle jednohubku doporučoval i akcí nepolíbeným divákům. Mráz mi běhal po zádech a spokojeně jsem se usmíval nad tím, že mi někdo na stříbrném podnose naservíroval scény, které jsem si vždy přál vidět. To, že se Neveldine s Taylorem před natáčením druhého dílu očividně zbláznili, je už jiný příběh, byť i po letech hodně smutný.