Snorlax

Seriály Netflixu snad mají v popisu práce mít jako nejhorší poslední díl. Šestá epizoda by se klidně mohla jmenovat Kterak Manuela s dcerou sebe shledala si. Skutečně nechápu ten sešup z napínavého politického thrilleru s prvky (a ano i s typickým klišé vševědoucího jediného odborníka) katastrofického filmu do telenovelovité šlichty. Dlužno však dodat, že záběry zatopeného města jsou natočeny perfektně, takže i nad tím romantizováním jsem ochotna přimhouřit oko.

Čekala jsem, že mi bude značně vadit Stalloneho nuzná herecká výbava, ale pro tak prostinký scénář, jakým zhruba tisící variace na Dobrodružství Poseidonu je, by dobrých herců bylo opravdu škoda. Pro roli Kita byla zapotřebí dobrá fyzička, což Stallone levou zadní splnil. Jelikož jsem nic nečekala, konstatuji, že se z toho nakonec vyklubala roztomilá blbůstka. Dialogy jsou rozkošně k smíchu, náhody ty nejnáhádovatější, krysy nejkrysovatější a frajeři nejfrajerštější. Zklamu distributora, dech se mi vážně netajil, ale ráda bych tajila, co že jsem to zase viděla.

A pak že Zdeněk Troška odešel na odpočinek! Houby, točí dál, jen pod pseudonymem Karel Janák.

Oproti Naprostým cizincům to nepřináší vůbec nic nového, jedná se o jeden z mnoha zbytečných remaků. Hofmann je sice dobrý herec a Maštalír pěkný chlap, ale to mi k diváckému zážitku nestačí.

Evropa zůstává v mých očích nepřekonána, ale tohle je druhý Trierův film, na nějž se s chutí podívám znovu. Skutečně téměř celoevropský film se odehrává v USA, tohle může vymyslet jen Trier. A obléknout Deneuve do montérek dokázal taky jenom on. A naštvat, protože jsem se těšila na Stellana, který měl nakonec štěk, to dokáže vlastně taky jen Trier.

Murray příliš tlačí na pilu, některé scény by byly vtipnější bez jeho křečovitých grimas. Pobavila jsem se, na jedno zkouknutí je to snesitelné, ale že by mi tenhle film dokázal zlepšit náladu, tak to určitě ne.

První a bohužel zřejmě i poslední cimrmanovsky laděný film Jana Svěráka se setkal s nepochopením, které zase nechápu já. Po dlouhé době si Jan Svěrák na nic nehraje, nedává na odiv své ego, jen pokorně užívá chvil se svým tátou. Ten film je milý přesně jak umí Zdeněk Svěrák být. Po zhlédnutí Po strništi bos mne jala hrůza, že Svěrák starší zblbnul. Naštěstí tomu tak není, to pouze do jeho námětu vnesl příliš sebe jeho syn. Zde Svěrák starší spolupracoval na scénáři zřejmě mnohem více a je to znát. Některé scény jsou hodně dada a dovedu si je představit i v rozhlasovém provedení v nealkoholické vinárně U pavouka. Není to film na plný počet, ale tak mizerné hodnocení (aktuálně 54%) si nezaslouží, navíc jsem se několikrát smála nahlas, takže bez uzardění přimhouřím oko a kus hvězdičky přihodím.

Forma značně převyšuje obsah, i když i ten rozhodně není k zahození. Měla bych připomínky k únosu hlavního hrdiny. Rozhodně nerozporuji, že by mohl existovat někdo, kdo je schopen ublížit nemohoucímu. Ale ukončení této akce postrádá odvahu předešlého děje. Leč berme to pouze jako pihu na kráse precizně zpracovaného černým humorem prosáklého snímku.

Ani dokumentaristická strohost nepopíše naprostou absenci emocí v tomto filmu. Snad by se dal přirovnat k odtažitým záběrům průmyslových kamer. A přesně s takovou chladnokrevností dva mladíci jdou za zábavou - zabíjením. Divácky nesmírně náročný film, do nějž se prakticky nedá vpravit.

Již jsem přesycena filmů o úžasných, milých a báječných černoušcích. Ještě tak dva tři uvidím a bude ze mě vynucený rasista. Ale abych jen nežehrala, jsem přešťastná, že film vzniknul ještě v minulém století. Kdyby ho natáčeli nyní, řidič by byla ona a s Daisy by se do sebe zamilovaly a polovinu filmu by strávily v posteli. Takhle to minimálně polovinu snímku mezi hlavními postavami příjemně jiskří a z celého filmu sálá pohoda. Zimmer sice odvedl opět velmi dobrou práci, ale zdá se mi, že se spíše jedná o neuplatněné přebytky z Hoosiers.