Snorlax

Tady by se ti hoši, kteří mají k dispozici celá triková studia s nejvýkonnějšími počítači, měli učit. A bylo by co.

Mélièsova kamera nadobro přestala být statická a zachytila dobovou Paříž. jen by mě zajímalo, ke kolika dopravním nehodám tehdy docházelo, když byl v Paříži tak hustý provoz.

Ale pane režisére, to už tu přece bylo před osmi lety! L'Auberge ensorcelée je dokonce i nápaditější. Technicky trošku vyspělejší Černý ďábel je, jsou zde dvě postavy, v Zakleté hospodě si Méliès vystačil ještě sám.

I mistr se někdy vyčerpá, Méliès mírně vykradl svoji Cestu do nemožna. Dobytí pólu kombinuje animák s akčním filmem. Katastrofy, které se dějí skupince cestovatelů, nemají konce. Pak ale přichází setkání s hvězdami, přesněji souhvězdími. Jenže tento výborný nápad pan režisér zazdívá zarputilým opakováním. Roztomilý je rock and roll po přistání a boj sněhovými koulemi.

Jak se praví ve filmu, každý sám sobě historikem. Godard sobě nejen historikem, ale i kritikem, který přebíhá od satiry, k rozmáchlým filmovým gestům, aby je rychle utlumil dalším z mnoha nápaditých citátů.

Velmi poučné animované sci-fi o síle lidského ducha.

Nesmírně precizní scénář, nikdo není jen svině, nebo vzor ctností. Vynikající casting, z bratrů Hádků byl vybrán ten, který umí hrát. Skvělá hudba, Dolanského životní role a v neposlední řadě Svobodova citlivá režie. Tohle všechno tvoří esence jednoho z nejlepších českých filmů.

Co zabilo mamuty, ale samozřejmě jen a jedině na území Ameriky. Vždyť každý správný Američan ví, že Země patří pouze USA, takže proč řešit nějaké jiné území. Tvůrci se zmohli na jednu nepříliš povedou animaci, do které se zamilovali. A tak smršť, která před sebou hnala vše, co jí přišlo do cesty, opakují v pravidelných několikaminutových intervalech. Co se z dokumentu nedozvíte, je odpověď na otázku, co zabilo mamuty.

Děsivé válečné drama bez kapky krve. Svět krutosti zhrublý naivníma dětskýma očima. Kachyňa uměl dětský svět převést na filmové plátno. Zde ho promísil s naivitou umělce, francouzského mima. Byť se jedná o jedno z nejsilnějších dramat z II. světové války, rozhodně po něm nezůstane v mysli diváka hrůza a pocit pomíjivosti. Zůstává pocit odhodlání a obdiv k síle odvahy, která ví, že půjde do transportu, ale když tam musí jít, tak chce jít se ctí.

Až neuvěřitelně hloupé jednání postav, Rajniakův nadporučík musel trpět několika duševními poruchami. Kapitánka (a že jich u VB bylo!) na tom nebyla o moc lépe. Noční Bratislavou cupitá neozbrojena, do nemocnice si však zbraň vezme. To, že pointa vlastně nebyla žádným rozuzlením a nikdo se neobtěžoval byť jen naznačit motiv pachatele, to už je jen smutným dokonáním celé téhle tristní taškařice.